1 Azs 37/2006 — Nejvyšší správní soud

1 Azs 37/2006- 64 - text 1 Azs 37/2006 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: O. D., zastoupené JUDr. Hanou Fučíkovou, advokátkou se sídlem Bratří Synků 349/4, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 21. 6. 2005, č. j. OAM908/VL20-P06-2005, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, č. j. 46 Az 29/2005-37, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Odměna advokátky JUDr. Hany Fučíkové s e u r č u j e částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 21. 6. 2005 zastavil žalovaný řízení o udělení azylu ve věci žalobkyně podle § 25 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Současně vyslovil, že žádost žalobkyně o udělení azylu je nepřípustná podle § 10a písm. b) tohoto zákona a že státem odpovědným za posouzení podané žádosti podle čl. 9 odst. 4 a čl. 18 odst. 7 Nařízení Rady (ES) č. 343/2004, kterým se stanovují kritéria a mechanismy pro určení členského státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v jednom z členských států (dále jen „nařízení“), je Maďarská republika. Tam byla také žalobkyně ještě toho dne přemístěna. Žalobu, jíž žalobkyně napadla toto rozhodnutí, zamítl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2005. Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost; při zjišťování skutkové podstaty v řízení před soudem byl podle ní porušen zákon takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost rozhodnutí. Krajský soud jednak porušil právo žalobkyně na to, aby byla její věc projednána veřejně a v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jen tehdy, pokud by byla osobně účastna soudního jednání, by žalobkyně mohla vysvětlit soudu své rodinné a soukromé vazby v České republice a objasnit důvody, pro které tu žádala o azyl; správní orgán však svým postupem zabránil účinné obhajobě práv žalobkyně před soudem. Není podstatné, že správní orgán nerozhodoval o žádosti o azyl věcně: Listina ani pro takový případ nečiní žádnou výjimku z práva strany na to, být přítomen soudnímu jednání a vyjadřovat se k důkazům. Navíc povinností soudu je přezkum správního rozhodnutí po procesní i hmotné stránce. Na tom, že žalobkyně se v důsledku postupu soudu ocitla v nerovném a nevýhodném postavení, nemění nic ani skutečnost, že soudnímu jednání byl přítomen její zástupce. Ten ostatně zdůrazňoval, že bez přítomnosti své klientky není schopen účinně hájit její práva. Kromě toho byl porušen i článek 13 (a teoreticky i články 1, 3 a 8) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože podanou žalobu nelze považovat za účinný opravný prostředek: v důsledku rozhodnutí žalovaného byla žalobkyně přemístěna do Maďarska, a fakticky jí tak byl znemožněn zpětný vstup do ČR, protože je nežádoucí osobou; to zároveň přineslo podstatný zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalobkyně přitom v ČR žádala o azyl, tj. tvrdila obavu z pronásledování, žila zde tři roky a má zde snoubence. Žalovaný proti argumentaci žalobkyně pouze prohlásil, že žaloba je účinným opravným prostředkem, aniž to podložil vlastními argumenty; o opaku však svědčí judikatura Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ve věcech Chahal v. Spojené království či Čonka v. Belgie). Podle doktríny pak účinný prostředek musí bránit tomu, aby opatření, jež jsou v rozporu s Úmluvou a jež jsou potenciálně nezvratitelná, byla vykonána ještě předtím, než vnitrostátní orgány ukončí posouzení jejich slučitelnosti s Úmluvou. V případě žalobkyně je zřejmé, že žaloba nemohla zabránit jejímu transferu do Maďarska a dopad tohoto opatření na práva zaručená Úmluvou nebyl správním orgánem ani soudem posouzen. Poté, co snesla argumenty ve prospěch přijatelnosti kasační stížnosti, žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost není důvodná. Je přitom třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud neměl důvod zabývat se tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky (jíž je v této věci žalobkyně). Ustanovení § 104a s. ř. s., které do řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu (od 1. 9. 2006 jde o „věci mezinárodní ochrany“) vneslo institut nepřijatelnosti, nabylo účinnosti až 13. 10. 2005; rozsudek krajského soudu, který žalobkyně napadá, byl však vydán již dne 27. 9. 2005, a řízení o kasační stížnosti žalobkyně se tak spravuje dosavadní úpravou, podle níž je meritorně projednávána každá přípustná kasační stížnost. Žalobkyně v prvé řadě namítá, že krajský soud jí neumožnil, aby se osobně účastnila jednání před ním, a porušil tak čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv; tato námitka však neobstojí. Krajský soud v tomto ohledu nepochybil: standardně poučil žalobkyni prostřednictvím jejího zástupce o jejích procesních právech a zástupce potom předvolal k jednání, kde byly poté uplatněny všechny argumenty obsažené v žalobě. Žaloba byla ostatně podána až poté, co byla žalobkyně přemístěna do Maďarska; již pojmově tak bylo vyloučeno, aby soud jakkoli zajistil setrvání žalobkyně na území České republiky. Námitka je tak nepřesně formulována, neboť míří spíše na postup žalovaného: ten totiž žalobkyni přemístil ihned po vydání svého rozhodnutí, tedy ještě před zahájením řízení u krajského soudu, v důsledku čehož nemohla být žalobkyně přítomna projednávání své věci před soudem. Ani žalovaný však nepochybil. Podle čl. 19 odst. 2 nařízení nemá opravný prostředek nebo jiný návrh na přezkoumání rozhodnutí, jímž se určuje členský stát příslušný k posouzení žádosti o udělení azylu (v případě České republiky tedy žaloba ke krajskému soudu), odkladný účinek na provedení přemístění, ledaže by jej soud případ od případu přiznal. Ustanovení § 32 odst. 3 zákona o azylu, ve znění účinném v době rozhodování krajského soudu (tedy před novelou provedenou zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností k 13. 10. 2005), spojovalo s žalobou proti jakémukoli rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci azylu odkladný účinek. Nařízení jako součást komunitárního práva má však aplikační přednost před vnitrostátními předpisy; pravidlo obsažené v nařízení tak mělo být použito bez ohledu na pravidlo obsažené ve vnitrostátním zákoně. To krajský soud přehlédl; nesprávně tak ve svém usnesení ze dne 6. 9. 2005, jímž nepřiznal žalobě odkladný účinek, argumentoval tím, že žaloba je nadána odkladným účinkem ze zákona. Toto pochybení však nezatížilo řízení před ním vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o zamítnutí žaloby. Podle čl. 19 odst. 4 nařízení mají být žadatelé přemísťováni ve lhůtě nanejvýš šest měsíců; spodní hranici upravují pouze slova „jakmile je to z praktického hlediska možné“. Je přitom žádoucí, aby byli přemístěni co nejrychleji a aby stát příslušný k posuzování žádosti mohl co nejdříve posoudit jejich žádost věcně. Žalovaný se tímto pravidlem řídil; rychlost jeho postupu byla vedena také tím, že žalobkyni bylo již dříve (rozhodnutím ze dne 13. 5. 2005) uděleno správní vyhoštění (zda proti němu žalobkyně brojila, není ze spisu zřejmé) a okamžikem doručení rozhodnutí o zastavení řízení o udělení azylu podle § 25 písm. h) zákona o azylu [pozn.: po novele provedené zákonem č. 350/2005 Sb. jde o písm. i)] pozbyla žalobkyně privilegovaného postavení ve smyslu § 119 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. K rychlosti přemísťování žadatelů, kteří podali žádost o udělení azylu v nepříslušném členském státě, slouží právě i paušální vyloučení odkladného účinku žaloby (s tím, že může být přiznán v jednotlivých případech): automatický odkladný účinek by totiž v mnoha případech bránil faktické aplikaci nařízení a znemožňoval by efektivní přístup žadatelů k orgánům toho státu, jemuž přísluší posuzovat jejich žádost věcně. Krajský soud vyvracel námitky žalobkyně proti porušení čl. 38 odst. 2 Listiny ze strany žalovaného tím, že o žádosti žalobkyně nebylo rozhodnuto „věcně“; toto konstatování není ale přiléhavé a je potřeba je upřesnit. Rozhodnutím, které není meritorní, je například i rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 zákona o azylu nebo rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25 písm. a) – h) tohoto zákona [v době rozhodování krajského soudu šlo o písmena a) – g)]; žaloby proti takovým rozhodnutím byly v době rozhodování krajského soudu