9 Afs 65/2007 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 65/2007- 54 - text 9 Afs 65/2007 - 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: JUDr. M. V., proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 10. 2005, č. j. FŘ 11660/15/04 a č. j. FŘ 10597/15/05, o penále na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 a 2002, o kasační stížnosti žalobce podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2006, č. j. 5 Ca 241/2005 – 27, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „žalovaný“) ze dne 4. 10. 2005, č. j. FŘ 11660/15/04 a č. j. FŘ 10597/15/05. Těmito rozhodnutími byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 5 (dále jen „finanční úřad“) ze dne 22. 9. 2004, č. j. 347285/04/005914/6222 a č. j. 347286/04/005914/6222. Zmíněnými platebními výměry finanční úřad stěžovateli předepsal penále za prodlení při placení daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 a od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002. Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti rozvíjí právní úvahu, že penále je dle teorie práva druhem sankce. Pokud on podal v roce 2003 žádost o zpětné přiznání starobního důchodu za roky 2001 a 2002, nemůže být za využití tohoto svého zákonného práva sankcionován předepsáním penále za pozdní zaplacení daně za předcházející zdaňovací období. Sám se ani úmyslně ani z nedbalosti nedopustil ničeho, za co by měl být postižen. S rozhodnutím městského soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť uplatnění práva dle jeho názoru nemůže být důvodem k uložení sankce a výklad, který k tomu v takovém případě opravňuje, pokládá za nezákonný. Zpochybňuje i závěr městského soudu, že zpětné přiznání starobního důchodu rozhodnutím z 31. 10. 2003 nemělo vliv na počátek prodlení, a to z toho důvodu, že před tímto rozhodnutím žádné prodlení neexistovalo. Žalovaný se ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti plně ztotožnil se všemi názory soudu uvedenými v jeho rozsudku. Především shodně s městským soudem tvrdí, že penále jako majetková sankce vzniká ze zákona na základě pouhého faktu, že splatná částka daně nebyla zaplacena nejpozději v den její splatnosti. Ani pozdější rozhodnutí o zpětném přiznání starobního důchodu na počátek prodlení nemá vliv. Dále tvrdí, že otázka zavinění není pro vznik penále podstatná. Z předložené spisové dokumentace žalovaného a městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Stěžovatel požádal v roce 2003 o přiznání starobního důchodu, a to včetně nároku na výplatu zpětně za roky 2001 a 2002. Ministerstvo vnitra, jako příslušný orgán sociálního zabezpečení, mu rozhodnutím ze dne 31. 10. 2003 starobní důchod přiznalo zpětně od 17. 9. 2000. Na základě této skutečnosti, která měla zpětně vliv na výši jeho daňového základu, podal stěžovatel dne 28. 11. 2003 přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2001 a 2002, a to ve výši 106 868 Kč a 105 204 Kč. Po odstranění pochybností vydal finanční úřad dne 26. 1. 2004 platební výměry, v nichž stanovil základ daně shodný s údaji vyplněnými stěžovatelem v podaném daňovém přiznání. Podání dodatečného daňového přiznání mělo vliv na daňovou povinnost stěžovatele, který byl za předmětná zdaňovací období povinen uhradit rozdíl, který mu vznikl z důvodu snížení dílčího základu daně o základní nezdanitelnou částku. Následně pak dne 22. 9. 2004 finanční úřad vydal další platební výměry, a to na daňové penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roků 2001 a 2002. Stalo se tak z toho důvodu, že stěžovatel neuhradil daň v zákonné lhůtě, tj. nejpozději v den její splatnosti. Ta nastala u daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 dne 1. 4. 2002 a za zdaňovací období roku 2002 dne 31. 3. 2003. Finanční úřad posoudil vzniklou skutkovou situaci tak, že jelikož k uvedeným datům nebyla daň stěžovatelem uhrazena v plné výši, dostal se stěžovatel vždy následujícího dne po splatnosti do prodlení a začalo běžet penále v zákonné výši. Zmíněnými platebními výměry z 22. 9. 2004 bylo penále stěžovateli již jen deklaratorně předepsáno k placení. Žalovaný tento právní názor dále obohatil a rozvinul. Dle něj skutečnost, že žalobce teprve na konci roku 2003 požádal o zpětné přiznání starobního důchodu a v důsledku toho byl povinen podat daňové přiznání za rok 2001 a 2002, nemá na penalizační datum vliv. Tato skutečnost může být jen důvodem pro podání žádosti o prominutí příslušenství daně. Městský soud se k námitce vznesené stěžovatelem v žalobě proti tomuto způsobu výkladu zákona vyjádřil tak, že povinnost daňového dlužníka zaplatit daňové penále je svou povahou majetkovou sankcí, ale zákon nečiní tuto sankci závislou na prokázání zavinění ze strany daňového subjektu. V závěru svého rozsudku se ztotožnil s názorem žalovaného, že vzniklou situaci, kterou lze vnímat jako tvrdost zákona, umožňuje platná právní úprava řešit použitím mimořádného opravného prostředku, a to podáním žádosti o prominutí daně, na což byl stěžovatel v předchozím řízení opakovaně upozorněn. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně opírá kasační stížnost o důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. o nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a dále že je s nimi v rozporu. Obsahově všechny kasační námitky tomuto určení odpovídají. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná. Podle § 58 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), je penále příslušenstvím daně, které sleduje osud daně. Podle § 63 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků ve výše uvedeném znění daňový dlužník je v prodlení, nezaplatí-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti. Dle odst. 2, věty prvé, penále se počítá za každý den prodlení počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Podle odst. 4 téhož ustanovení pak penále je splatné dnem, kdy byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uplatnění. Předpis penále sdělí správce daně daňovému dlužníkovi platebním výměrem. Podle § 55a odst. 1 citovaného právního předpisu Ministerstvo může daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli stadiu daňového řízení. Městský soud v dané věci vycházel z právní úvahy učiněné na základě doslovného gramatického výkladu platného pozitivního práva, dle něhož správce daně penále jako sankci neukládá, jelikož okamžik prodlení, samotné penále i jeho výše jsou stanoveny přímo zákonem. Správce daně penále pouze předepisuje k placení deklaratorním platebním výměrem. Finanční úřad, žalovaný a městský soud provedly formální jazykový a systematický výklad, který má oporu ve znění zákona. Z logického výkladu, kterého v tomto případě užívá stěžovatel, však vyplývá zcela opačný závěr. Pokud rozhodnutí o zpětném přiznání starobního důchodu bylo vydáno dne 31. 10. 2003 a splatnost daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2001 a 2002 nastala dle § 40 odst. 1 a 3 zákona o správě daní a poplatků do tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období, stěžovatel objektivně nemohl daň zaplatit včas ve výši, která odpovídala jeho následně přiznanému postavení starobního důchodce. Je tedy otázkou, který z výkladů přijmout jako správný. Při dalších právních úvahách se nelze oprostit od specifik skutkového stavu projednávané věci. Zákon o správě daní a poplatků ve svých shora zmíněných ustanoveních nenavazuje na jiné právní normy, které zakotvují možnost zpětného získání prostředků rezultující do následné povinnosti podat dodatečné daňové přiznání. Dle § 81 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociá