2 As 35/2004 — Nejvyšší správní soud

2 As 35/2004- 53 - text č. j. 2 As 35/2004 - 58 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Petra Příhody v právní věci žalobce N. T. D., právně zastoupeného JUDr. Petrem Práglem, se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 3. 3. 2003, č. j. 115/DS/03/22812, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 41 Cad 125/2003, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Krajskému úřadu Ústeckého kraje s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „žalovaný“) ze dne 3. 3. 2003, č. j. 115/DS/03/22812, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu v Chomutově ze dne 22. 11. 2002, č. j. 110911202/02/S, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. i) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a podle ustanovení § 30 odst. 2 téhož zákona mu byla uložena pokuta ve výši 13 500 Kč a také zákaz řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců. Stěžovatel ve včas podané kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá nesprávné posouzení právní otázky a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost. Stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí žalovaného je věcně nesprávné, neboť se přestupku, za nějž byl sankcionován, sice dopustil, nikoli však opakovaně, ale poprvé, a za této situace je uložení pokuty i zákazu řízení při horní hranici sazby nutno shledat nepřiměřeným a vykračujícím z obecných limitů pro ukládání sankcí za tento přestupek. Fakt, že se přestupku nedopustil opakovaně, dokazuje stěžovatel tím, že se u něj nejedná o recidivu, již označuje jako speciální, ale pouze obecnou, neboť se sice před deseti lety a poté znovu v roce 1998 dopustil přestupku, nikoli však toho, jenž je vymezen ustanovením § 30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, za nějž je postihován nyní. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušit. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že ani stěžovatel nezpochybňuje, že se daného přestupku dopustil, a teprve po vyměření trestu se začal bránit účelovými prostředky obrany, mezi něž je nutno počítat i nyní posuzovanou kasační stížnost. Žalovaný se domnívá, že ve věci bylo namístě uložit sankci v horní hranici sazby, neboť se ze strany stěžovatele jednalo o chování velké společenské nebezpečnosti. Tuto nebezpečnost chování, tedy odmítnutí podrobit se lékařské zkoušce, jež by vyvrátila podezření na přítomnost alkoholu v krvi během řízení motorového vozidla, odrazil podle žalovaného i zákonodárce, když toto jednání podřadil pod skutkovou podstatu přestupků na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi. Dle žalovaného je stěžovatelovo jednání právem postaveno naroveň samotnému řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, ba je ještě závažnější, neboť je zde postihován řidič, řídící s největší pravděpodobností pod vlivem alkoholu a zároveň se snažící bez závažných příčin tuto skutečnost zakrýt tím, že se odmítá předmětné zkoušce podrobit. Žalovaný se proto domnívá, že správní úřady zcela řádně zhodnotily stěžovatelovo protiprávní jednání, a proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel opakuje, že přestupku podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích se dopustil poprvé. Nesouhlasí proto s výší uložené sankce a připomíná, že při stanovení této výše nedostačuje sám fakt, že byla uložena v rozpětí připuštěném zákonem, a také oprávněnost uložení sankce v horní hranici tohoto rozpětí měla být krajským soudem řádně přezkoumána. V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že dne 12. 9. 2002 byl v 00.15 hodin podle úředního záznamu zastaven Policií ČR osobní automobil řízený stěžovatelem, u nějž byl při orientační dechové zkoušce soupravou Altest zjištěn alkohol v krvi, přičemž alkohol byl v dechu i cítit. Následně stěžovatel odmítl lékařský odběr krve a poté i odběr moči. V protokolu o podání vysvětlení z téhož dne stěžovatel uvedl, že alkohol nepožil a odběru krve se odmítl podrobit proto, že má nízký tlak. Na den 20. 11. 2002 byl stěžovatel předvolán Okresním úřadem Chomutov, referátem dopravy a silničního hospodářství k ústnímu jednání o přestupku na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi. K tomuto ústnímu jednání se stěžovatel nedostavil, a proto bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti shora označeným rozhodnutím Okresního úřadu Chomutov, který na základě shromážděných podkladů zjistil, že stěžovatel svým jednáním porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a v důsledku toho se dopustil přestupku podle § 30 odst. 1 písm. i) bod 2 zákona o přestupcích a byla mu podle § 30 odst. 2 tohoto zákona vyměřena pokuta ve výši 13 500 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel v délce trvání 20 měsíců od právní moci rozhodnutí a podle § 79 zákona o přestupcích také povinnost nahradit náklady řízení ve výši 500 Kč. Výši sankce stanovil správní orgán prvého stupně s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel závažným způsobem porušil pravidla provozu na pozemních komunikacích a protože stěžovatel měl již dva záznamy o řízení pod vlivem alkoholu, bylo prvostupňovému orgánu zřejmé, že nemá dostatek kázně potřebné pro provoz na pozemních komunikacích. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž namítl, že před jízdou alkohol nepožil a že se nepodrobil zkoušce krve proto, že měl strach z hrozby infekce, neboť prodělal žloutenku. Souhlasil proto s odběrem pouze pod podmínkou, že mu bude o tomto odběru vydáno potvrzení od lékaře, který to odmítl, a proto odběr proveden nebyl. Totéž uvedl stěžovatel i při následném ústním projednání svého přestupku dne 3. 3. 2003. O tomto odvolání rozhodl žalovaný výše označeným rozhodnutím ze dne 3. 3. 2003, kde rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že bylo dostatečně zjištěno, že se stěžovatel předmětného přestupku dopustil. Nebylo přitom rozhodné, zda ve skutečnosti alkohol požil či nikoliv, neboť nebyl postihován za to, že by řídil pod vlivem alkoholu, ale za zmaření úředního zjišťování toho, zda tomu tak opravdu bylo. Při stanovení výše sankce přitom bylo přihlédnuto k tomu, že se stěžovatel dopustil přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi opakovaně. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. V této žalobě uvedl, že žalovaný převzal implicitně argumenty orgánu I. stupně, aniž by k nim zaujal jakékoli stanovisko a ve svých úvahách se pouze omezil na obecný odkaz, že finanční postih je plně v souladu se zákonem, což nikterak blíže nerozvedl, nevypořádal se s protiargumenty stěžovatele a nevyložil, proč se rozhodl uložit sankci v horní hranici sazby. Celkově tedy stěžovatel napadl rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a také proto, že nebylo vůbec možné použít odkaz na záznamy o předchozích přestupcích stěžovatele spočívajících v řízení pod vlivem alkoholu, neboť přestupku podle § 30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích se stěžovatel dopustil poprvé. V doplnění žaloby pak uvedl, že rozhodně není pravdou, že by odmítl odběr krve a moči. Odběr moči mu vůbec nebyl nabídnut a odběr krve odmítl z obavy z recidivy žloutenky, když mu lékař odmítl o tomto odběru vydat potvrzení. V replice k vyjádření žalovaného konstatoval, že podle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích lze přihlížet pouze k tomu, zda byl pachatel přestupku postižen pro „týž skutek“, čímž se žalovaný dle názoru stěžovatele také neřídil. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Krajský soud v tomto rozsudku uvedl, že se stěžovatel dopustil předmětného jednání v minulosti již dvakrát, jakkoliv byl v té době postihován podle jiné, tehdy platné právní úpravy. Toto jednání stěžovatele tak shledal i krajský soud zvlášť závažným, společensky nebezpečným a nepřijatelným, a proto akceptoval uložení sankce v horní hranici zákonné sazby. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 1