4 Ads 5/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 5/2005- 45 - text č. j. 4 Ads 5/2005 - 45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: O. K., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 45, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2004, č. j. 33 Cad 99/2004 – 21, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2004, č. X a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím zamítla žalovaná žádost žalobkyně ze dne 27. 11. 2003 o přiznání vyrovnávacího příspěvku k důchodu vyplácenému Sociální pojišťovnou – ústředí v Bratislavě podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. a podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Soud uznal jako správné postup a rozhodnutí žalované, která odůvodnila své rozhodnutí odkazem na čl. 20 odst. 1 a 2 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb., přičemž konstatovala, že zaměstnavatel žalobkyně ke dni rozdělení ČSFR nebyl organizací se sídlem zapsaným v obchodním rejstříku a v té době, tj. ke dni 31. 12. 1992, měla žalobkyně trvalý pobyt na území Slovenské republiky, proto k posouzení nároku na přiznání jejího starobního důchodu byla podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy příslušná Sociální pojišťovna – ústředí Bratislava. Tento orgán jí správně důchod přiznal a jeho výplatu nyní realizuje do České republiky. Soud se přitom ztotožnil i s konstatováním žalované, že současný zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), ani Smlouva o důchodovém pojištění č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“), pojem vyrovnávacího příspěvku neznají, a tudíž žádosti žalobkyně nemohlo být vyhověno a proto byla zamítnuta. Stěžovatelka v podané obsáhlé kasační stížnosti, namítá nesprávné posouzení věci s tím, že ani žalovaná, ani krajský soud, nerespektoval mezinárodně právně uznávanou zásadu, že uzavření sociální smlouvy s cizím státem nemůže vést ke snížení nároku, který je dán zákonem. Uvádí, že nebýt Smlouvy, náležel by jí starobní důchod podle zákona č. 155/1995 Sb. za dobu pojištění v Československu do roku 1992 (tj. bez doby zaměstnání v letech 1993 až 1995 na Slovensku) cca ve výši 6800 Kč měsíčně. Dále zejména namítá, že žalovaná interpretuje a aplikuje Smlouvu v rozporu s čl. 1 Listiny základních práva a svobod, když zakládá neodůvodněně nerovnosti mezi vlastními občany, kteří jsou ve stejných situacích a diskriminuje je na základě toho, ve které části vlastního státu pracovali. Zákonný nárok stěžovatelky na starobní důchod se řídí zákonem č. 155/1995 Sb., který je pro ni jako pro obyvatelku České republiky ve vztahu k mezinárodní smlouvě se Slovenskou republikou předpisem vnitrostátním. V tomto směru stěžovatelka odkazuje na nález „ÚS II.405/2003“. K námitce soudu, že vyrovnávací příspěvek není dávkou uvedenou v předpisech, stěžovatelka uvádí, že se nejedná o žádnou zvláštní dávku, ale že jde o rozdíl, který by náležel za československou dobu zaměstnání podle českých předpisů a důchodem, který stěžovatelce vyplácí v Kč Sociální pojišťovna v Bratislavě. O tento rozdíl lze oprávněně žádat, protože české předpisy, jimž jako obyvatelka České republiky stěžovatelka podléhá a kterými se musí řídit, jsou pro ni předpisy vnitrostátními. Smlouva, jejíž použití a postup má podle ní sice přednost, ale poté musí být zkoumáno, zda se občanu dostalo alespoň takové výše důchodu, která by náležela, nebýt Smlouvy. S ohledem na uvedené důvody a argumenty stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti podala své vyjádření žalovaná, která uvedla, že se zcela ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Brně. Ke stěžejní námitce, že kdyby nebyla uzavřena Smlouva, vznikl by jí nárok podle zákona č. 155/1995 Sb. za dobu pojištění v Československu do r. 1992 cca 6800 Kč měsíčně, žalovaná odkázala na svoje předchozí vyjádření k žalobě, v němž podrobněji poukazuje na důvody přijetí a na poslání Smlouvy, a na režim kriterií, podle nichž se ve smyslu Smlouvy určuje nositel pojištění. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvodem, který stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou. Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka uplatňuje důvod, uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 pod písm. a) s. ř. s. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, nebo je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně neshledal. Z předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka se, podle žádosti o vyrovnávací příspěvek, v roce 1964 přestěhovala na Slovensko, z důvodu následování manžela, občana ČSSR slovenské národnosti. Téhož roku odešli na Ostravsko, kde manžel pracoval v dolech do roku 1971, poté se opět vrátili na Slovensko, kde stěžovatelka po ukončení mateřské dovolené začala pracovat a pracovala nepřetržitě do roku 1995. Ke dni dosažení věku 55 let požádala o přiznání starobního důchodu. Ke dni 31. 12. 1992, jak uvedla sama stěžovatelka v žalobě, bylo sídlo jejího zaměstnavatele na Slovensku, stěžovatelka měla k uvedenému datu také trvalý pobyt na Slovensku, a starobní důchod s účinností od 4. 4. 1995 jí přiznala Sociální pojišťovna - ústředí v Bratislavě. V roce 2000 se stěžovatelka vrátila do České republiky, ve věci svého starobního důchodu požádala o odstranění tvrdosti; této žádosti nebylo rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí ze dne 21. 8. 2001 č. j. 32-33816/2001 vyhověno. Dne 27. 11. 2003 podala stěžovatelka žádost České správě sociálního pojištění o přiznání vyrovnávacího příspěvku k důchodu vyplácenému Sociální pojišťovnou – ústředí v Bratislavě stěžovatelce do České republiky, tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím žalované ze dne 22. 7. 2004, č. X. Toto rozhodnutí potom bylo k žalobě stěžovatelky přezkoumáno Krajským soudem v Brně, přičemž rozsudek krajského soudu v předmětné věci (ze dne 1. 11. 2004, č. j. 33 Cad 99/2004 – 21) je nyní k podané kasační stížnosti stěžovatelky předmětem tohoto přezkoumání ze strany Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud považuje za nutné nejprve poukázat na relevantní právní úpravu. Podle § 28 zákona č. 155/1995 Sb., jenž nabyl účinnosti 1. 1. 1996 má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky v tomto zákoně stanovené. Podle § 29 téhož zákona má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně 25 let a dosáhl aspoň věku potřebného pro nárok na starobní důchod, nebo získal dobu pojištění nejméně 15 let a dosáhl aspoň 65 let, pokud nesplnil podmínky výše uvedené. Pojištěncem se rozumí osoba, která je nebo byla účastna pojištění (§ 2 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.). Podle § 32 citovaného zákona důchodový věk činí u žen, pokud vychovala dvě děti, 55 let, přičemž u pojištěnců, kteří těchto hranic dosáhnou od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2006, se ke kalendářnímu měsíci, ve kterém pojištěnec dosáhl této hranice přičítají čtyři měsíce za každý i započatý kalendářní rok z výše uvedeného období, a za důchodový věk se považuje věk dosažené v takto určeném kalendářním měsíci. Podle § 61 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., pokud se poživateli důchodu vyplácí důchod vypočtený se zřetelem k mezinárodní smlouvě podle po