9 Ads 278/2014 — Nejvyšší správní soud

9 Af 16/2024- 50 - text  9 9 Af 16/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobci: a) Ing. M. S. bytem XXX b) Ing. M. S. bytem XXX oba zastoupeni Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem Slánská 1678/20, Praha 6 – Řepy proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne XXX, č. j. XXX takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne XXX, č. j. XXX, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) náhradu nákladů v řízení ve výši 14 314 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce a) Mgr. Libora Hronka, advokáta. III. Žaloba žalobkyně b) se odmítá. IV. V řízení o žalobě žalobkyně b) proti žalovanému nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Stručné vymezení věci 1. Žalobci se podanou žalobou domáhali přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a) proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro hlavní město Prahu na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období XXX, ze dne XXX, č. j. XXX, jímž byla vyměřena daň ve výši XXX Kč, daňová ztráta ve výši XXX Kč a daňový bonus podle §35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu (ZDP), ve výši XXX Kč, a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že žalobci a) byl dne XXX poskytnut hypoteční úvěr Československou obchodní bankou ve výši XXX Kč (první úvěr) na úhradu kupní ceny bytové jednotky č. YYY (byt Y), v katastrálním území XXX, kterou vlastnil ve společném jmění manželů se žalobkyní b). Dne XXX byl žalobci a) poskytnut hypoteční úvěr Hypoteční bankou a.s. ve výši XXX Kč (druhý úvěr), který byl použit k refinancování prvního úvěru a k úhradě doplatku bytové jednotky č. ZZZ (byt Z) v katastrálním území XXX na základě Směnné smlouvy o směně nemovitých věcí s doplatkem ve výši XXX Kč, v níž se uvádí, že žalobce a) směnil svůj menší byt Y za větší byt Z. Ode dne XXX se stala vlastnicí bytu Y V. H. a vlastníky bytu Z se stali žalobci. Účelem druhého úvěru je Vypořádání úvěru na investice do nemovitostí, nákup nemovitosti. U čerpání úvěru je uvedeno, že se částka XXX Kč použije na doplatek starého hypotečního úvěru (prvního úvěru, který se vztahuje k bytu Y) a částka XXX Kč na doplatek kupní ceny bytu Z. Dle žalovaného žalobce a) použil částku XXX Kč na refinancování prvního úvěru k bytu Y, jež v roce XXX nevlastnil a nebydlel zde on, ani jiný jeho rodinný příslušník. Žalovaný se proto ztotožnil s postupem správce daně, který úhrn zaplacených úroků ve výši XXX Kč uznal jen z části, a to v poměru XXX % (co do částky XXX Kč z celkové výše druhého úvěru), neboť žalobce a) splnil zákonné podmínky pro uznání úroků z úvěru pouze ve výši XXX Kč, nikoli ve výši XXX Kč, kterou uvedl v daňovém přiznání. Žaloba 3. Žalobci v žalobě poukázali na smysl § 15 odst. 3 a 4 ZDP, tedy podporu nákupu nemovitostí určených k bydlení tím, že je umožněno odečíst zaplacené úroky z hypotečního úvěru od základu daně z příjmů fyzických osob a tvrdili, že žalovaný tento smysl uvedeného zákonného ustanovení svým rozhodnutím popřel. Pokud by žalobci byt Y prodali a kupní cenu použili na splacení prvního úvěru, následně by koupili byt Z a kupní cenu by financovali prostřednictvím druhého úvěru, bylo by pravděpodobně vše „v pořádku“ a mohli by uplatňovat odečet úroků z hypotečního úvěru v maximální možné výši. Směna bytů ale byla vhodným způsobem řešení vzniklé situace, neboť paní H. žalobcům nemusela platiti kupní cenu za byt Y. Dle žalobců byl úvěr v celé výši XXX Kč použit na financování jejich bytových potřeb. 4. Žalobci žádali, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného 5. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že odpočet úroků od základu daně představuje právo, nikoliv automatický nárok daňového subjektu, tj. v daném případě žalobce a). Pro uplatnění tohoto práva musí být naplněny zákonné podmínky. K tomu citoval z rozsudku NSS ze dne 25.6. 2020, č. j. 1 Afs 133/2019. Žalobci směšují užší a širší pojetí uspokojování bytové potřeby. ZDP (a současně také žalovaný) vychází z užšího pojetí, kdy dle kterého je za úvěr sloužící k financování bytové potřeby považován pouze úvěr, jež je taxativním výčtem uveden v § 15 odst. 3 ZDP. Bytová potřeba je pak definována v § 4b ZDP (k tomu odkázal na §4b odst. 1 písm. c/ bod 3 ZDP a § 4b odst. 1 písm. h/ ZDP). Žalobci naproti tomu vychází z širšího pojetí financování bytové potřeby a za její financování považují rovněž další způsoby financování, které ve svém výsledku povedou k získání peněžních prostředků následně použitých k uspokojování bytové potřeby. Zákonná ustanovení o uspokojování bytové potřeby ale nelze vykládat tak široce. Pokud by bylo záměrem zákonodárce zvolit širší pojetí financování bytové potřeby, pak by neuváděl vyčerpávající taxativní výčet úvěrů a typů nemovitých věcí, u kterých lze právo na odpočet úroků uplatnit. Ad absurdum by se daňový subjekt mohl domáhat odpočtu úroků také z podnikatelského úvěru, neboť peníze z podnikání následně použil k financování své bytové potřeby. 6. Podle žalovaného podmínky pro uplatnění nároku na odpočet úroku z hypotečního úvěru zahrnují jak splnění materiálních podmínek (tj. skutečné vynaložení určité peněžité částky), tak také splnění formálních podmínek. Pokud některá z těchto podmínek není naplněna, nelze odpočet úroků od základu daně uznat. Tak tomu bylo v případě žalobců, kteří použili část druhého úvěru k refinancování úvěru poskytnutého k nákupu bytu Y, ten však již v předmětném zdaňovacím období nevlastnili a neužívali jej k uspokojení své bytové potřeby. Ve vztahu k této části úvěru žalobci nenaplnili podmínky§ 4b odst. 1 písm. c) bod 3 ZDP ani § 4b odst. 1 písm. h) ZDP. Ve vztahu k části druhého úvěru, která byla žalobci použita k financování bytu Z (tedy k doplatku), bylo žalobcům umožněno využít práva na odečet úroků od základu daně. Vzniklou situaci je nutno odlišovat od žalobci uváděné hypotetické situace, za níž by došlo k prodeji bytu Y a následnému nákupu bytu Z. V takovém případě by celým úvěrem byl financován byt Z, tedy bytová potřeba žalobců a žalobci by tím naplnili podmínku uvedenou v § 4b odst. 1 písm. c) bod 3 ZDP. 7. Dle žalovaného musí být daňový sytém spravedlivý. Tolerování nesplnění zákonných podmínek u odečitatelných položek od základu daně by vedlo k diskriminaci těch daňových subjektů, které zákonné podmínky dodržely. Rovněž by tímto postupem byla porušena zásada legitimního očekávání, kdy by daňové subjekty, které zákonné podmínky nesplnily a nárok na odpočet určitých položek ze základu neuplatnily, byly tímto postupem správce daně poškozeny, neboť vycházely z toho, že nemohou uplatnit položku odečitatelnou od základu daně v rozporu se zákonem. Přistoupení na výklad žalobců a netrvání na kumulativním splnění formálních a materiálních podmínek by představovalo rezignaci na kontrolu dodržení zákonných podmínek a nepřiměřeně extenzivní výklad pro uplatnění odečitatelných položek od základu daně. Výhodnost řešení určité situace pro daňový subjekt nemůže znamenat rezignaci na dodržování podmínek stanovených zákonem. 8. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. Posouzení věci Městským soudem v Praze 9. Žalobce a) při ústním jednání argumentoval obdobně jako v žalobě, na jejíž obsah odkázal. Uvedl, že společně se žalobkyní b) vlastnili bytovou jednotku Y. S vlastnicí jiné jednotky v tomtéž domě se dohodli na směně. „Původní“ jednotku financovali hypotečním úvěrem. Při směně se domluvili na doplatku, neboť směňovaný byt byl větší. Právě proto si vzali nový úvěr ve výši XXX Kč, z čehož částka XXX Kč byla použita na doplacení původního úvěru, a částka XXX Kč byl doplatek rozdílu kupní ceny. Žalobce a) uplatňoval u původního úvěru úroky jako odpočet ze základu daně. Problém nastal v okamžiku, kdy žalobce a) uplatnil odpočet u druhého úvěru. Finanční úřad uznal za financování bytových potřeb pouze doplatek mezi kupními cenami bytů, dle něj doplacení předchozího úvěru není bytovou potřebou. Takový postup je ale nesprávný. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2020, čj. 1 Afs 133/2019-34, body 23, 24, 25 a 27 a zdůraznil, že NSS apeluje na to, aby bylo vycházeno ze skutečného stavu věci a smyslu a účelu právní úpravy daňového zvýhodnění. Pokud by bytovou jednotku Y prodal, z výtěžku uhradil první úvěr a následně financoval nákup bytu Z druhým úvěrem, finanční úřad by odpočet uznal. Oba úvěry jsou hypotečními úvěry na pořízení bytu, o čemž není pochyb. Finanční úřad však tvrdí, že doplacení předchozího hypotečního úvěru není řešením bytové potřeby, neboť v rozhodném okamžiku již žalobci nebyli vlastníky původní nemovitosti. Při směně nemovitostí však