2 Afs 14/2008 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 14/2008- 70 - text 2 Afs 14/2008 - 76 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce J. Z., zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2006, č. j. 9953/110/2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2007, č. j. 22 Ca 384/2006 - 35, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna advokáta JUDr. Leoše Viktorina s e u r č u j e částkou 5712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou včas se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2006, č. j. 9953/110/2006, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Olomouci ze dne 9. 3. 2006, č. j. 61357/06/379911/2525. Tímto rozhodnutím byl stěžovateli za zdaňovací období roku 2004 dodatečně stanoven základ daně z příjmů fyzických osob ve výši 92 600 Kč a vyměřena daň 8175 Kč. Krajský soud shledal, že správce daně nepochybil při aplikaci § 7c zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro citované zdaňovací období, a toto ustanovení nepovažoval soud ani za rozporné s ústavním pořádkem. Proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody stanovené v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Poukazuje na neústavnost § 7c zákona o daních z příjmů. Stěžovatel se tímto ustanovením cítí být diskriminován, neboť jeho skutečný základ daně byl v předmětném roce 31 095 Kč, zatímco správce daně použil minimální základ daně podle § 7c zákona o daních z příjmů, který zkrátil o jeden měsíc stěžovatelovy pracovní neschopnosti. O protiústavnosti tohoto ustanovení svědčí i skutečnost, že bylo při novelizaci zákona o daních z příjmů s účinností od 1. 1. 2008 bez náhrady zrušeno. Stěžovatel zdůrazňuje, že se minimální daň nevtahuje na všechny daňové poplatníky – fyzické osoby a proto je diskriminační. Poukazuje na „poplatníky podnikající či vykonávající jinou činnost jako OSVČ podle § 7 odst. 2 zákona o daních z příjmů“, kteří mohou naprosto stejně krátit základ daně jako poplatníci podle odst. 1 tohoto ustanovení. Rovněž na osoby v pracovním poměru se minimální daň nevztahuje. Argumentuje-li krajský soud minimální mzdou, z níž zaměstnanec daň platí, upozorňuje stěžovatel na možnost práce na poloviční úvazek a tedy poměrné snížení odváděné daně. Žádná taková možnost však v případě OSVČ nepřipadá v úvahu, neboť OSVČ, která nevykonává činnost v plném rozsahu, je povinna platit minimální daň v nezmenšené výši. Na uvedené nemá podle stěžovatele žádný vliv možnost OSVČ odečíst od základu daně určité položky (náklady). Také zákonné výjimky podle § 7c odst. 3 zákona o daních z příjmů nijak neovlivňují diskriminační a likvidační charakter minimální daně. Dále uvádí, že institut minimální daně je postaven na předpokladu kolektivní viny určité skupiny obyvatel (OSVČ) a stát si jím snaží kompenzovat svoji neschopnost zajistit kontrolu a výběr daní. Minimální daň považuje stěžovatel za stejně absurdní, jako případnou paušální roční pokutu vybíranou od řidičů určitého věku s odůvodněním, že statisticky způsobují nejvíce nehod. Stěžovatel kvůli zdravotním omezením nemohl v plném rozsahu jako OSVČ působit a ani vykonávat jinou vhodnou činnost kvůli rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2007, č. j. 22 Ca 206/2005 - 36, které považuje za nezákonné a podal proti němu proto také kasační stížnost. Přesto se na něho výjimka stanovená v § 7c odst. 3 písm. d) zákona o daních z příjmů nevztahuje, neboť má statut „jen osoby zdravotně znevýhodněné“ a nikoli invalidní. Minimální daň tak byla jedním z hlavních důvodů ukončení stěžovatelovy podnikatelské činnosti. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že mu posouzení údajného diskriminačního charakteru § 7c zákona o daních z příjmů nepřísluší. V rámci odvolacího řízení pouze posuzoval, zda správce daně postupoval v souladu se zákonem o daních z příjmů a žádné pochybení zde neshledal. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. („nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“), přičemž spornou právní otázkou v dané věci je, zda je § 7c zákona o daních z příjmů diskriminačním a z toho důvodu protiústavním, či nikoli. Podle § 7c zákona o daních z příjmů musel u poplatníků s příjmy podle § 7 odst. 1 písm. a), b) nebo c) tohoto zákona činit „základ daně podle § 5 a 23 alespoň 50 % částky, která se stanoví jako součin všeobecného vyměřovacího základu podle zákona o důchodovém pojištění za kalendářní rok, který o 2 roky předchází zdaňovacímu období, přepočítacího koeficientu podle zákona o důchodovém pojištění pro úpravu tohoto všeobecného základu a počtu kalendářních měsíců, v jejichž průběhu poplatník provozoval podnikatelskou činnost nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost“ (odst. 1). Podle odst. 2 se takto vypočtený minimální základ daně nesnižoval o položky odčitatelné od základu daně uvedené v § 34; daňovou ztrátu zjištěnou podle § 5 a 23 dosaženou ve zdaňovacím období, ve kterém byl stanoven minimální základ daně, bylo možno uplatnit v následujících zdaňovacích obdobích. Ustanovení § 7c odst. 3 a 4 citovaného zákona vyloučilo minimální základ daně u poplatníka ve zdaňovacím období, ve kterém zahájil nebo ukončil podnikatelskou činnost a v období bezprostředně následujícím po zdaňovacím období, ve kterém zahájil podnikatelskou činnost. Dále pak u poplatníka a) kterému byla stanovena daň paušální částkou podle § 7a, b) kterému náležel rodičovský příspěvek podle zvláštního právního předpisu, a to i po část zdaňovacího období, c) kterému náležel příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu podle zvláštního právního předpisu, a to i po část zdaňovacího období, d) který je poživatelem starobního důchodu, plného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu, e) který na počátku zdaňovacího období nedovršil věk 26 let a který se v souladu se zvláštním předpisem soustavně připravuje na budoucí povolání studiem nebo předepsaným výcvikem, f) který ve zdaňovacím období podá daňové přiznání podle § 38gb a který do konce téhož zdaňovacího období neukončil podnikatelskou činnost, g) který má ve zdaňovacím období nárok na slevu na dani podle § 35, 35a a 35b zákona o daních z příjmů. Předmětné ustanovení (§ 7c zákona o daních z příjmů) bylo do tohoto zákona včleněno zákonem č. 438/2003 Sb. s účinností od 1. 1. 2004. V důvodové zprávě je k tomu poukázáno na požadavek vlády „omezovat daňové úniky těžko zjistitelné správcem daně“, přičemž „při koaličních jednáních v Kolodějích byla schválena minimální daň, která by vycházela z úrovně 50 % průměrné mzdy. Uplatnění minimálního základu daně se týká poplatníků, kteří mají příjmy ze zemědělství nebo ze živností anebo z jiného podnikání podle zvláštních předpisů. Návrh rovněž vylučuje některé druhy poplatníků, jako např. poplatníky zahajující nebo ukončující činnost, poživatele starobního nebo invalidního důchodu. V zájmu sjednocení s úpravou minimálního základu pro pojistné se bude vycházet ze všeobecného vyměřovacího základu pro důchodové pojištění upraveného o příslušný přepočítací koeficient ve výši 50 %, což je prakticky polovina průměrné mzdy. Všeobecný vyměřovací základ vyhlašuje podle zákona o důchodovém pojištění každoročně vláda do 30. září, a to včetně příslušného přepočítacího koeficientu. Tím bude dosaženo toho, že poplatník již před začátkem zdaňovacího období bude znát výši minimálního základu daně pro toto období Minimální základ daně bude podnikatel mající výše uvedené příjmy povinen uplatnit tehdy, jestliže jeho celkový základ daně bude nedostatečný. To právem zvýhodňuje ty poplatníky, kteří se podnikání věnují spíše příležitostně, ale jinak dosahují příjmy ze závislé činnosti nebo pronájmu“. Součástí právního řádu České republiky pak toto ustanovení bylo pouze do 31. 12. 2007, neboť od následujícího dne bylo zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, vypuštěno. Důvodová zpráva k tomu uvádí: „Zrušení minimálního základu daně se navrhuje na základě Programového prohlášen