5 Afs 62/2008 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 62/2008- 52 - text 5 Afs 62/2008 - 52 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: M. D., zast. advokátem Mgr. Filipem Lederem, se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2008, č. j. 31 Ca 104/2007 - 22, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále též „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení výše označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2002, č. j. 7070/01/FŘ/140 ve věci vyměření daně z převodu nemovitostí z důvodu nesplnění podmínek pro osvobození dle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z převodu“). Stěžovatel namítá především nesprávné právní posouzení věci. Krajský soud, dle jeho názoru, nevěnoval dostatečnou pozornost otázce právního hodnocení a odůvodnění námitek obsažených v podané žalobě, v odůvodnění rozsudku se přitom vypořádal s nimi jen velmi útržkovitě a nejasně, přitom z rozsudku není zřejmé, z jakého důvodu k těmto námitkám nepřihlížel. První námitku v žalobě směřoval k nesprávnému doručování výzev, které mu byly Finančním úřadem Brno II zaslány. Výzva ze dne 27. 11. 1997 nebyla stěžovateli nikdy doručena, neboť doručení dle § 17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „zákon o správě daní“) nemohlo být účinné, jelikož se stěžovatel v době doručování písemnosti v místě doručení dlouhodobě nezdržoval, z důvodu pobytu v cizině. K náhradnímu doručení uložením ke dni 27. 11. 1997 tak nemohlo dojít. Krajský soud se touto námitkou nezabýval a splnění podmínek náhradního doručení nezkoumal. Uvedl pouze, že tato námitka je nedůvodná, protože „tvrzení, že žalobce se v době doručení zdržoval v cizině,je nerozhodná“. S takovým závěrem stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť právě zdržování se v místě doručení je jednou ze zákonných podmínek, které umožňují náhradní doručení. Zhodnocení této výzvy má rovněž zásadní vliv na prekluzi lhůt pro vyměření daně. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí, že dne 2. 11. 1999 zaslal žalobci výzvu dle ust. § 43 zákona o správě daní, a to k doložení podkladů pro uplatnění osvobození od daně z převodu nemovitostí dle § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu Tato výzva však stěžovateli rovněž nebyla doručena, je opatřena doručenkou, na níž je podpis se jménem stěžovatele, tento však není jeho. Tvrdí-li žalovaný, že na tuto výzvu nereagoval, je to pravda, stěžovatel však nekonal z důvodu, že o existenci této výzvy se poprvé dozvěděl až z rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2005. Proto neplatnost podpisu na doručence nemohl žalobce namítat dříve než v žalobě. Tvrzením žalobce, že podpis na doručence není pravý a že mu výzva ze dne 2. 11. 1999 nebyla doručena, se krajský soud nezabýval, ačkoli to bylo v žalobě namítáno. Jedinou výzvou, která byla stěžovateli v průběhu komunikace se správcem daně doručena, byla výzva ze dne 30. 11. 2000, kterou převzal dne 5. 12. 2000. Z této výzvy není však vůbec patrné, jak by měl stěžovatel postupovat, protože z ní nevyplývají jasné a zřetelné pokyny k doplnění nejasností ohledně daňového přiznání. Žádný právní předpis stěžovateli neukládá povinnost odstraňovat pochybnosti vzniklé neurčitou výzvou, naopak povinností správce daně je pochybnosti konkretizovat. tak, aby měl stěžovatel možnost řádně prokázat podmínky pro osvobození. Jak již stěžovatel uvedl, zhodnocení účinnosti výzev ze dne 27. 11. 1997 a 2. 11. 1999 má přitom zásadní vliv na běh prekluzivních lhůt pro vyměření daně. Z ust. § 47 zákona o správě daně totiž plyne, že pokud by stěžovateli ani jeden úkon, který správce daně vůči němu učinil, nebyl řádně doručen, pak byl prvním úkonem v řízení doručení výzvy dne 5. 12. 2000 – což je již po uplynutí prekluzivní lhůty. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že dle jeho názoru splňuje podmínku osvobození od daně z převodu nemovitostí dle § 20 odst. 6 písm. e) výše cit. zákona. Po dobu pěti let od úpisu akcií společnosti MIDO, a. s. v roce 1994 byl nepřetržitě jejím společníkem, jelikož byl vlastníkem jejich akcií. Část z nich ovšem nabyl v mezidobí, konkrétně dne 1. 2. 1996 od pana P. S. na základě smlouvy o úplatném převodu akcií odkoupil a získal do svého majetku 1 000 ks akcií společnosti MIDO, a. s. Tento převod byl ovšem realizován až v roce 2000, kdy došlo k zápisu a registraci těchto akcií u Střediska cenných papírů (dále „SCP“). Stěžovatel žil v domnění, že převod akcií proběhl již v roce 1996, z toho důvodu se povinností podat daňové přiznání v závislosti na skončení jeho účasti ve společnosti nezabýval. Krajský soud se ale přiklonil k závěru, že účast na společnosti stěžovateli vznikla, ale netrvala celých 5 let, což je podmínkou pro osvobození od daně. Tento svůj závěr v rozsudku nijak neodůvodňuje, a proto není zřejmé, jak k němu dospěl. Stěžovatel se domnívá, že tento závěr dovodil krajský soud z údajů SCP, které si správce daně vyžádal a kde je mimo jiné uvedeno, že ke dni 31. 12. 1996 nebyl stěžovatel majitelem žádné akcie společnosti MIDO, a. s. Z toho bohužel nevyplývá závěr učiněný krajským soudem, tedy, že účast na společnosti byla ukončena dne 31. 12. 1996, nýbrž, že mohla být ukončena i kdykoli předtím, nejpozději ke dni 31. 12. 1996. Stěžovatel má za to, že zanikla–li jeho účast na společnosti MIDO, a. s. v průběhu roku 1996, byl povinen podat daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí, prekluzivní lhůta pro vyměření daně potom končí uplynutím 3 let, tj. 31. 12. 1999; jediný řádný úkon, který správce daně učinil, byla výzva doručená stěžovateli dne 5. 12. 2000, což je však již po uplynutí prekluzivní lhůty. Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud řádně nevypořádal s námitkou stran jeho účasti na společnosti. Stěžovatel již v žalobě poukazoval na to, že před tím, než je možno se zabývat tím, zda stěžovatel po celou dobu od okamžiku, kdy nemovitost vložil do společnosti, je nebo není nepřetržitě akcionářem, je nutné definovat, co je „účast společníka obchodní společnosti a dále definovat, co je „zánikem účasti společníka obchodní společnosti“. V zákoně o dani z převodu ani v žádném jiném právním předpise veřejného práva není obsažena definice zániku účasti, a proto je třeba jako zánik chápat to, co je zánikem účasti podle obecného právního předpisu upravujícího obchodní společnosti, tedy podle obchodního zákoníku. jediným ustanovením, které by se mohlo vztahovat i na akciové společnosti a které hovoří o účasti společníka, je ust. § 61 odst. 1 obchodního zákoníku, které v tehdy platném znění stanovilo, že podíl je míra účasti společníka na čistém obchodním jmění společnosti. Výraz „účast společníka na čistém obchodním jmění společnosti“ však v žádném případě není možno zaměňovat s výrazem „účast společníka na obchodní společnosti“. Čisté obchodní jmění je obchodní majetek po odečtení závazků vzniklých podnikateli v souvislosti s podnikáním. Žádný právní předpis v tehdy platném znění nestanovil, že by s držbou akcií nebo snad s členstvím v představenstvu společnosti, byla spojena účast akcionáře na společnosti. Nutno tedy dovodit, že stěžovatel v obchodní společnosti MIDO, a. s. nebyl nikdy účasten ve smyslu ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu. Jestliže tedy stěžovatel nebyl nikdy na společnosti účasten, nemohla jeho účast ani zaniknout. Navíc, otázka zániku účasti ve společnosti byla řešena pouze ve vztahu ke společnostem s ručením omezeným, a to v § 148 - § 150 obchodního zákoníku; za zánik účasti společníka ve společnosti je taxativním způsobem označeno pouze zrušení účasti společníka soudem na jeho vlastní návrh, zánik účasti v případě konkurzu na majetek společnosti, vyloučení společníka soudem na návrh společnosti a dohoda o ukončení účasti – z uvedeného vyplývá, že žádným jiným způsobem účast společníka na společnosti nemohla zaniknout. Vzhledem k tomu, že ustanovení týkající se obchodních společností obecně ani speciální ustanovení týkající se akciových společností definici zániku účasti v akciové společnosti neupravují, je nutno analogií legis a argumentem a minori ad maius vyjít z toho, že jestliže převod obchodního podílu není uveden mezi způsoby zániku účasti na společnosti, nemůže jím být ani převod akcií. V žádném případě s e stěžovatel nemůže ztotožnit s ničím nepodloženým tvrzením žalovaného, že další možnosti a podmínky zániku účasti společníka ve společnosti upravuje obchodní zákoník např. v ust. § 113, § 115, § 116 aj. Absenci relevantní právní úpravy, dle stěžovatele,