2 Afs 145/2006 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 145/2006- 38 - text č. j. 2 Afs 145/2006 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: O. P., zastoupeného Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem Chrastavská 188/27, Liberec 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 59 Ca 81/2004, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, kterým soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „žalovaný“) ze dne 1. 4. 2004, č. j. 10297/110/98/2004. Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci ze dne 4. 5. 1998, č. j. 84443/98/192911/1771, o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1996 ve výši 747 040 Kč. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Vychází z toho, že spornou otázkou bylo v daném případě posouzení, zda majetek pořízený před zahájením podnikání podléhá při režimu jeho prodeje po skončení podnikání zdanění. Krajský soud údajně chybně vycházel z ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů namísto zákona č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva, za jehož účinnosti začal stěžovatel podnikat. Podle této dřívější úpravy totiž nebylo možno mezi výdaje zahrnout i nákup movitých věcí před zahájením podnikání a zákon č. 586/1992 Sb. nelze vykládat retroaktivně. Navíc, rovněž zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví neplatil v době zahájení podnikání stěžovatele a podle jeho ustanovení § 3 účetní jednotky účtují o skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví do období, s nímž tyto skutečnosti časově a věcně souvisejí. Stěžovatel dále tvrdí, že se krajský soud chybně nezabýval jeho námitkami uplatněnými proti rozhodnutí žalovaného z 19. 8. 1999 a zopakovanými v žalobě z 1. 6. 2004. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že tvrzení stěžovatele je zavádějící a neodpovídá právní úpravě, protože od roku 1993 za účinnosti zákona č. 586/1992 Sb. již byla kategorie „obchodní majetek“ zavedena. Pro posouzení této kategorie bylo rozhodující, zda jej využíval majitel pro podnikání, jako tomu bylo v daném případě. Chybné účtování o obchodním majetku z něj totiž nečiní majetek jiného charakteru. Protože žalovaný považuje napadený rozsudek krajského soudu za správný a vydaný v souladu se zákonem, navrhuje kasační stížnost zamítnout. V projednávané věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu především zjistil, že podle Zprávy o výsledku kontroly daně z příjmů fyzických osob ve vztahu k roku 1996 ze dne 4. 5. 1998, č. j. 83 921/98/192931/1072, stěžovatel dne 23. 4. 1996 prodal restauraci D. firmě A. K. – J., a to tak, že třípodlažní budova, oceněná znaleckým posudkem na částku 2 015 090 Kč, byla prodána za 500 000 Kč. Tento rozdíl stěžovatel vysvětlil poukazem na snahu zbavit se jinak neprodejných věcí, jako např. dřevěného obložení či ozdobných mříží. Skutečnost, že ze strany kupujícího bylo stěžovateli uhrazeno dalších 4 500 000 Kč, stěžovatel vysvětlil tak, že se jednalo o úhradu za vybavení, zařízení a ostatní věci restaurace, z nichž část patřila do jeho soukromého majetku. Správce daně však zjistil, že většinu z těchto movitých věcí stěžovatel nabyl již v rámci dražby konané dne 20. 10. 1991 a že se jednalo o nedílnou součást vybavení restaurace zajišťující její provozuschopnost, takže představovala součást obchodního jmění. Proto Finanční úřad v Liberci stěžovateli shora citovaným dodatečným platebním výměrem vyměřil daň ve výši 747 040 Kč. Žalovaný označeným rozhodnutím ze dne 1. 4. 2004 zamítl odvolání stěžovatele proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru. Svoje rozhodnutí založil na úvaze, že příjmy z prodeje nemovitostí zásadně podléhají - na rozdíl od věcí movitých - zdanění. V daném případě předmětné movité věci tvořily nedílnou součást vybavení provozovny zajišťující její provozuschopnost, přičemž bylo prokázáno, že je stěžovatel využíval pro podnikání, přestože o nich neúčtoval. Jakkoliv se stěžovatel stal vlastníkem restaurace v době, kdy zákon č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva pojem „obchodní majetek“ výslovně neupravoval, je rozhodné, že stěžovatel tento majetek využíval k výdělečné činnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci napadeným rozsudkem zamítl žalobu brojící proti tomuto rozhodnutí žalovaného, když konstatoval, že spornou otázkou je vymezení pojmu „obchodní majetek“, definovaný v ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb. V daném případě byl splněn pojmový znak vlastnictví daňového poplatníka a k druhému zákonnému požadavku (účtování o majetku) soud dovodil, že má-li být konkrétní majetek svým účelovým určením využit pro podnikání, je nutné o něm takto účtovat. Vadné účtování nicméně z obchodního majetku nečiní majetek jiného charakteru. Jestliže tedy v daném případě byl konkrétní movitý majetek využíván v souvislosti s podnikatelskou činností stěžovatele, bylo nutné o něm účtovat, a pokud se tak nedělo, bylo postupováno chybně. Tvrzení stěžovatele, že se jednalo o jeho soukromé věci, nebylo nikterak prokázáno. Krajský soud konečně uvedl, že další žalobní námitky se týkaly dřívějšího rozhodnutí žalovaného, které však v tomto řízení přezkoumáváno nebylo, takže se jimi soud ani nemohl zabývat. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů obsažených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasačním důvodem zakotveným pod písm. d) s. ř. s., jelikož již z povahy věci je zřejmé, že pokud by napadený rozsudek krajského soudu byl skutečně nepřezkoumatelný, musel by být zrušen, a to bez nutnosti zkoumat případné naplnění kasačních důvodů dalších. U nepřezkoumatelného rozhodnutí totiž nelze hodnotit správnost posouzení relevantních právních otázek ani vady správního řízení, nýbrž je nutno takovéto rozhodnutí zrušit a otevřít tím soudu procesní prostor pro vydání rozhodnutí nového, jež nebude zmíněným deficitem postiženo. Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu zřejmě (poznámka soudu: v kasační stížnosti nejsou jednotlivé důvody od sebe odděleny) v tom, že se krajský soud nezabýval jeho námitkami uplatněnými v původním žalobním řízení a zopakovanými v žalobě ze dne 31. 5. 2004. K tomu z obsahu předmětné žaloby plyne, že v ní stěžovatel uplatnil argumentaci obdobnou té, která se objevuje v nyní projednávané kasační stížnosti. S těmito námitkami se krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku argumentačně vypořádal. Pokud krajský soud uvedl, že se nezabýval námitkami obsaženými ve dříve podané žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 1999, argumentuje stěžovatel tím, že jednak není zřejmé, kterými námitkami se soud vlastně odmítl zabývat, a pokud se některými námitkami skutečně nezabýval, pochybil, jelikož zákonná úprava nevylučuje opětovně uplatnit stejné námitky. Nejvyšší správní soud k tomuto tvrzenému kasačnímu důvodu konstatuje, že se krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval též otázkou, zda předmětný prodej vůbec podléhá zdanění či nikoliv. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že žalobce je oprávněn uplatnit v podané žalobě prakticky jakékoliv námitky, a to podle okolností konkrétní věci. Lze tak bezesporu uplatnit i podstatu námitek, vznesených proti dřívějšímu rozhodnutí žalovaného, zrušeného krajským soudem pro nepřezkoumatelnost. Tyto námitky však musí být vzneseny znovu ve formě tzv. žalobních bodů a musí být dostatečně konkrétní a brojící proti aktuálně napadenému rozhodnutí žalovaného. V projednávaném případě proto lze uzavřít, že krajský soud právo stěžovatele zopakovat svoje dřívější žalobní námitky nepopřel, nýbrž toliko upozornil na dispoziční a koncentrační zásadu žalobního řízení ve správním soudnictví a zřejmě tak – zcela obecně  reagoval na tu část žaloby ze dne 31. 5. 2004, kterou stěžovatel uvodil tím, že přebírá podstatnou (a nijak blíže nespecifikovanou) část odůvodnění z žaloby ze dne 18. 10. 1999. Jinak řečeno, krajský soud se nedopustil namítané nepřezkoumatelnosti v tom smyslu, že by se s některou z kasačních ná