3 Ads 19/2005 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 19/2005- 43 - text č. j. 3 Ads 19/2005 - 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem Mgr. Davidem Strupkem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004 čj. 12 Ca 50/2004 - 21, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004 čj. 12 Ca 50/2004 - 21 s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004 čj. 12 Ca 50/2004 - 21, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 7. 2003 a o tom, že účastníkům se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Z napadeného rozsudku se zjišťuje, že žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu proti shora uvedenému rozhodnutí žalované, jímž byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech (dále jen „zákon č. 172/2002 Sb.“). Žalobce v žalobě namítal, že nesouhlasí s tvrzením uvedeným v napadeném rozhodnutí, že nepředložil doklad o pobytu v táboře nucených prací. Uvedl, že jednoznačně prokázal československé občanství ke dni 20. 9. 1949, kdy byl proti své vůli eskortován do střediska sovětských státních příslušníků v Praze. Občanem SSSR v té době nebyl. Státní občanství SSSR mu bylo přiděleno proti jeho vůli dne 23. 6. 1961. Ze sběrného střediska byl asi za týden eskortován do střediska ve Vídni a odtud eskortován do pracovního tábora č. 7 v Irkutské oblasti. Zde vykonával otrocké práce při těžbě dřeva a protože tuto práci fyzicky nezvládal, byl po čase přeřazen na práce do kuchyně v táboře. Skutečnost, že byl v pracovním táboře č. 7 v Irkutské oblasti od roku 1949 do roku 1956, prokázal archivním potvrzením Ministerstva vnitra Ruské federace ze dne 29. 5. 2002 a ze dne 2. 8. 2002. V tomto na druhém místě uvedeném potvrzení je podrobněji uvedeno, že byl od roku 1949 do roku 1956 na nucených pracích v pracovním táboře č. 7. Z tábora byl propuštěn nejdříve na začátku roku 1955 a nejpozději ke konci roku 1956; přesné datum se žalobce nepamatuje a nepodařilo se mu ho ani opakovaně zjistit. Jeho odvlečení do SSSR a nucený pobyt však trval i po propuštění z pracovního tábora č. 7, protože jako cizinec byl evidován u zvláštního velitelství, byl nucen žít bez řádného dokladu totožnosti a bez možnosti volně se pohybovat v Irkutské oblasti. Musel se zdržovat jen v okruhu do 30 km od místa pobytu v A. a měl povinnost pravidelně měsíčně se hlásit na příslušném velitelství. Po propuštění z tábora žádal o navrácení československého dokladu totožnosti a o možnost vrátit se do Československa, avšak bezvýsledně. Proti jeho vůli mu bylo dne 23. 6. 1961 přiznáno občanství SSSR a lživě mu bylo sděleno, že pozbyl československé občanství. Od tohoto data se již nemusel hlásit na velitelství, ale stále mu nebylo dovoleno opustit Sibiř a byl nucen žít a pracovat v irkutské oblasti až do 4. 2. 1970. V únoru 1970 mu bylo umožněno opustit Sibiř a přestěhovat se do Moskevské oblasti. Získal sovětský pas, s nímž mohl cestovat do zahraničí, mohl by se vrátit do Československa. To neučinil proto, že uvěřil lživému tvrzení o ztrátě československého občanství. Žalobce proto považuje za dobu odvlečení dobu od 20. 9. 1949 do 4. 2. 1970. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce byl jako československý státní občan dne 20. 9. 1949 zatčen a následně odvlečen do SSSR, kde byl na nucených pracích v táboře č. 7 v Irkutské oblasti. Žalobcova tvrzení o době jeho odvlečení, která podal v průběhu správního řízení a v žalobě, jsou však nevěrohodná a jsou vyvrácena shromážděnými důkazy. Žalobce se relevantním způsobem, případně vůbec, nevyjadřuje k celé řadě rozporů. Především jde o to, že podle potvrzení Ministerstva vnitra Ruské federace ze dne 2. 8. 2002 byl na nucených pracích v Irkutské oblasti do února 1970, přičemž podle potvrzení Penzijního fondu Ruské federace ze dne 17. 2. 2003 žalobce ukončil v Irkutské oblasti dne 4. 2. 1970 poslední pracovní poměr. Toto potvrzení obsahuje podrobný rozpis žalobcových pracovních poměrů v době od května 1953 do února 1970; pracoval v různých kuchařských a cukrářských profesích na různých pracovištích včetně pionýrského tábora, internátní školy, kavárny apod. Rozpor je také v tom, kdy bylo žalobci povoleno odstěhovat se z Irkutské oblasti. Žalobce nevysvětlil, jak jako osoba umístěná v táboře nucených prací mohl vykonávat práci kuchaře, jak mu bylo povoleno uzavřít manželství s občankou SSSR. „Nesprávné“ je i žalobcovo tvrzení, že se do České republiky vrátil až v roce 1998, poté, co zjistil, že kontinuita jeho státního občanství nebyla přerušena. Podle žalované ze shora uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalobcova tvrzení ohledně délky jeho pobytu v táborech nucené práce jsou v rozporu s dalšími provedenými důkazy, které vyvracejí jeho tvrzení o tom, že v nich byl do února 1970. Žalovaná ponechala rozhodnutí na úvaze soudu. Městský soud v Praze vyšel z obsahu správního spisu žalované. Konstatoval, že žalobce požádal u žalované o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb. jako osoba odvlečená do SSSR, a to za období od roku 1949 od roku 1970. Žalobce k žádosti připojil občanský průkaz, zprávu Magistrátu města Liberce ze dne 3. 4. 2000 o tom, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 15. 1. 1948 mu bylo uděleno československé státní občanství. Potvrzením Státního okresního archivu v Liberci ze dne 9. 7. 2003 bylo doloženo, že žalobce byl dne 20. 9. 1949 eskortován do sběrného střediska sovětských státních příslušníků v Praze. Žalobce dále předložil potvrzení archivu Ministerstva vnitra Ruské federace ze dne 17. 5. 2002, že byl v roce 1949 deportován do Irkutské oblasti, kde byl na nucených pracích do února 1970. Dalším dokladem je archivní potvrzení Ministerstva vnitra Ruské federace ze dne 2. 8. 2002, že žalobce byl v letech 1949 – 1956 na nucených pracích v pracovním táboře č. 7 v Irkutské oblasti, do roku 1961 byl evidován u zvláštního velitelství jako cizí státní příslušník. Na nucených pracích byl do února 1970. Ze zprávy Penzijního fondu Ruské federace ze dne 17. 2. 2003 soud zjistil, že žalobce v době od 15. 5. 1953 do 4. 2. 1970 pracoval v různých profesích v potravinářství. Z listiny vyplněné žalobcem dne 7. 12. 1956 je patrno, že žalobce dne 8. 9. 1955 uzavřel manželství s občankou SSSR, dne 11. 5. 1956 se jim narodila dcera a žil v bytě na konkrétně uvedené adrese v A. Žalovaná podle Městského soudu v Praze dospěla při hodnocení důkazů k závěru, že tvrzení žalobce o jeho odvlečení tak, jak je popsal ve své žádosti, nebylo věrohodně doloženo. Tvrzení žalobce, že jeho pobyt v SSSR byl nedobrovolný, bylo zpochybněno potvrzením vydaným ruským nositelem pojištění pro účely důchodového řízení v České republice, z něhož bylo zjištěno, že žalobce od 15. 5. 1953 pracoval jako kuchař v jídelně a pak pracoval v této či obdobné profesi nepřetržitě dále. V SSSR mu byl také přiznán starobní důchod v říjnu 1983. Žalovaná proto považovala za nevěrohodné potvrzení Ministerstva vnitra Ruské federace, že žalobce byl až do roku 1970 na nucených pracích v táboře č. 7. Toto tvrzení bylo zpochybněno tím, že žalobce již v letech 1953 – 1956 pracoval jako kuchař, vedoucí čety kuchařů a vedoucí výroby v pionýrském táboře. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěry učiněnými žalovanou, která vycházela z dostatečně zjištěných skutečností a postupovala v souladu se zákonem. Soud dospěl ve shodě se stanoviskem žalované k závěru, že není zcela jednoznačně prokázána skutečnost, že by žalobce byl odvlečen do SSSR. Jedinou doloženou skutečností je, že byl 20. 9. 1949 deportován z Liberce do Prahy do sběrného střediska sovětských státních příslušníků. Tvrzení žalobce, že byl poté eskortován do Vídně a následně do pracovního tábora č. 7 v Irkutské oblasti, není doloženo. Shora uvedená potvrzení o tom, že žalobce byl v roce 1949 poslán do pracovního tábora č. 7 v Irkutské oblasti a na nucených pracích byl do února 1970, byla vyvrácena dalšími doklady – zprávou Penzijního fondu Ruské federace. Žalobce rozpory mezi jím doloženým archivním potvrzením a dalšími doklady, které se týkají jeho pobytu v SSSR, věrohodně nevyvrátil. Žádné další doklady nepředložil a jak z jeho vyjádření vyplývá, přesně si všechny skutečnosti nepamatuje. Žalovaná tedy při posuzování nároku žalobce nemohla postupovat jinak, než žádost o odškodnění zamítnout. Žalobce totiž jednoznačně nedoložil jednu z rozhodujících podmínek, tj. prokázání odvlečení do SSSR. Kasační stížnost je opřena o ust. § 103 odst. 1 písm. a)