1 Afs 83/2005 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 83/2005- 48 - text 1 Afs 83/2005 - 53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce A., d., zastoupeného JUDr. Jiřím Spoustou, advokátem se sídlem Příkrá 14, 616 00 Brno, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně se sídlem náměstí Svobody 4, poštovní přihrádka 372, 602 00 Brno, proti rozhodnutím ze dne 13. 4. 2004, č. j. 5988/2003/FŘ/130 a č. j. 5987/2003/FŘ/130, a ze dne 12. 5. 2004, č. j. 6070/03/FŘ/120, o kasačních stížnostech žalovaného proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005, č. j. 31 Ca 74/2004-30 a č. j. 31 Ca 73/2004-29, a ze dne 18. 4. 2005, č. j. 31 Ca 77/2004-39, t a k t o : I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 1 Afs 83/2005, 1 Afs 97/2005 a 1 Afs 98/2005 s e s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp. zn. 1 Afs 83/2005. II. Kasační stížnosti s e z a m í t a j í . III. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech. IV. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobci náklady řízení o kasačních stížnostech ve výši 4300 Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jiřího Spousty. O d ů v o d n ě n í : Na základě daňových kontrol provedených u žalobce ve dnech 18. 12. 2002  4. 6. 2003 doměřil Finanční úřad Brno III dvěma dodatečnými platebními výměry ze dne 18. 6. 2003 žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. a 3. čtvrtletí roku 2000 ve výši 125 800 Kč a 119 840 Kč; dodatečným platebním výměrem ze dne 26. 6. 2003 pak žalobci snížil daňovou ztrátu na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000 o 4 268 239 Kč. Žalobce napadl dodatečné platební výměry odvoláními; ta však žalovaný neshledal důvodnými a zamítl je dvěma rozhodnutími ze dne 13. 4. 2004 a rozhodnutím ze dne 12. 5. 2004. Žalobce podal proti všem rozhodnutím žalovaného žaloby u Krajského soudu v Brně. Krajský soud žalobám vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil dvěma rozsudky ze dne 7. 4. 2005 a rozsudkem ze dne 18. 4. 2005: neztotožnil se totiž s názorem žalovaného, podle nějž žalobce nemohl uplatnit nárok na odpočet podle § 19 odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ani výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, protože v době likvidace odpadu nebyl původcem ani vlastníkem odpadu, který vznikl před privatizací, a nebyl tedy k jeho likvidaci povinen. Oproti závěrům žalovaného krajský soud zdůraznil, že povinnost k likvidaci odpadu může vzniknout přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení § 3 odst. 5 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech. Jelikož žalobce převzal odpady od původce, přešly na něj povinnosti původce: na základě smlouvy s Fondem národního majetku (FNM) ze dne 30. 6. 1992 na něj totiž přešlo vlastnické právo a veškeré závazky i pohledávky k privatizovanému majetku státního podniku T. B.. Výklad správce daně by mohl vést až k absurdním závěrům, že k likvidaci vlastně není povinen nikdo, protože zákon o odpadech v takových případech nikomu výslovně neukládá povinnost likvidovat odpad. Nabyl-li však žalobce privatizací státní podnik, z jehož činnosti odpad vznikl, a poté s odpadem fakticky nakládal jako nástupce původce odpadu, na něhož přešly i povinnosti původce odpadu vážící se k privatizovanému majetku, je nutno při stanovení daňových povinností žalobci brát v úvahu i § 3 odst. 5 zákona o odpadech. Nelze opomíjet ani protokol ze dne 18. 5. 1998, sepsaný mezi žalobcem a společností A., spol. s r. o., do jejíhož základního jmění žalobce vložil nemovitosti i se zmíněným odpadem a zavázal se přitom k likvidaci tohoto odpadu. Žalovaný napadl rozsudky kasačními stížnostmi, v nichž uplatnil námitky nesprávného posouzení právní otázky a nedostatku důvodů rozhodnutí podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního. Žalovaný popírá, že by žalobci vznikla povinnost podle § 3 odst. 5 zákona o odpadech z toho titulu, že nabyl majetek státního podniku T. B. v privatizaci. Ve smlouvě o prodeji podniku mezi FNM a družstvem M. k. B. (které později zaniklo bez likvidace sloučením s žalobcem) není o odpadu ani zmínka; jeho existenci žalobce dodatečně zjistil a nahlásil státnímu podniku. V protokolu z jednání mezi žalobcem a státním podnikem ze dne 2. 6. 1997 se pak uvádí, že odpady jsou vlastnictvím státního podniku; byly sice nalezeny na pozemcích žalobce, ale v žádném případě nepocházejí z jeho činnosti. K výzvě žalovaného nepředložil žalobce žádný důkaz o tom, že by odpady od státního podniku převzal. Pouhý odkaz na § 3 odst. 5 zákona o odpadech, jak jej činí krajský soud, je nedostatečný, neboť nevysvětluje, jak tato povinnost na žalobce přešla. Pokud by se tak skutečně stalo, vznikly by žalobci také povinnosti podle § 5 odst. 1 písm. a) až k) zákona o odpadech. To by žalobce mohl doložit předložením evidencí a dokladů vedených podle tohoto ustanovení; nic takového ovšem neučinil. Nelze připustit ani druhý možný způsob převodu vlastnictví k odpadu, o němž se zmiňuje krajský soud, a to jednostranný právní úkon žalobce na základě protokolu ze dne 18. 5. 1998: ani po tomto datu se totiž vlastnictví odpadu nijak neprojevilo v povinných evidencích majetku, odpadů apod. Krajský soud v rozsudku neuvádí ani důkaz, z něhož by vyplývalo, že odpady vznikly částečně i z činnosti samotného žalobce. Nepodložené je i tvrzení krajského soudu, podle nějž by výklad žalovaného mohl vést k absurdním závěrům, že vlastníkem odpadu není nikdo: žalovaný totiž jasně uvedl, že vlastníkem odpadů a subjektem povinným zajistit likvidaci je T. B., s. p. Žalobce nevyužil žádnou z možností likvidace ekologických škod vzniklých činností státních podniků před privatizací, jak je žalovaný popsal ve svých rozhodnutích, a lze tak mít za to, že likvidaci odpadu nepovažoval za svou povinnost. V řízení nepředložil žádné důkazy o tom, že na něj tato povinnost přešla, a žalovaný mu tak nemohl uznat nárok na vrácení nadměrného odpočtu. (Tentýž názor žalovaný zjevně zastává i ve vztahu k možnému uplatnění výdajů snižujících základ daně z příjmů; zřejmě nedopatřením však do jeho kasační stížnosti ve věci vedené u něj pod sp. zn. 6070/03/FŘ/120 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Ca 77/2004 a týkající se daně z příjmů byla převzata i podstatná pasáž z kasačních stížností ve věcech týkajících se daně z přidané hodnoty, a tak se i u daně z příjmů užívá pojmu nadměrného odpočtu. Tento omyl ovšem nepůsobí žádné větší nejasnosti: podstata problému je stejná jak u daně z přidané hodnoty, tak u daně z příjmů.) Žalovaný uznává, že likvidace odpadů je činností společensky prospěšnou a žádoucí; je však nutno si uvědomit, že žalobce nárokoval na nadměrném odpočtu na dani z přidané hodnoty za 1. a 3. čtvrtletí roku 2000 částky 125 800 Kč a 119 840 Kč a do výdajů za rok 2000 zahrnul částku cca 3,115 milionů Kč. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozsudky Krajského soudu v Brně a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud nejprve sloučil všechny tři věci ke společnému projednání; poté přezkoumal napadené rozsudky a shledal, že kasační stížnosti nejsou důvodné. Žalovaný se mýlí, domnívá-li se, že vlastnické právo k odpadu na žalobce nepřešlo. V rozporu s jeho přesvědčením se tak stalo, a to na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 30. 6. 1992 uzavřené podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon o velké privatizaci“), uzavřené mezi Fondem národního majetku a družstvem M. k. B. jako právním předchůdcem žalobce. Smlouvou prodeji podniku se převádí (v obecném teoretickém pojetí) podnik jako věc hromadná a vlastnické právo k němu; podle zákona o velké privatizaci (§ 2) je pak předmětem převodu konkrétně „majetek podniku“ (zde se užívá pojmu „podnik“ ve významu institucionálním jako legislativní zkratka pro subjekty uvedené v § 1 odst. 1 zákona) sestávající ze souhrnu věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku. Není pochyb o tom, že při činnosti státního podniku T. B. vznikal odpad, jehož byl tedy státní podnik původcem a který byl ukládán na nemovitostech státního podniku, konkrétně v jímkách neutralizační stanice. Ustanovení § 15 odst. 1 zákona o velké privatizaci upravuje univerzální sukcesi nabyvatele do práv a závazků právního předchůdce: podle něj na nabyvatele přechází jednak vlastnické právo k privatizovanému majetku, jednak i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Již z povahy univerzální sukcese je zřejmé, že s sebou nenese jen převod „užitečných“ složek podniku, které jsou pro nabyvatele z ekonomického pohledu kladnou položkou, nýbrž převod majetku jako celku. Zmíněnou smlouvou byly vedle všech práv a závazků převedeny vě