8 A 83/2025 – Městský soud v Praze

8 A 83/2025- 62 - text 8 8A 83/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému D. S., narozený X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Vladimírem Reznichenkem, se sídlem Sedláčkova 209/16, 301 00 Plzeň Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 6. 6. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany, z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. III. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhá povinnosti uložit žalovanému povinnost udělit žalobci dočasnou ochranu na území České republiky, zamítá. IV. Žalovaný je povinen zaplati žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, k rukám Mgr. Vladimíra Reznichenka, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce dle svého vyjádření opustil území Ukrajiny dne 5. 2. 2022, kdy již dle něj bylo patrné, že oblast, kde žalobce žije bude zasažena válečným konfliktem. Žalobci byla následně dne 5. 4. 2022 přiznána dočasná ochrana na území České republiky. 2. Následně ale v srpnu 2022 žalobce odcestoval do Finska, kde mu dle jeho vyjádření byla též přiznána dočasná ochrana. V okamžiku, kdy to žalobce zjistil, dle svých slov okamžitě požádal o její zrušení, což mělo stát 25. 3. 2023. Následně se žalobce vrátil do České republiky. 3. Na území České republiky žalobce požádal opětovně o přiznání dočasné ochrany, jeho žádost mu však byla vrácena jako nepřijatelná, v čemž shledává nezákonný zásah. 4. Žaloba byla podána dne 18. 6. 2025 ke Krajskému soudu v Plzni. Tento svým rozhodnutím ze dne 19. června 202, č. j. 55 A 32/2025 – 13 postoupil žalobu Městskému soudu v Praze, a stejným rozhodnutím nařídil správním orgánům strpět žalobce na území České republiky. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobce se domáhá soudního přezkumu rozhodnutí, kterým byla jeho žádost o dočasnou ochranu označena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. (dále jen „Lex Ukrajina“). 6. Nejprve se žalobce vyjádřil, že ustanovení vylučující soudní přezkum je v rozporu s unijním právem, konkrétně se Směrnicí Rady 2001/55/ES, která upravuje minimální standardy pro poskytování dočasné ochrany. 7. Následně žalobce uvedl, řadu příkladů z judikatury (např. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2022, č. j. 59 A 45/2022-30 a Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2023, č. j. 57 A 20/2023-66, které podporovaly jeho názor. 8. Jedním z důvodů, proč byla žádost žalobce o poskytnutí dočasné ochrany označena za nepřijatelnou, bylo tvrzení správního orgánu, že žalobce nespadá pod definici osoby podle § 3 Lex Ukrajina, jelikož nepobýval na území Ukrajiny ke dni 24. 2. 2022. Žalobce však Ukrajinu opustil již dne 5. 2. 2022 z důvodné obavy o svůj život, protože bylo zřejmé, že oblast jeho bydliště bude vojenským konfliktem výrazně zasažena. 9. Podle Prováděcího rozhodnutí Rady EU 2022/382 se dočasná ochrana vztahuje na osoby vysídlené z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze. Nicméně v preambuli tohoto rozhodnutí se výslovně uvádí, že členské státy mohou rozšířit ochranu i na osoby, které Ukrajinu opustily krátce před tímto datem, pokud byly vysídleny ze stejných důvodů. Členské státy jsou dokonce vybízeny k tomu, aby tak učinily. 10. Tento výklad podpořil dle žalobce i Městský soud v Praze ve svém rozsudku sp. zn. 5 A 83/2024, kde uvedl, že pojem „pobývat“ nelze vykládat striktně jako fyzickou přítomnost na území Ukrajiny právě k datu 24. 2. 2022. Soud zdůraznil, že unijní normotvůrce mohl tuto podmínku výslovně stanovit, pokud by ji považoval za nezbytnou. Výklad pojmu „pobývat“ tak zahrnuje i osoby, které měly na Ukrajině trvalé bydliště, vazby či se tam dlouhodobě zdržovaly, a které odešly krátce před invazí z důvodu narůstajícího ohrožení. Soud proto konstatoval, že postup správního orgánu byl nezákonný, neboť žalobce nelze vyloučit z okruhu osob, na které se vztahuje dočasná ochrana, pouze na základě toho, že Ukrajinu opustil krátce před invazí. Žalobce má právo na nové posouzení své žádosti, přičemž nelze automaticky aplikovat ustanovení o nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina. 11. Žalobce se tedy domáhal toho, aby bylo vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalovaným shledáno nezákonným zásahem, dále aby žalovaný obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu a aby byla žalobci přiznána dočasná ochrana na území České republiky. 12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že pokud jde o argumentaci žalobce rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, na jejichž základě by žalovaný dle žalobce neměl aplikovat § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina pro rozpor s unijním právem, je přesvědčen, že je již zastaralá. 13. Zároveň podle žalovaného žalobce nemůže být považován za osobu mající nárok na dočasnou ochranu, neboť Ukrajinu opustil již před 24. 2. 2022, a dle žalovaného požádal nyní o dočasnou ochranu pouze z toho důvodu, aby nemusel opustit území České republiky. 14. Právo sekundárního pohybu není výslovně zakotveno v žádném právním předpisu EU. Navíc žalovaný poukazuje na nové recitály přijaté při prodloužení dočasné ochrany dne 13. 6. 2025, které byly schváleny jednomyslně členskými státy. Tyto recitály výslovně uvádějí, že žádosti o dočasnou ochranu v druhém členském státě mají být zamítnuty, pokud již byla ochrana udělena jinde a používají termín „zamítnout“ v autonomním unijním významu, zahrnujícím všechny formy negativního rozhodnutí. 15. Ani pokud by správní orgán nepřihlížel k novému prováděcímu rozhodnutí Rady EU o prodloužení dočasné ochrany, ze samotné směrnice 2001/55/ES podle žalovaného nevyplývá právo na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy EU. 16. Nejvyšší správní soud ostatně sám v některých rozsudcích připustil, že směrnice výslovně nezakotvuje právo osoby požívající dočasné ochrany požádat o nové oprávnění v jiném členském státě a článek 8 odst. 1 směrnice sice ukládá členským státům povinnost vydat povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, ale tuto povinnost nelze vztahovat na osoby, které již takové oprávnění získaly jinde. 17. Žalovaný tedy tvrdí, že jazykový, systematický i teleologický výklad čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES vede k závěru, že členský stát má povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobám, které dosud žádné takové oprávnění nezískaly v jiném členském státě a že pokud již osoba dočasnou ochranu v jiném státě má, další stát tuto povinnost nemá. 18. Ohledně dohody o neaplikaci čl. 11 směrnice ze 4. března 2022 žalovaný uvedl, že jejím původním smyslu bylo podpořit státy, které byly hlavními vstupní místy pro uprchlíky z Ukrajiny a zajistit rovnováhu v rozložení vysídlených osob mezi členské státy. Rozhodně nebylo cílem dohody umožnit druhotný pohyb po EU. 19. Dne 24. června 2024 Česká republika (stejně jako Německo) zveřejnila prohlášení, že se necítí být nadále vázána dohodou o neaplikaci čl. 11, přičemž důvodem bylo nerovnoměrné zatížení a vyčerpání kapacit pro osoby požívající dočasné ochrany. Tímto krokem ČR jednostranně odstoupila od politické dohody, která není součástí normativního textu prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, ale pouze jeho preambule. Odstoupením od dohody se článek 11 směrnice opět uplatňuje ve vztazích mezi Českou republikou a ostatními členskými státy. Nejvyšší správní soud tedy podle žalovaného nadále nemůže dovozovat právo na sekundární pohyb z dohody o neaplikaci čl. 11. 20. Přijetí výkladu Nejvyššího správního soudu by podle žalovaného znamenalo, že Česká republika – jeden z nejvíce zatížených států EU – by musela přijímat osoby, které již požívají dočasné ochrany v jiném členském státě. Podle dat Eurostatu (únor 2025) má při tom ČR 36,5 držitelů dočasné ochrany na 1000 obyvatel, což ji činí nejzatíženějším státem EU (Polsko: 27,2/1000). Takový výklad by pak vedl k dalšímu nedůvodnému náporu na český azylový systém. 21. Z těchto důvodů žalovaný uzavírá, že z dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES nelze dovodit právo na sekundární pohyb osob, kterým již bylo vydáno povolení k pobytu v jiném členském státě. Tato dohoda nemůže nahradit chybějící právní úpravu, která by takové právo výslovně přiznávala. Ostatně i Soudní dvůr EU ve věci Krasiliva uvedl, že dohoda o neaplikaci čl. 11 není relevantní pro právní posouzení možnosti sekundárního pohybu. III. Posouzení žaloby 22. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadený postup žalovaného v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci