7 Afs 9/2006 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 9/2006- 104 - text č. j. 7 Afs 9/2006 - 104 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, za účasti Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2005, č. j. 10 Ca 118/2005 - 67, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 11. 2005, č. j. 10 Ca 118/2005 - 67 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 9. 5. 2005, č. j. 7954/130/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti jedenácti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Prachaticích ze dne 30. 4. 2004, kterými správce daně doměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období II. čtvrtletí 2001 až IV. čtvrtletí 2003 v celkové výši 711 979 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud označil za spornou otázku, zda, vyjádřeno terminologií autorského zákona, půjčování rozmnoženin zvukově obrazových děl nahraných na nosičích zvukově obrazových záznamů je stěžovatelem tvrzenou službou, kterou jsou na jednotlivé uživatele nahrané videokazety převáděna autorská práva, tedy službou – převodem práv ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 588/1992 Sb., ve znění účinném v rozhodném období, (dále jen „zákon o DPH“) – podléhající podle § 16 odst. 4 citovaného zákona snížené sazbě daně, či zda se jedná o pronájem movité věci, u něhož se podle § 16 odst. 6 zákona o DPH uplatňuje základní sazba, neboť na koncového uživatele žádná práva k dotčené rozmnoženině autorského díla převáděna nejsou. S poukazem na citovaná ustanovení krajský soud dospěl k závěru, že jen v případě, kdyby stěžovatel jako další distributor na zákazníky převáděl k dalšímu komerčnímu využití majetková autorská práva, jednalo by se o situaci, na kterou za využití § 2 odst. 2 písm. b) zákona o DPH dopadá ustanovení § 16 odst. 4 citovaného zákona o uplatnění snížené sazby daně. Dodavatelé jako oprávnění distributoři rozmnoženiny filmové nahrávky, ať již na základě smlouvy s autorem nebo jiným oprávněným distributorem, opět smluvně na stěžovatele převedli majetková práva k filmovému dílu v podobě oprávnění komerčně rozmnoženinu využívat formou pronájmu zájemcům ve smyslu ustanovení § 15 zákona č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „autorský zákon“), ale jen k dočasné osobní potřebě, tedy za účelem domácí reprodukce záznamu na videokazetě. Tím bylo oprávnění dílo užít vyčerpáno. Stěžovatel podle názoru krajského soudu svým zákazníkům oprávnění k výkonu majetkového práva k rozmnoženině filmového díla neudělil, protože žádné takové právo na něho přeneseno nebylo. Krajský soud proto vyslovil souhlas se závěrem finančního ředitelství, že zákazník, jemuž byla videokazeta s filmovou nahrávkou zapůjčena za účelem domácí, neveřejné a nekomerční reprodukce, žádná autorská majetková práva k rozmnoženině díla nezískal, a že z hlediska zákona o DPH se jedná o pronájem movité věci. Zákazníci stěžovatele, jako nájemci, neuzavřeli ani s autorem, ani se stěžovatelem či s jeho dodavateli smlouvu o využití majetkových práv k nahrávce filmového díla, ale jen smlouvu o nájmu se stěžovatelem v ústní formě. Krajský soud považuje odkaz stěžovatele na ustanovení § 79 a § 80 autorského zákona za nepřiléhavý, neboť tato ustanovení upravují majetková práva výrobce zvukově obrazového záznamu, který si takový záznam na svou odpovědnost poprvé sám zhotoví, nebo který z jeho popudu zhotoví jiná osoba. Stěžovatel takovou osobou v žádném případě nebyl. Krajský soud vyslovil souhlas s tvrzením stěžovatele, že zákazníkovi, který si videokazetu ve videopůjčovně půjčil, nikdy nešlo o videokazetu jako takovou, nýbrž o film samotný. Užitná hodnota nahrané videokazety spočívá v tom, že umožňuje reprodukci zvukově obrazového záznamu, a to bylo také nepochybně důvodem, pro který si zákazníci videokazety půjčovali. To však nic nemění na skutečnosti, že ve vztahu stěžovatel a zákazník nedošlo k převodu autorských, resp. převoditelných majetkových práv, neboť i zde platí, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má. Krajský soud dále označil za nesporné, že autorskoprávní ochranu požívá dotčený film, nikoliv samotný nosič, ale ani tato skutečnost rovněž nic nemění na závěru finančního ředitelství, že má–li osoba, které stěžovatel videokazetu dočasně zapůjčil, právo zvukově obrazový záznam na kazetě pouze shlédnout a nikoliv právo takovou rozmnoženinu díla zpřístupnit dalším osobám za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, pak nejsou naplněny základní principy pronájmu rozmnoženiny díla ve smyslu autorského zákona, a proto se o převod autorských práv nejedná. Vzhledem k tomu, že mezi stěžovatelem a jeho zákazníky k žádnému převodu majetkových práv k nahranému filmu nedocházelo, je stěžovatelem uskutečňované plnění (půjčování filmových nahrávek na videokazetách) z hlediska zákona o DPH nikoliv převodem či využitím práv, nýbrž nájmem movité věci, který je podle § 16 odst. 6 citovaného zákona zdaněn základní sazbou daně. Napadené rozhodnutí proto bylo vydáno v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 písm. b), § 15 a § 16 odst. 6 zákona o DPH. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž se dovolával důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), a d) s. ř. s. V kasační stížnosti poukázal na to, že podniká mimo jiné i v oboru prodej a půjčování nahraných i nenahraných zvukových a zvukově obrazových záznamů (provozování videopůjčovny) a že při provozování této činnosti vyměřoval sníženou sazbu daně ve výší 5 %. Podle stěžovatele je základní a stěžejní otázkou určení, zda provoz videopůjčovny je službou či zbožím, neboť pouze tyto dvě činnosti jsou zdanitelným plněním ve smyslu § 1, § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona o DPH. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem uvedeným v napadeném rozhodnutí finančního ředitelství, že se jedná o službu – pronájem movité věci vzhledem k tomu, že tento pojem zákon o DPH nezná. V tomto ohledu spatřuje stěžovatel i důvod pro podání kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí. Zákon o DPH rozlišuje jako zdanitelná plnění pouze zboží, resp. dodání zboží, a službu. Služby podléhají snížené sazbě daně, vyjma těch činností, které jsou obsaženy v příloze č. 2 zákona o DPH (seznam služeb podléhajících základní sazbě daně). V tomto seznamu půjčování videonahrávek či provoz videopůjčovny není. Podle stěžovatele z toho jednoznačně vyplývá, že půjčování videonahrávek je službou, která podléhá snížené sazbě daně. Pokud zákon o DPH předpokládá a upravuje pouze dva typy zdanitelného plnění (dodání zboží a službu), není jasné, do jaké kategorie je řazen nájem či podnájem movité věci, zda jde tedy o službu či dodání zboží, a dále není srozumitelné a jasné, proč nevyužil zatřídění služeb – pronájem movitých věci do výše zmiňovaného seznamu služeb podléhajících základní sazbě daně. Toto nevysvětlil dostatečně jasně ani krajský soud, a proto důvod nepřezkoumatelnosti u něj přetrvává. Stěžovatel považuje jím provozovanou živnost za využití autorských práv, tedy za činnost uvedenou v § 2 odst. 2 písm. b) zákona o DPH náležející do kategorie služeb. Tuto argumentaci používal stěžovatel již v odvolání proti rozhodnutí správce daně a také v řízení o žalobě, a proto plně odkázal na svá předchozí písemná vyjádření, ve kterých se již dostatečně jasně a úplně vyjadřoval k otázkám souvisejícím s problematikou autorského práva a jeho výkladu v souvislosti s aplikací zákona o DPH. Stěžovatel zdůraznil, že zákazníkovi se jedná zejména o zvukově obrazový záznam, nikoli o videokazetu či DVD jakožto hmotný substrát, který je pouhým nosičem autorského díla. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovilo nesouhlas s názorem stěžovatele, že půjčování videokazet je službou, která podléhá snížené sazbě daně a také s jeho tvrzením, že zákon o DPH nezná pojem „služba – pronájem movité věci“ a že z tohoto důvodu je napadené správní rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Podle názoru finančního ředitelství je argumentace stěžovatele založena na nesprávném výkladu § 2 odst. 2 a § 16 zákona o DPH. Správce daně posoudil půjčování filmových nahrávek na videokazetách a DVD z hl