8 Afs 33/2007 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 33/2007- 47 - text 8 Afs 33/2007 - 53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: ASOTA s. r. o., se sídlem Revoluční 123/17, Liberec, adresa pro doručování Eliášova 3, Praha 6, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ostravě, se sídlem Na Jízdárně 3, Ostrava, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 2. 2005, čj. 11988/140/2004, ze dne 22. 2. 2005, čj. 11989/140/2004 a ze dne 28. 2. 2005, čj. 13545/140/2004, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2007, čj. 22 Ca 92/2005  24, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2007, čj. 22 Ca 92/2005  24, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutími ze dne 22. 2. 2005, čj. 11988/140/2004 a čj. 11989/140/2004, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu v Olomouci (správce daně), ze dne 15. 6. 2004, čj. 154935/04/379961/2485 a čj. 154936/04/379961/2485, kterými správce daně vyměřil žalobci daňové penále na daň z nemovitostí za zdaňovací období let 1999 a 2000. Rozhodnutím ze dne 28. 2. 2005 čj. 13545/140/2004 žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně ze dne 6. 9. 2004, čj. 204571/04/379961/2485, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o obnovu řízení ve věci daně z nemovitostí za roky 2000, 2001, 2002 a 2003. II. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobami u Krajského soudu v Ostravě, který je usnesením ze dne 14. 12. 2006, čj. 22 Ca 92/2005  18, spojil ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 15. 1. 2007, čj. 22 Ca 92/2005  24, napadená rozhodnutí žalovaného zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 1. 2. 1999 přiznání k dani z nemovitostí za rok 1999, ale nezaplatil daň. Správce daně jej opakovaně bezvýsledně vyzval k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, posléze připojil i výkaz nedoplatků. Žalobce reagoval podáním, jímž namítl, že nemovitosti byly dne 29. 7. 1999 zapsány do konkursní podstaty úpadce (ALLPI, s. r. o.) odlišného od žalobce (žalobce nemovitostmi zajišťoval pohledávku Komerční banky a. s. za úpadcem). Tím přešla na správce konkursní podstaty všechna práva a povinnosti k nemovitostem s výjimkou holého vlastnictví. Následně správce daně vydal dne 15. 6. 2004 platební výměry na daňové penále za zdaňovací období let 1999 a 2000. Žalobce podal dne 21. 6. 2004 později ještě upřesněný návrh na obnovu řízení za zdaňovací období let 2000 až 2003 a současně podal odvolání proti citovaným platebním výměrům. Správce daně zamítl návrhy na obnovu řízení s tím, že zapsání nemovitostí do konkursní podstaty úpadce odlišného od vlastníka nezbavuje vlastníka povinnosti platit daň z nemovitosti a tato povinnost nepřechází na správce konkursní podstaty. Žalobce napadl rozhodnutí správce daně odvoláním. Dále krajský soud konstatoval, že z hlediska práv a povinností, jež se pojí se soupisem majetku do konkursní podstaty [§ 18 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“)], náleží po dobu, kdy je majetek sepsán do konkursní podstaty, všechna vlastnická práva a povinnosti [zejména podle § 123 občanského zákoníku], správci konkursní podstaty. Zákon o dani z nemovitosti ani zákon o konkursu a vyrovnání nelze vykládat izolovaně, proto je nutné aplikovat tuto zásadu, vyplývající pouze ze zákona o konkursu a vyrovnání, na veškerá práva a povinnosti vlastníka, a to nejen ve sféře soukromého práva, ale i ve sféře práva veřejného. Zahrnutím nemovitostí žalobce do konkursní podstaty úpadce odlišného od žalobce přešla na správce konkursní podstaty veškerá práva a povinnosti k nemovitostem sepsaným do konkursní podstaty, kromě samotného „holého“ vlastnictví. Krajský soud v této souvislosti odkázal na svůj rozsudek ze dne 27. 11. 2002, čj. 22 Ca 287/2002  30, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000. Krajský soud uzavřel, že po dobu sepsání nemovitostí do konkursní podstaty úpadce odlišného od vlastníka je poplatníkem daně z nemovitostí správce konkursní podstaty. III. 1 Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského kasační stížností opírající se o stížní důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem, jakkoliv své námitky tomuto ustanovení výslovně nepodřadil. Podle obsahu kasační stížnosti ovšem stěžovatel uplatňoval rovněž důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů. Namítl, že krajský soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení § 14 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 2 a 3 zákona o konkursu a vyrovnání v návaznosti na § 3 odst. 1, resp. § 8 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitostí“). Z § 3 odst. 1, resp. § 8 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí vyplývá, že poplatníkem daně z pozemků (s výjimkou pozemků ve vlastnictví České republiky) nebo daně ze staveb je jejich vlastník. Okruh jednotlivých daňových poplatníků je tedy jednoznačně určen, bez možnosti uplatnit v této souvislosti jiné právní úvahy. V určitém vztahu k zákonu o dani z nemovitostí je pouze § 14a zákona o konkursu a vyrovnání, podle kterého prohlášením konkursu přechází na správce konkursní podstaty oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty. Podle stěžovatele jsou zde obsaženy povinnosti, související s § 13 odst. 3 zákona o dani z nemovitostí (povinnost podat daňové přiznání) a § 40 odst. 11 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), podle kterého se daňové řízení prohlášením konkursu nepřerušuje. Ani jeden z těchto předpisů netvoří koncepci, podle které by v souvislosti s konkursem docházelo k faktickému přenosu daňové povinnosti z vlastníka nemovitosti jako daňového dlužníka na správce konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty vykonává práva a plní povinnosti za úpadce, ale není jejich nositelem. Z dikce § 18 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání nelze dovodit, že by zahrnutím do soupisu konkursní podstaty přecházelo na úpadce, resp. správce konkursní podstaty, vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Možnost přechodu vlastnického práva a daňové povinnosti vlastníka nemovitosti na správce konkursní podstaty, tj. právo s nemovitostí nakládat, nelze ztotožňovat s absolutním právem věc vlastnit. Dále stěžovatel namítl, že názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, který řešil otázku konkurence soupisů správci konkursních podstat různých úpadců, nelze jednoznačně podpořit stanovisko krajského soudu v nyní posuzované věci. Stěžovatel z citovaného rozsudku na rozdíl od krajského soudu dovozuje, že se dlužník nachází v postavení vlastníka majetku pouze v souvislosti s řízením podle zákona o konkursu a vyrovnání, nikoliv podle zákona o dani z nemovitostí. Vymezení vlastnického práva podle § 123 občanského zákoníku lze vykládat tak, že právo držby zásadně patří vlastníku věci, ale oprávněným držitelem může být i osoba odlišná od vlastníka. Oprávnění věc užívat znamená využívat její užitnou hodnotu. Z toho stěžovatel dovozuje, že i když prohlášením konkursu přechází na správce konkursní podstaty oprávnění nakládat s majetkem spadajícím do podstaty, neznamená to, že na něj přechází i právo vlastnické, tj. povinnost daňového poplatníka podle § 8 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí. Účelem zákona o konkursu a vyrovnání je uspořádání majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku. Není zde obsažena žádná právní úprava, která by mohla v souvislosti s konkursem a vyrovnáním stanovit nebo změnit daňovou povinnost účastníka řízení podle zákona o konkursu a vyrovnání. Z ustanovení § 3 odst. 1, resp. § 8 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí jednoznačně vyplývá, že poplatníkem daně z pozemků či daně ze staveb je jejich vlastník. Krajský soud, který spojil jednotlivé žaloby ke společnému projednání, nevzal podle stěžovatele v úvahu, že v případě rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2005, čj. 119/140/2005 [pozn. NSS: pravděpodobně se jedná o rozhodnutí žalovaného čj. 11988/140/2004], se jedná o platební výměr na daňové penále na daň z nemovitosti za zdaňovací období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999. Daňová povinnost na dani z nemovitostí za rok 1999 vzniká a daň se vyměřuje podle § 13b zákona o dani z nemovitostí, podle stavu k 1. 1. 1999. K zápisu předmětných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce ALLPI, s. r. o. však došlo až dne 29. 7. 1999. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. III. 2.