5 Afs 65/2007 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 65/2007- 56 - text č. j. 5 Afs 65/2007 - 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: K. spol. s r. o., zast. advokátem JUDr. Jiřím Sehnalem, se sídlem AK Kolín, Politických vězňů 27, proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, Washingtonova 11, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2007, č. j. 10 Ca 160/2006 – 30, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 2400 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Sehnala ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze; tímto bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2006, č. j. 8328/05-21 ve věci odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 23. 2. 2005, č. j. 1831/05 o žádosti na vrácení spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období listopad 2004 ve výši 12 284 Kč nevrácené daně. Důvody kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právní otázky soudem dle ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Podstatou věci bylo posouzení, zda v případě, kdy z nakoupeného oleje (přitom ve věci nebylo sporu o tom, že se jednalo o topný olej tedy minerální olej uvedený v § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních ve znění účinném pro dané zdaňovací období) smísením s barvící a značkovací směsí vznikne topný olej extra lehký nízkosirný, lze hovořit o tom, že žalobce tento olej vyrobil resp. vyrábí, či zda jde toliko o úpravu předchozího produktu. Dle názoru soudu nelze ze zákona o spotřebních daních účinného v daném období dovodit, že by to, co se rozumí výrobou minerálního oleje, mělo být posuzováno jinak než v období po 1. 7. 2005. Pro tento postup nezakládá platná právní úprava v rozhodném období žádné odůvodnění. To, že zákon o spotřebních daních předpokládal, že spotřební daň bude za splnění zákonných podmínek vrácena i těm, kteří topné oleje vyrobili, jednoznačně vyplývá z ustanovení § 56 odst. 5 tehdy účinného zákona, protože jinak by bylo nadbytečné stanovit, jak se v takovém případě nárok na vrácení daně prokazuje. Městský soud tak uzavřel, že v obecné rovině není důvod posuzovat, zda došlo či nedošlo k výrobě topného oleje odlišně, než jak je tomu podle předchozí i následné právní úpravy. Soud poukazuje na to, že žalovaný položil při výkladu ust. § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních důraz na spojení.. „které jsou barveny a značkovány podle zvláštního právního předpisu“..a z toho dovodil, že nemůže jít o výrobu topného oleje, pokud je učiněno toliko značkování a barvení. Takový výklad stěžovatele však soud I. instance nesdílel, přitom zdůraznil, že účelem ustanovení § 56 zákona o spotřebních daních bylo a je nikoli vymezit, které oleje značkování podléhají, ale přiznat nárok na vrácení spotřební daně vymezenému okruhu těchto olejů, pokud fyzické nebo právnické osoby prokazatelně tyto topné oleje použily pro výrobu tepla bez ohledu na způsob spotřeby tepla. Odkaz na barvení a značkování podle zvláštních předpisů je v textu právní normy užit toliko jako jedno z kritérií - vedle toho, že jde o oleje dle ust. § 45 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních – pro stanovení okruhu minerálních olejů, na které se uvedené ustanovení vztahuje. Stěžovatel namítá, že samotné barvení a značkování paliva nelze považovat za výrobu ve smyslu zákona č. 136/1994 Sb., o barvení a značkování některých uhlovodíkových paliv a maziv a o opatřeních s tím souvisejících, ve znění pozdějších předpisů, ale jde jen o úpravu předmětného zboží. Stěžovatel vychází z toho, že do 1. 1. 2004 byl účinný zákon č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, jenž v ust. § 2 písm. e) stanovil, že pro účely tohoto zákona se rozumí výrobou vybraných výrobků proces, při kterém vybraný výrobek vznikne nebo dozná změn ve své podstatě či ve vnější úpravě, s výjimkou uvedenou v § 19 odst. 5 a 6. To znamená, že do 1. 1. 2004 bylo možno za výrobu považovat i barvení či značení podle zákona č. 136/1994 Sb., neboť to nesporně je změnou ve vnější úpravě. Za této právní úpravy tedy mohl i ten, kdo uhlovodíkové palivo pouze barvil a značkoval pro svou vlastní potřebu při výrobě tepla uplatňovat nárok na vrácení spotřební daně, neboť jej bylo možno považovat za výrobce ve smyslu ust. § 12c odst. 1 in fine zákona o spotřebních daních. S účinností od 1. 1. 2004 ale nový zákon o spotřebních daních č. 353/2003 Sb. již pojem výroba nedefinuje. Nelze tak, dle přesvědčení stěžovatele, než použít definici výroby paliv a maziv podle ust. § 3 písm. a) zákona č. 136/1994 Sb., podle něhož se výrobou rozumí uskutečňování technologických postupů a pracovních operací, při kterých se získávají z ropy či ropných komponentů paliva a maziva. Tato definice je tedy zjevně užší a pouhé barvení či značkování již pod ně nelze podřadit. Na vrácení daně je pak nárok obdobně jako u dřívější právní úpravy, tedy i po 1. 1. 2004 je možné, aby tento nárok uplatnily i ty právnické a fyzické osoby, které použijí pro výrobu tepla topné oleje, které samy vyrobily (§ 56 odst. 5 zákona). Nárok však vzniká jen za podmínky, že jde o oleje uvedené v § 45 odst. 1 písm. b) cit zákona, které jsou barveny a značkovány podle zvláštního předpisu. Jestliže pak zvláštní právní předpis – zákon č. 136/1994 Sb.- ukládá v § 3 písm. a) povinnost barvení a značkování paliv a maziv jen výrobci či dovozci, pak barvení a značkování provedené jiným subjektem nevyhovuje podmínkám zákona. Jelikož v daném případě žalobce nebyl výrobcem ani dovozcem předmětného těžkého oleje (sám žádnou z těchto skutečností netvrdil ani neprokázal), pak nezbývá, než konstatovat, že jím provedené bavení a značkování paliva neodpovídá zákonu č. 136/1994 Sb., není tak splněna podmínka pro nárok na vrácení spotřební daně podle ust. § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Stěžovatel je přesvědčen, že žalobce tak nemůže od 1. 1. 2004 nárok na vrácení daně úspěšně uplatňovat. Stěžovatel se na rozdíl od Městského soudu v Praze domnívá, že účelem § 56 zákona č. 323/2003 Sb., je nikoli pouhé vrácení spotřební daně, ale vymezení podmínek pro takový postup. Stěžovatel zastává názor, že právě s ohledem na charakter předmětného vybraného výrobku, je posouzení nakládání s tímto, tedy včetně posouzení, zda bylo vyrobeno. A právě s ohledem na charakter vybraného výrobku byla tato otázka posuzována v souladu s ustanovením zákona č. 136/1994 Sb. Co se týče soudem uváděného rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 157/97, stěžovatel namítá, že se jednalo o skutkově odlišnou věc. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel uplatnil stížní důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tzn. namítl nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Jelikož Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), mohl by kasační stížnosti vyhovět, jestliže by zjistil, že napadený rozsudek krajského soudu skutečně trpí nezákonností. Tato nezákonnost by mohla být v zásadě dána buď tím, že krajský soud nerespektoval kogentní znění aplikovaného právního předpisu, anebo tím, že tento právní předpis umožňuje vícero možných výkladů, přičemž výklad zvolený krajským soudem odporuje základním výkladovým pravidlům (teleologický, jazykový, systematický, logický apod.), popř. že ve svých důsledcích není souladný s ústavností, a to ve smyslu jednotlivých ústavních norem i ústavních principů a hodnot. Takové pochybení však, jak je uvedeno v odůvodnění, Nejvyšší správní soud neshledal. Ze spisového materiálu vyplynulo, že žalobce v rámci své podnikatelské činnosti (mimo jiné i „výroba a zpracování paliv a maziv“) nakupoval těžký plynový olej, tento dále zpracovával na lehký topný olej T., který používal při výrobě tepla v kotelnách, které provozoval. Tuto činnost prováděl žalobce již v předchozím období, po prověření nároku na vrácení daně mu spotřební daň byla finančním úřadem vracena. V souvislosti se změnou právní úpravy zákonem č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (byl jím k 1. 1. 2004 zrušen dříve platný zákon č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních) přešla správa spotřební daně od 1. 1. 2004 pod celní úřady. Žalobce uplatnil u Celního úřadu Kolín v řádném daňovém přiznání nárok na vrácení spotřební daně mimo jiné i u lehký