17 A 132/2025 – Městský soud v Praze

17 A 132/2025- 23 - text  6 17 A 132/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: M. A., státní příslušnost X t. č. bytem X zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. se sídlem Praha 9, Poděbradská 173/5 Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného správního orgánu takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci v období od 28. 2. 2025 do 21. 8. 2025 odepřel postavení žadatele o mezinárodní ochranu, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby žalobce v uvedeném období evidoval jako žadatele o udělení mezinárodní ochrany. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem a žádal, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu v období od 28. 2. 2025 do 21. 8. 2025 odepřel postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, byl nezákonný. Zároveň žalobce žádal, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby žalobce v uvedeném období evidoval jako žadatele o udělení mezinárodní ochrany. II. Obsah žaloby 2. Podstata žaloby spočívá v tvrzení žalobce, podle kterého je nutno zákon č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), vykládat v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 (dále jen „dublinské nařízení“) tak, že žadatelem o mezinárodní ochranu je cizinec, který podal žádost o mezinárodní ochranu, o níž dosud nebylo meritorně rozhodnuto, bez ohledu na to, jestli se zrovna nachází na území příslušného členského státu. Současně je nutné, aby mu byl umožněn výkon práv souvisejících s tímto postavením. 3. Ke skutkové stránce věci žalobce v podané žalobě uvedl, že dne 24. 12. 2024 vycestoval z X na základě italského víza. Po krátkém pobytu v Itálii přijel do České republiky, kde podal žádost o mezinárodní ochranu dne 9. 1. 2025. Žalovaný vydal dne 25. 2. 2025 rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, kterým podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil řízení, protože žádost byla podle § 10a odst. 1 písm. b) tohoto zákona nepřípustná a podle čl. 3 dublinského nařízení je příslušným státem pro posouzení žádosti Itálie. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 2. 2025. 4. Itálie přípisem ze dne 17. 2. 2025 uznala svoji příslušnost pro posouzení žádosti. Nicméně současně informovala, že nemůže být transfer do Itálie realizován pro nedostatečnou kapacitu italských azylových zařízení. V zákonné 6měsíční lhůtě nebyl transfer do Itálie realizován. Dne 7. 8. 2025 žalovaný žalobce e-mailem informoval, že transfer nebude možné provést a žalobce má v České republice znovu podat žádost o mezinárodní ochranu. 5. V období čekání na realizaci transferu (28. 2. – 7. 8. 2025) žalovaný nepovažoval žalobce za žadatele o mezinárodní ochranu. Žalobce nebyl držitelem průkazu žadatele o mezinárodní ochranu, žalovaný mu pouze opakovaně prodlužoval výjezdní příkaz. Dne 21. 8. 2025 žalobce podle pokynu žalovaného znovu podal žádost o mezinárodní ochranu v České republice. 6. Žalobce považoval postup žalovaného za nezákonný zásah, v jehož důsledku byl zkrácen na svých právech. 7. V podané žalobě žalobce předně připomenul definici žadatele o udělení mezinárodní ochrany dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, dle čl. 2 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 (dále jen „dublinské nařízení“) a čl. 2 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU (dále jen „procedurální směrnice“) s tím, že jednotná definice žadatele ve všech unijních azylových předpisech je cílená vzhledem ke kontextu vytváření společného evropského azylového systému. Jeho cílem je dosažení situace, kdy s žadateli o mezinárodní ochranu a osobami s udělenou ochranou bude zacházeno stejně napříč jednotlivými členskými státy EU. 8. Žalobce měl za to, že žalovaný si definici uvedenou v zákoně o azylu vykládá tak, že rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu považuje za pravomocné rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Žalobce s tímto výkladem nesouhlasil a měl za to, že rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu nelze považovat za pravomocné rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Nejedná se totiž o rozhodnutí, kterým by byla jeho žádost meritorně posouzena. 9. Tvrdil, že osoby podle čl. 18 odst. 1 písm. a) a b) dublinského nařízení jsou žadatelé o mezinárodní ochranu, neboť se jedná o osoby, které podaly na území členských států žádost o mezinárodní ochranu a žádný členský stát o ní dosud meritorně nerozhodl. Žadatelem o mezinárodní ochranu je cizinec v takovém případě na území všech členských států, nikoli pouze na území příslušného členského státu. K tomu žalobce poukázal zejména na rozsudek Soudního dvora (dále jen „SDEU“) ve věci C-179/11 Cimade a GISTI a rozsudek ve spojených věcech C-322/19 a C-385/19. 10. Závěrem žaloby žalobce připomenul dopady do své osobní sféry, zejména nemožnost pracovat a opatřovat si prostředky na své živobytí, nemožnost účastnit se veřejného zdravotního pojištění, neposkytnutí bezplatného ubytování a stravy v azylovém zařízení. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 11. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. 12. Uvedl, že není jeho vinou, že Itálie žalobce z kapacitních důvodů nepřijala a že řízení, které mělo pouze určit příslušnost k posouzení žalobcovy žádosti, mělo žalobcem tvrzený procesní charakter. 13. Žalovaný žádost žalobce o mezinárodní ochranu řešil v souladu s platnou právní úpravou, tedy řízení na podkladě příslušné právní úpravy zastavil. Sám žalobce zavdal pro tento postup impuls, když namísto v Itálii žádal o mezinárodní ochranu ve státě, který nebyl pro řešení jeho žádosti příslušný. Teprve poté, co se Česká republika příslušnou stala, tj. po uplynutí šesti měsíců ode dne, kdy Itálie svoji příslušnost k posouzení žalobcovy žádosti přijala, mohl žalobce iniciativně sám podat řádnou žádost, kterou také dne 21. 8. 2025, ovšem až na základě pokynu žalovaného, podal. Proto mu jím zmiňovaná půlroční lhůta běží až od tohoto dne. Žalovaný se tedy domníval, že postupoval správně a zákonně a že o nezákonný zásah proto nemůže jít. 14. Nad rámec výše uvedeného žalovaný sdělil, že pokud chce žalobce v České republice řešit především své ekonomické problémy, což z podané žaloby primárně vyplývá, nic mu nebrání požádat o příslušné pobytové oprávnění, na základě kterého by v České republice pracovat mohl s okamžitou platností. Pokud však hledá útočiště před azylově relevantním nebezpečím, je v rámci pomoci poskytované v azylových řízeních hmotně zabezpečen, jinými slovy je o žalobce po dobu prvních šesti měsíců řízení o udělení mezinárodní ochrany ze strany České republiky adekvátně „postaráno“. IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 15. Soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť účastníci řízení nevyjádřili s takovým projednáním věci nesouhlas. Současně soud shledal, že žalovaný v dané věci vedl správní spis, ze kterého vyplývají všechny pro posouzení věci rozhodné skutečnosti. 16. Soud vyšel z následně uvedené právní úpravy: 17. Soud o podané žalobě uvážil následovně: 18. Podstata sporu mezi účastníky řízení spočívá v posouzení, zda žalobci náleželo postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany v období od zastavení řízení o jeho prvé žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu z důvodu nepřípustnosti této žádosti dle § 10a odst. 1 písm. b) tohoto zákona do okamžiku podání nové žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. 19. Podle § 2 odst. 1 písm. b) věty první zákona o azylu se žadatelem o mezinárodní ochranu rozumí cizinec, který podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Soud připomíná, že obdobná definice je uvedena i v čl. 2 písm. c) dublinského nařízení, v čl. 2 písm. c) procedurální směrnice a v čl. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“). Z výše uvedeného vyplývá, že výsledek řízení je odvislý od úvahy, zda rozhodnutí o zastavení řízení, které neřeší věcnou důvodnost žádosti, lze považovat za pravomocné rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, a tedy zda může vést k zániku právního postavení žadatele, či nikoliv. 20. Uvedenou problematikou se však již zabýval SDEU v rozsudku ve věci C-179/11. V tomto rozsudku SDEU předně dospěl k závěru, že „směrnice 2003/09 musí být vykládána v tom smyslu, že členský stát, kterému byla podána žádost o azyl, je povinen poskytnout minimální podmínky přijetí žadatelů o azyl stanovené sm