3 Ads 37/2009 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 37/2009- 62 - text 3 Ads 37/2009 - 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. J. G., zastoupeného JUDr. Radomírem Pickem, advokátem se sídlem Tř. Svobody 31, Olomouc, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2008, č. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2008, č. j. 21 Cad 140/2008 - 21, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2008, č. j. 21 Cad 140/2008 - 21, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 6. 2008, č. X, podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) 1408/71 ze dne 14. 6. 1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále jen „nařízení“), přiznala žalobci od 21. 8. 2007 starobní důchod ve výši 3464 Kč měsíčně, podle nařízení vlády č. 256/2007 Sb. od 1. 1. 2008 zvýšený na 3595 Kč měsíčně. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že pro výši důchodu byla žalobci započtena doba pojištění získaná v českém systému důchodového pojištění v délce 5262 dní a ve slovenském systému důchodovém pojištění v délce 11 445 dní, celkem 16 707 dní. Nárok na starobní důchod žalobci vznikl pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným ve slovenském systému důchodového pojištění a ve smyslu čl. 46 odst. 2 nařízení se základní a procentní výměra důchodu stanoví v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech. V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal, že jeho doba důchodového pojištění do 31. 12. 1992 je nesprávně označena jako doba pojištění ve slovenském důchodovém pojištění, přitom tato doba činí 11 445 dnů. Žalobce byl od 15. 7. 1965 zaměstnán u tehdejších Československých státních drah na území České republiky a k 31. 12. 1992 (v době rozdělení bývalé ČSFR) byl zaměstnancem Československých státních drah (dále též „ČSD“), státní organizace se sídlem v Praze s místem výkonu práce u Kontroly přepravních tržeb v Olomouci. I když tato nižší organizační složka byla součástí odštěpného závodu Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě, byl žalobce po celou dobu zaměstnání účastníkem důchodového pojištění na území České republiky. Odštěpný závod Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě měl jen tzv. odvozenou právní subjektivitu, tzn. že práva a závazky se nabývaly vždy pro Československé státní dráhy. Zaměstnavatelem žalobce tedy byly i do 31. 12. 1992 Československé státní dráhy, které jediné mohly působit jako zaměstnavatel v pracovněprávních vztazích. Jejich organizační složka neměla nikdy právní subjektivitu, pokud uzavírala pracovní poměr se zaměstnanci, činila tak vždy jménem Československých státních drah, nikoliv jménem odštěpného závodu. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č. j. 21 Cad 140/2008 - 21, uvedené rozhodnutí žalované pro vady řízení zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že žalobce pracoval vždy na území České republiky, ke dni 31. 12. 1992 pracoval u ČSD se sídlem v Praze 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222, odštěpný závod Správa přepravních tržeb Bratislava se sídlem v Bratislavě, Klementova 8. K tomuto dni bylo místo výkonu práce žalobce u Kontroly přepravních tržeb v Olomouci, jako u nižší organizační složky výše uvedeného odštěpného závodu. Podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl ALX, vložka 32 byla ke dni 31. 12. 1992 zapsána obchodní firma Československé státní dráhy se sídlem v Praze 1, Nábřeží Ludvíka Svobody, odštěpný závod Správa přepravních služeb Bratislava. Tento odštěpný závod byl vymazán z obchodního rejstříku ke dni 25. 3. 1993. Žalovaná postupovala podle článku 20 Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992, publikované pod číslem 228/1993 Sb. (dále též „Smlouva“). Žalovaná vycházela podle krajského soudu z toho, že sídlo zaměstnavatele žalobce ke dni 31. 12. 1992 bylo ve Slovenské republice, konkrétně jeho zaměstnavatelem byly ČSD, Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě. Nebylo sporu o tom, že místem výkonu práce žalobce byla vždy Správa přepravních tržeb v Olomouci, organizačně spadající pod odštěpný závod Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě. Podle krajského soudu z dokazování vyplynulo, že Správa přepravních tržeb v Bratislavě byla toliko organizační jednotkou ČSD, která mohla v určeném rozsahu vystupovat v právních vztazích jménem ČSD a jako taková byla zapsána do tehdejšího podnikového rejstříku [§ 6 odst. 1 písm. b) odst. 2 a odst. 3 zákona č. 68/1989 Sb.]. Výše uvedená organizační jednotka ČSD – Správa přepravních služeb se sídlem v Bratislavě nemohla být zaměstnavatelem žalobce, protože nemohla svým jménem uzavírat pracovní smlouvy či provádět jiné pracovněprávní úkony. Na uvedeném závěru nic nemění čl. 15 odst. 1 Sdělení ministerstva zahraničních věcí, publikované pod č. 117/2002 Sb. m.s. – správní ujednání o provádění smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (dále též „správní ujednání“), protože odštěpný závod sám o sobě nemůže být zaměstnavatelem (§ 7 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku ve znění účinném k 1. 1. 1993). Správa přepravních tržeb v Bratislavě nebyla nikdy zaměstnavatelem žalobce, i když do ní byl organizačně žalobce v průběhu času zařazen, aniž by přitom došlo ke změně místa výkonu jeho práce v Olomouci. Základním úkolem účelových organizačních jednotek ČSD (odštěpných závodů) bylo zajišťování společných činností pro vnitřní potřebu ČSD. Vzájemné vztahy mezi organizačními jednotkami nebyly vztahy právními, nýbrž šlo o vztahy vnitropodnikové spolupráce, vznikající při hospodářské činnosti a plnění jiných úkolů organizačních jednotek. K 1. 1. 1993 bylo tedy sídlo zaměstnavatele žalobce v Praze, a proto je nutno považovat všechny doby důchodového pojištění žalobce, jejž získal do 31. 12. 1992 jako doby důchodového pojištění České republiky. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že i krajský soud vzal za prokázané, že ke dni rozdělení ČSFR vykonával žalobce jako zaměstnanec práci u Správy přepravních tržeb Olomouc, která organizačně spadala pod odštěpný závod ČSD – Správa přepravních služeb se sídlem v Bratislavě. Podle úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl ALX, vložka 302, byly Československé státní dráhy, Správa přepravních tržeb zapsány v tomto rejstříku ke dni 31. 12. 1992 se sídlem Bratislava, Klemensova 8. Uvedená organizační složka byla tedy ke dni dělení státu zapsána v obchodním rejstříku, a proto je třeba podle názoru stěžovatelky pokládat její adresu tam zapsanou za sídlo zaměstnavatele účastníka podle čl. 15 odst. 1 správního ujednání. Jestliže je adresa Klemensova 8, Bratislava sídlem zaměstnavatele účastníka ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy, považují se doby důchodového zabezpečení, které účastník získal před zánikem federace, za doby zabezpečení Slovenské republiky. Stěžovatelka dále uvedla, že podle § 7 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném k 31. 12. 1992, vystupuje odštěpný závod pod jménem podniku. Toto ustanovení se podle odst. 2 citovaného zákona použije i na organizační složku, která se zapisuje do obchodního rejstříku. Pokud tedy zásadně všechny organizační složky zapisované do obchodního rejstříku jednají jménem podniku, stěží je možné přijmout výklad soudu, že kvůli této skutečnosti nelze jejich sídlo považovat za sídlo zaměstnavatele podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 správního ujednání. V takovém případě by ustanovení čl. 15 odst. 1 správního ujednání, že se sídlem zaměstnavatele rozumí rovněž sídlo organizační složky zapsané v obchodním rejstříku, nemělo vůbec smysl. V tehdejším Československu by totiž neexistovala žádná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, na kterou by se čl. 15 odst. 1 správního ujednání vztahoval. Ke dni rozdělení ČSFR tedy Správa přepravních tržeb Olomouc podléhala Správě přepravních tržeb Bratislava, která tak byla nejblíže nadřízenou organizační složkou ČSD zapsanou v obchodním rejstříku. Na tom nic nemění fakt, že tato organizační složka vystupovala v pracovněprávních vztazích jménem Československých státních