7 Afs 122/2005 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 122/2005- 102 - text č. j. 7 Afs 122/2005 - 105 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně: PG  SERVIS, a. s., se sídlem Legerova 39, Praha 2, zastoupena JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem Legerova 39, Praha 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 7 Ca 234/2003 - 31, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 7 Ca 234/2003 – 31, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 7 Ca 234/2003 – 31, byla zamítnuta žaloba podaná žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 25. 7. 2003, č. j. FŘ1527/14/03, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2002, č. j. 267953/02/009962/4444, na daň z převodu nemovitosti v částce 237 965 Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že sporným zůstal výklad části ustanovení § 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném do 16. 4. 2002 (dále jen „zákon o daních“), a to v tom směru, zda stěžovatelka prováděla převod stavby v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Městský soud označil za rozhodující pro posouzení zákonných podmínek pro osvobození od daně z převodu nemovitosti ve smyslu citovaného ustanovení to, zda lze prodej staveb a bytů podřadit pod rozsah živnostenského oprávnění stěžovatelky, které má uvedeno v živnostenském listu. Tento závěr městský soud opřel o ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), podle něhož se rozsah živnostenského oprávnění posuzuje podle obsahu živnostenského listu nebo koncesní listiny, ale nepřímo i o ustanovení § 6 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož je neoprávněným podnikáním provozování činnosti, která je předmětem živnosti, bez živnostenského oprávnění pro tuto činnost. Pokud tedy prodej staveb a bytů nelze podřadit pod rozsah živnostenského oprávnění stěžovatelky vyplývajícího z jejího živnostenského listu, není možno hovořit o splnění zákonných podmínek pro osvobození od daně z převodu nemovitostí. Živnostenské oprávnění stěžovatelky „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“ by splňovalo podmínku pro osvobození od daně z převodu nemovitostí pouze tehdy, pokud by k převodu došlo do 31. 12. 2000. Do tohoto data totiž nebyl nákup a prodej nemovitostí jako předmět činnosti vymezen ani v živnostenském zákoně ani v předpisech navazujících. Dne 1. 1. 2001 však nabylo účinnosti nařízení vlády č. 140/2000 Sb., ve kterém byla pod položkou 90 zařazena „realitní činnost“, jež zahrnuje mimo jiné nákup a prodej nemovitostí, tedy klasickou realitní činnost. Jelikož žádná další živnost ze seznamu živností volných výslovně neumožňuje nákup a prodej nemovitostí, bylo možno v období od 1. 1. 2001 přiznat osvobození od daně z převodu nemovitostí prvnímu úplatnému převodu vlastnictví ke stavbám či bytům pouze v případě, že předmětem živnostenského oprávnění, resp. předmětem činnosti převádějící osoby, byla realitní činnost. Tato podmínka u stěžovatelky splněna nebyla, když předmětem jejího podnikání v době převodu vlastnického práva, který se uskutečnil dne 19. 3. 2002, realitní činnost nebyla. Pokud tedy chtěla stěžovatelka v období po 1. 1. 2001 převádět nemovitosti s tím, že bude uplatňovat nárok na osvobození od daně z převodu nemovitostí, měla možnost, v souladu s ustanovením čl. IV. zákona č. 174/2002 Sb. požádat písemně živnostenský úřad o nahrazení průkazu živnostenského oprávnění, jehož název předmětu podnikání neodpovídá seznamu oboru živností ohlašovacích volných průkazem podle nařízení vlády č. 140/2000 Sb. V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka namítala nezákonnost napadeného rozsudku z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka zastává stanovisko, že ke dni účinnosti nařízení vlády č. 140/2000 Sb. nemohlo dojít ke změně jejího právního statusu z hlediska živnostenského zákona, zejména ke ztrátě oprávnění provozovat podnikatelskou činnost odpovídající rozsahem dnešnímu živnostenskému oprávnění „realitní činnost“, a že tedy ani tímto okamžikem nemohlo dojít k zániku jejího nároku na osvobození od daně z převodu nemovitostí. Městský soud se s tímto stanoviskem neztotožnil, ale svůj právní názor v odůvodnění rozsudku přesvědčivě neobhájil. Navíc odůvodnění obsahuje některá zřejmě nesprávná a rozporná tvrzení a řadu nejasností. První zřejmá nesprávnost spočívá v tom, že na jedné straně tvrdí, že živnostenské oprávnění „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“ splňovalo podmínku pro osvobození od daně z převodu nemovitostí v případě převodu vlastnického práva k nemovitosti v období do 31. 12. 2000 a na druhé straně uvedl, že uvedené živnostenské oprávnění „nezahrnovalo před i po datu 1. 1. 2001“ oprávnění k obchodu s nemovitostmi a byty. Městský soud dále mimo jiné vyvozuje, že chtěla-li stěžovatelka po 1. 1. 2001 převádět nemovitosti a uplatňovat nárok na osvobození od daně z převodu nemovitostí, měla možnost v souladu s čl. IV. zákona č. 174/2002 Sb. požádat o nahrazení průkazu živnostenského oprávnění. Toto tvrzení je vnitřně rozporné, a dokonce nepravdivé, protože je zcela zřejmé, že do nabytí účinnosti zákona č. 174/2002 Sb., tj. i v době převodu předmětné bytové jednotky, stěžovatelka tuto možnost neměla a mít nemohla, neboť v té době účinná úprava zákona č. 356/1999 Sb. tuto možnost neobsahovala. Dále stěžovatelka poukázala na to, že nařízení vlády č. 140/2000 Sb. se bezvýjimečně vztahuje pouze na živnostenská oprávnění vydaná po datu jeho účinnosti. Naopak živnostenská oprávnění vystavená podle dříve platných právních předpisů zůstávají v platnosti, mohou (nemusí) být měněna za nová podle citovaného nařízení vlády, přičemž pro případ, že k jejich výměně nedojde, se na jejich obsahu nic nemění. Z výše uvedeného je podle stěžovatelky zřejmé, že městský soud se s jejími žalobními námitkami vypořádal naprosto nedostatečně a že jeho rozhodnutí je nezákonné, neboť naplňuje oba uvedené důvody pro podání kasační stížnosti. Na podporu své argumentace poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 479/2001, který v obdobném případě dospěl k opačnému závěru. Proto navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na změnu právní úpravy zákona o daních s účinností od 1. 1. 2000, v důsledku níž již nebylo možné uznat pro osvobození od daně z převodu nemovitostí jakoukoliv podnikatelskou činnost převodce. V období do 31. 12. 2000 muselo být živnostenské oprávnění „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“ uznáno jako vyhovující zákonné podmínce pro přiznání nároku na osvobození. Od 1. 1. 2001, kdy nabylo účinnosti nařízení vlády č. 140/2000 Sb., existuje podnikatelská činnost specifikovaná v ust. § 20 odst. 7 zákona o daních jako prodej staveb a bytů, na kterou by měl mít převodce nemovitosti živnostenské oprávnění, aby mu mohlo být přiznáno osvobození od daně z převodu nemovitostí podle citovaného ustanovení. K argumentaci rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 479/2001 finanční ředitelství zdůraznilo, že v daném případě bylo správní rozhodnutí zrušeno pro vady řízení a nikoliv pro nezákonnost, a proto nelze souhlasit se stěžovatelkou, že toto rozhodnutí došlo k opačnému závěru než napadený rozsudek. Z těchto důvodů není kasační stížnost důvodná. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2006, č. j. 7 Afs 122/2005 - 70, byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka ústavní stížnost, na základě níž Ústavní soud nálezem ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 814/06, napadený rozsudek zrušil. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší správní soud tím, že akceptoval formalistickou interpretaci podmínky pro osvobození od daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 7 písm. a) zákona o daních spočívající pouze na nedostatku formálního označení živnostenského oprávnění podle nové právní úpravy a nepřihlédl k přechodným ustanovením zákona č. 356/1999 Sb., porušil zásadu legitimního očekávání stěžovatelky a ve svém důsledku porušil její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a právo zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny, aby byla daň ukládána pouze na základě zákona. Podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případu zůstaly obecné soudy pouze na úrovni jazykového výkladu a svázány právním formalismem ne