— Nejvyšší správní soud

2 Ans 4/2006- 91 - text č. j. 2 Ans 4/2006 - 91 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Marie Součkové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Marie Turkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobců: a) M. J., b) J. P., c) Mgr. J. P., d) K. R. P., e) J. P., ad a-e) zastoupených JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalovanému: Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č. j. 9 Ca 288/2003 - 32, t a k t o : I. Ministerstvo financí j e p o v i n n o rozhodnout o návrhu na poskytnutí náhrady za majetek znárodněný podle dekretu presidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků č. 100/1945 Sb. II. Věc s e v r a c í k projednání a rozhodnutí druhému senátu. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobci jako stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku městského soudu, jímž byla zamítnuta jejich žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného, spočívající v neskončeném správním řízení o jejich návrhu ze dne 31. 7. 2003 na stanovení náhrady za znárodněný majetek společnosti „F., výroba desek, filmů a chemických preparátů, spol. s r. o. v Hradci Králové“ (dále jen „F.“). Žaloba stála na tvrzení, že dekretem ministra průmyslu z 24. 10. 1945, č. j. II232919/1945 byla ve společnosti „F.“ zavedena národní správa. Vyhláškou ministra průmyslu ze dne 7. 3. 1946, uveřejněnou pod č. 964 v Úředním listě republiky Československé dne 4. 4. 1946, částce 58, byla převedena majetková podstata společnosti „F.“ na národní podnik S. p. ch. a h. v. se sídlem v P. Vzhledem k tomu, že nikdy nebylo provedeno náhradové řízení, které dekret č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, předpokládal, domáhali se žalobci jako právní nástupci původních vlastníků zahájení řízení a rozhodnutí o výši náhrady u žalovaného návrhem podaným dne 31. 7. 2003. Žalovaný ovšem dopisem z 30. 9. 2003 označil náhradu za vyloučenou a návrh za nevyvolávající zahájení správní řízení. Městský soud vycházel ze specifického a „jednorázového“ charakteru dekretů prezidenta republiky, a s poukazem na judikaturu Ústavního soudu vyslovil, že již nezakládají právní vztahy. Proto v současné době podle nich nejen nelze provést znárodnění, ale ani domáhat se vydání rozhodnutí o vyplacení náhrady za znárodnění. Městský soud tak zhodnotil, že k závěru o nečinnosti žalovaného není dána hmotně právní úprava, existence procesněprávní úpravy k úspěchu návrhu nestačí. Není-li v pravomoci žalovaného vydat požadované rozhodnutí, nelze mu vytýkat ani nečinnost. Řádné správní řízení lze vyžadovat toliko tam, kde existuje příslušná hmotněprávní úprava, podle níž by mělo být rozhodnutí vydáno. Není-li jí, nelze správní řízení vůbec zahájit. Proti tomu stěžovatelé v kasační stížnosti namítli nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném právním názoru. V doplnění kasační stížnosti uvedli, že ve skutkově obdobné věci týž městský soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 8 Ca 282/2003 žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost vydat ve správním řízení rozhodnutí o náhradě za znárodněný majetek. Soud v označeném rozhodnutí vycházel z argumentace, kterou stěžovatelé uplatňují v této věci, a to: - dekret presidenta republiky č. 100/1945 Sb. je platným a účinným právním předpisem, - z § 8 dekretu vyplývá, že právo na náhradu není vázáno na vydání dalších předpisů, - podle § 11 odst. 5 dekretu platí pro řízení v současné době správní řád - nevydání vládního nařízení nebrání náhradě, na níž zakládá nárok přímo dekret. Stěžovatelé jsou proto názoru, že žalovanému měla být uložena povinnost o návrhu rozhodnout, i když uznávají, že otázka, zda má být návrhu vyhověno, není otázkou řešitelnou v tomto řízení. Žalovaný ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou, neboť skutečnost, že nedošlo k vyplacení náhrady podle dekretu, nelze posuzovat izolovaně od restitučních předpisů. Názor městského soudu vyslovený v kasační stížností napadeném rozsudku odpovídá právnímu názoru zastávanému doposud Nejvyšším správním soudem. Rozsudkem ze dne 14. 2. 2006, č. j. 5 Ans 8/2005 - 63, zveřejněným pod č. 1248 Sb. NSS, bylo totiž vysloveno, že Ministerstvo financí nelze v současné době považovat za správní orgán, který by měl povinnost vydat rozhodnutí o náhradě za znárodněný majetek ve smyslu dekretu č. 100/1945 Sb. Za odpovídající zákonu zde soud označil postup ministerstva, které se návrhem odmítlo zabývat a neshledal u něho namítanou nečinnost. Rozhodující druhý senát při předběžné poradě dospěl k odlišnému právnímu závěru, a proto věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. předložil rozšířenému senátu. Rozšířený senát vycházel z následujících zjištění vyplývajících ze správního a soudního spisu. Návrhem doručeným žalovanému dne 15. 8. 2003 se stěžovatelé domáhali jako pozůstalí po J. a V.P. náhrady za znárodněný podnik „F.“, jehož byli jmenovaní společníky. Poukázali na znárodnění vyhláškou ministra průmyslu ze dne 7. 3. 1946 a na neuspokojený nárok vyplývající z § 7 odst. 3, § 8 odst. 2 a § 9 dekretu č. 100/1945 Sb., podle něhož bylo znárodnění provedeno. K návrhu připojili doklady, od nichž odvozovali oprávněnost nároku. Návrh byl žalovaným vyřízen přípisem ze dne 30. 9. 2003 odkazujícím na nedostatek prováděcích předpisů k dekretu č. 100/1945 Sb., na nemožnost aplikace správního řádu a možnost uplatnit nárok u Obvodního soudu pro Prahu 1. Při posouzení věci rozšířený senát vážil právní úpravu, o níž se návrh opíral. Dekret č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve znění novel provedených zákonem č. 114/1948 Sb. a č. 106/1950 Sb., předpokládal, pokud nešlo o subjekty vyjmenované v § 7, poskytnutí náhrady za znárodněný majetek a stanovil určitá pravidla pro určení její výše (§ 8). Podle § 9 odst. 1 dekretu měla být náhrada poskytnuta: a) v dávkách obdobných dávkám z národního pojištění, b) v cenných papírech, c) v hotovosti, d) v jiných hodnotách. Cenné papíry měly být vydány Fondem národního hospodářství, který byl zřízen jako samostatná právnická osoba ustanovením § 10 dekretu k provedení náhradové služby; poskytnutí náhrady podle písm. a), c), d) mělo být upraveno nařízením vlády. Dekret v původním znění svěřil pravomoc rozhodovat o náhradě a způsobu placení ministru průmyslu v dohodě s ministrem financí (§ 10), novela provedená zákonem č. 106/1950 Sb. tuto pravomoc přenesla na ministra financí v dohodě s věcně příslušným ministrem (§ 11 dekretu ve znění po novele). Fond znárodněného hospodářství (tento název byl užit v původním znění dekretu) byl zřízen vládním nařízením č. 253/1948 Sb. mj. k provádění náhradové služby podle dekretu č. 100/1945 Sb., byly určeny jeho orgány a zásady hospodaření. Toto vládní nařízení bylo zrušeno zákonem č. 106/1951 Sb., o úpravě financování národních a komunálních podniků. Nařízení vlády k poskytnutí náhrady předpokládané dekretem vydáno nebylo. Lze přisvědčit městskému soudu v závěru o pasivní legitimaci v dané věci. Ministr financí, oprávněný rozhodovat o náhradě podle § 7 odst. 6 dekretu, není sám o sobě správním orgánem, nýbrž osobou stojící v čele tohoto správního orgánu. To odpovídá § 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů a adekvátní je i odkaz na judikaturu prvorepublikového Nejvyššího správního soudu (Boh. A 1729/47 30296). Dekret č. 100/1945 Sb. nebyl zrušen, ostatně v r. 1990 byl dotčen zákonem č. 105/1990 Sb. tak, že § 2 dekretu (stejně jako jiných znárodňovacích předpisů) se nadále neužije. Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozhodnutí č. j. 5 Ans 8/2005 - 63 vycházel zejména ze závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu ze dne 8. března 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94 zveřejněného pod č. 55/1995 Sb. Stejně tak městský soud při úvaze o povaze dekretů argumentoval tímto nálezem, obsáhle z něho citoval, a přejal jeho závěr o tom, že dekrety byly ve své době legálními a legitimními akty, které již splnily svůj účel a v současné době proto nezakládají právní vztahy a nadále nemají konstitutivní charakter. Tímto nálezem ovšem bylo rozhodováno o návrhu na zrušení jednoho z dekretů (č. 108/1945 Sb.), proto jím také byla především posuzována otázka, zda tyto dekrety dostojí ústavním požadavkům a zda je namístě jejich zrušení či nikoliv. Toto posouzení však nepopírá existenci a platnost dekretů, včetně dekretu č. 105/1945 Sb., (naopak z ní vychází), a proto nelze dospět k závěru, který učinil městský soud, že hmotněprávní úprava nároku, který byl stěžovateli vznesen, neexistuje. Tím samozřejmě není řešeno, zda lze uplatněnému nároku vyhovět či nikoliv. Dekret č. 100/1945 Sb. podřídil řízení o náhradě za znárodněný majetek správnímu řádu (§ 11). Lze přisvědčit městskému soudu v závěru, že v dob