6 Ads 14/2009 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 14/2009- 41 - text 6 Ads 14/2009 - 41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: B. F., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 4. 1. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2008, č. j. 18 Cad 47/2008 - 19, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2008, č. j. 18 Cad 47/2008 - 19, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 1. 2008, č. X, podle § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) 1408/71 ze dne 14. 6. 1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále jen „nařízení“), přiznala žalobkyni od 1. 6. 2007 starobní důchod ve výši 3738 Kč měsíčně. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že pro výši důchodu byla započtena doba pojištění získaná v českém systému důchodového pojištění v délce 5264 dní a v slovenském systému důchodovém pojištění v délce 10 711 dní. Nárok na starobní důchod žalobkyni vznikl pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným ve slovenském systému důchodového pojištění a ve smyslu čl. 46 odst. 2 nařízení se základní a procentní výměra důchodu stanoví v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech. V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítla, že žalovaná při výpočtu starobního důchodu nesprávně postupovala podle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva o sociálním zabezpečení“), když za sídlo jejího zaměstnavatele ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen „ČSFR“) nedůvodně považovala Správu přepravních tržeb Bratislava, ačkoliv ta byla zřízena toliko jako účelová organizační jednotka státní organizace Československé státní dráhy (dále též „ČSD“) a neměla právní subjektivitu. K rozhodnému dni byly tedy ve skutečnosti jejím zaměstnavatelem ČSD, jejíž sídlo bylo na adrese Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222, tedy na území České republiky. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2008, č. j. 18 Cad 47/2008 - 19, uvedené rozhodnutí žalované pro vady řízení zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že v úplném výpisu z obchodního rejstříku je uvedena obchodní firma ČSD se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, s datem zápisu 1. 7. 1989 a s datem výmazu 25. 3. 1993. Dále je v něm zapsána organizační složka Kontrola přepravních tržeb Bratislava, jejíž sídlo se nacházelo postupně na dvou adresách ve slovenském hlavním městě. Tato organizační složka však byla z obchodního rejstříku vymazána ke dni 26. 4. 1991 a Správa přepravních tržeb Bratislava v něm nebyla vůbec uvedena. Za této situace nelze dovodit jiný závěr než ten, že ke dni rozdělení ČSFR bylo sídlo zaměstnavatele žalobkyně na území České republiky, a to na adrese Praha 1, Na Příkopě 33. Za této situace tedy podle závěru krajského soudu nebyl namístě postup podle čl. 46 odst. 2 nařízení. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že žalobkyně ke dni rozdělení ČSFR vykonávala práci u Kontroly přepravních tržeb Olomouc, která organizačně spadala pod Správu přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě. O tom svědčí její evidenční list důchodového zabezpečení za dobu od 1. 1. 1990 do 31. 12. 1992, který byl potvrzen razítkem ČSD, Správa přepravních tržeb Bratislava. Dále dne 26. 4. 1991 byly do obchodního rejstříku zapsány ČSD, Správa přepravních tržeb, se sídlem Bratislava, Klemensova, jak vyplývá z jeho úplného výpisu, přičemž k výmazu této organizační složky došlo až ke dni 25. 3. 1993. Uvedená organizační složka tak byla ke dni rozdělení ČSFR zapsána v obchodním rejstříku, a proto je zapotřebí podle čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení považovat její adresu za sídlo zaměstnavatele žalobkyně a dobu důchodového pojištění žalobkyně do konce roku 1992 za slovenskou dobu pojištění. Krajským soudem zmíněná organizační složka Kontrola přepravních tržeb Branislava sice byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 26. 4. 1991, avšak ta nebyla nikdy považována za zaměstnavatele žalobkyně ke dni rozdělní ČSFR. Tím byla organizační složka Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě, Klemensova 8, jež byla zapsána do obchodního rejstříku dne 26. 4. 1991, tedy po výmazu organizační složky Kontrola přepravních tržeb Bratislava. Ke dni rozdělení ČSFR tedy Kontrola přepravních tržeb Olomouc podléhala Správě přepravních tržeb Bratislava, která tak byla nejblíže nadřízenou organizační složkou ČSD zapsanou v obchodním rejstříku. Uvedené skutečnosti vyplývají i ze stanoviska Železnice Slovenské republiky ze dne 3. 3. 2008, jakož i z korespondence Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky, které podle Smlouvy o sociálním zabezpečení jsou povolány odstraňovat rozdílnosti v jejím výkladu. Krajský soud tedy při svém rozhodování vycházel z neúplně zjištěného stavu věci, když vzal za prokázané, že organizační složka Správa přepravních tržeb nebyla nikdy zapsána v obchodním rejstříku. O takto neúplné skutkové zjištění pak zcela opřel svůj rozsudek, neboť z něho nejsou patrné jiné úvahy, které by ho vedly k závěru, že sídlo zaměstnavatele žalobkyně se ke dni rozdělení ČSFR nacházelo na adrese Praha 1, Na Příkopě 33, na níž sídlilo ústředí ČSD. Navíc by neodpovídalo účelu čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení, kdyby se za sídlo zaměstnavatele všech zaměstnanců ČSD považovala adresa ústředí této státní organizace, bez ohledu na sídla jejích jednotlivých organizačních složek. Smyslem čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení totiž bylo vytvoření kritéria pro hodnocení dob důchodového zabezpečení získaných za existence společného státu tak, aby se rozdělily náklady na výplatu důchodů mezi nástupnické státy. Smluvní strany si byly přitom vědomy, že existuje řada podniků s celostátní působností, které měly sídlo pouze v jedné z republik, a to často v Praze s ohledem na její statut hlavního města. Proto se ve snaze docílit co nejspravedlivější rozložení nákladů na vyplácené důchody v ustanovení čl. 15 odst. 1 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 117/2002 Sb. m. s. (dále jen „Správní ujednání“) dohodly, že se za sídlo zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení bude považovat také sídlo organizační složky podniku zapsané v obchodním rejstříku. Konečně pak i slovenský nositel důchodového pojištění posoudil dobu pojištění žalobkyně do 31. 12. 1992 jako slovenskou dobu pojištění a přiznal jí za toto období starobní důchod podle právních předpisů Slovenské republiky. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2008, č. j. 18 Cad 47/2008 - 19, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí. V tomto vyjádření uvedla, že Správa přepravních tržeb Bratislava byla zřízena rozhodnutím generálního ředitele ČSD jako její účelová organizační jednotka, nemohla tak jednat svým jménem a na vlastní odpovědnost a neměla postavení zaměstnavatele. Jestliže tedy fyzická osoba pracovala v rámci kterékoliv organizační jednotky ČSD, byla ke dni rozdělení ČSFR zaměstnancem ČSD se sídlem v Praze. K témuž právnímu závěru ostatně v minulosti dospěli i správní soud a veřejný ochránce práv. V dané věci je tedy nutné všechny doby pojištění, které získala před 31. 12. 1992, považovat za české doby pojištění, takže postup stěžovatelky při rozhodování o starobním důchodu neodpovídal platné právní úpravě. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ustanoveními § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V nyní projednávané věci je předmětem sporu, zda doby pojištění žalobkyně získané přede dnem rozdělení československé federace se považují za české doby pojištění, jak dovodil krajský soud, nebo za slov