9 A 102/2025- 33 - text
Č. j. 9 A 102/2025
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci
žalobce: A. H., státní příslušnost Ukrajina
v ČR bytem XXX
zastoupen Mgr. Daliborem Lípou, advokátem
se sídlem Jugoslávská 2, Karlovy Vary
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu zaevidované pod č. j. XXX jako nepřijatelné dne XXX
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Vymezení věci
1. Žalobce se žalobou ze dne XXX, podanou u Městského soudu v Praze téhož dne, domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dne XXX podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaný invazí vojsk Ruské federace (Lex Ukrajina). Soud již na tomto místě uvádí, že podle obsahu spisového materiálu žalovaný nepřijal žádost žalobce dne 1. 8. 2025 z důvodu § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, neboť byla podána cizincem, který není uveden v § 3 tohoto zákona. Pracovník žalovaného nesprávně vyznačil do předtišteného formuláře jako důvod nepřijatelnosti žádosti skutečnost, že žalobce požádal o dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. Dle správního spisu a vyjádření žalovaného, tento nepřijal žádost žalobce, který je Ukrajinec, není ale osobou podle § 3 Lex Ukrajina, neboť před XXX nepobýval na území Ukrajiny, ale na území Ruské federace.
Žaloba
2. Žalobce v žalobě tvrdil, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany (DO) v České republice. Vyhodnocení jeho žádosti žalovaným proto považoval za nezákonné. Výslovně uvedl, že se v době zahájení konfliktu nacházel na území Ruské federace, odkud byl dne XXX příkazem vyhoštěn do Běloruska, odkud se mu podařilo dostat do ČR, kde se rozhodl svobodně žít se svými přáteli. Poté kdy zjistil, že v jiném případě (sp. zn. XXX) žalovaný dočasnou ochranu udělil, pokusil se XXX podat u žalovaného žádost, ten ji však pro nepřijatelnost odmítl. S tím žalobce nesouhlasil. Zásah žalovaného je nezákonný, neboť je odůvodněn § 5 odst. 1 Lex Ukrajina, který je v rozporu s unijním právem, jak bylo opakovaně potvrzeno judikaturou Nejvyššího správního soudu (NSS). Postup žalovaného je v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES, o dočasné ochraně, a prováděcím rozhodnutí Rady 2022/382 (prováděcí rozhodnutí Rady). K tomu poukázal na judikaturu NSS a Městského soudu v Praze ve věcech dočasné ochrany.
3. Žalobce žádal, aby soud deklaroval, že zásah žalovaného byl nezákonný a aby žalovanému přikázal obnovit stav před vrácením žádosti.
Vyjádření žalovaného
4. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný předně upozornil na zjevně nesprávné vyznačení důvodu nepřijatelnosti žádosti žalobce o dočasnou ochranu (DO) pracovníkem žalovaného. Tento pracovník žalovaného zaškrtl jako důvod nepřijatelnosti skutečnost, že žalobce požádal o DO v jiném členském státě EU, ačkoli je žádost žalobce podle obsahu dokumentů ve správním spise nepřijatelná z jiného důvodu, kdy žalobce nenáleží do okruhu osob, které mohou o dočasnou ochranu žádat podle § 3 Lex Ukrajina. Podle obsahu spisového materiálu byl žalobce v rozhodném období, tj. dne 24. 2. 2022, držitelem platného povolení k pobytu vydaného příslušným ruskými orgány. Z tohoto důvodu jej nelze považovat za osobu dne 24. 2. 2024 pobývající (usazenou) na Ukrajině a nesplňuje tak podmínky uvedené v § 3 Lex Ukrajina. Žalovaný konstatoval, že je bohužel prostor pro vyhodnocení žádosti na zadní straně tiskopisu poměrně stísněný, a proto pokud není věnována zvýšená pozornost vyplňování jednotlivých rubrik, může se snadno takový omyl stát. I sám žalobce do tiskopisu uváděl, že nepožádal o udělení DO v jiném členském státě. Žalovaný také do spisu pořídil kopii cestovního pasu žalobce právě s vyznačením pobytového štítku vydaném ruskými orgány. Žalobcova žádost o DO, kterou podal dne XXX, tedy není nepřijatelná z důvodu, že by získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie, ale z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, tedy z toho důvodu, že žalobce není osobou uvedenou v § 3 tohoto zákona.
5. Dle žalovaného je žalobce sice občanem Ukrajiny, nicméně před 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval. Z cestovního dokladu žalobce č. XXX vyplývá, že mu byl v Ruské federaci udělen pobyt s platností od XXX do XXX. Z přechodových razítek je patrné, že v Ruské federaci pobýval pravidelně od roku XXX, naposledy tam pobýval v období od XXX do XXX. K tomu žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-29, a citoval z něj.
6. Podle žalovaného vstupní a výstupní razítka otištěná v cestovním dokladu žalobce potvrzují, že se žalobce před 24. 2. 2022 nenacházel na území Ukrajiny.
7. Ve smyslu článku 2 písm. c) směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES se vysídlenými osobami rozumí státní občané třetích států nebo osoby bez státní příslušnosti, které musely opustit zemi původu a nemohou se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek. Zejména se jedná o osoby, které opustily území ozbrojených konfliktů nebo endemického násilí.
8. Za osobu vysídlenou je tedy možné považovat pouze tu osobu, která zemi původu opustila v důsledku situace, která v této zemi nastala, například v důsledku již zmíněného ozbrojeného konfliktu. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost. V případě žalobce popsaná příčinná souvislost dána není, neboť opustil Ukrajinu nikoli v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů.
9. Judikatura, na kterou odkazuje žalobce v žalobě podle žalovaného na případ žalobce nedopadá, neboť se týká osob, které získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě a z tohoto důvodu byla jejich žádost vyhodnocena jako nepřijatelná.
10. Žalovaný žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Posouzení věci soudem
11. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu jsou primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu a cestovní doklad žalobce, které žalobce předložil žalovanému a jež mu žalovaný vrátil. Obsah těchto dokumentů je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby spočívá v zodpovězení právní otázky.
12. Žaloba není důvodná.
13. Soud nejprve uvádí, že se skutkově obdobnými věcmi již zabývaly jiné senáty Městského soudu v Praze. Devátý senát se s jejich závěry ztotožnil a z jejich rozsudků (např. rozsudek ze dne 9. 12. 2025, č. j. 5 A 120/2025-24, a rozsudek ze dne 5. 1. 2026, č. j. 3 A 181/2025-24) v projednávané věci vyšel.
14. Soud dále poznamenává, že přestože § 5 odst. 2 Lex Ukrajina vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 jednoznačně potvrdil, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina lze přezkoumat (srov. bod [25] citovaného rozsudku).
15. Soud dále připomíná, že i řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu ovládající řízení před správními soudy soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012 č. j. 1 Afs 57/2011-95, nebo ze dne 6. 10. 2015 č. j. 6 Afs 9/2015-31, obecně k řízení před správními soudy též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2025 č. j. 6 As 60/2024-110 či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024 č. j. 10 A 53/2022-157).
16. Ačkoli z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2022 č. j. 6 As 237/2021-56) plyne, že „v řízení o zásahové žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s. správní soud neposuzuje zákonnost důvodů a úvah, které správní orgán vedly k zásahu, nýbrž zákonnost zásahu jako takového. […] Soud s