7 Afs 98/2008 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 98/2008- 112 - text č. j. 7 Afs 98/2008 - 112 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: JUDr. Ing. V. L., proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. 57 Ca 56/2008 – 88, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. 57 Ca 56/2008 byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 7. 6. 2006, č. j. 5305/06-130M, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Plzeň - jih (dále „finanční úřad“) ze dne 30. 1. 2006 č. j. 2795/06/140970 o zamítnutí přihlášky k registraci plátce daně z přidané hodnoty úpadce Zemědělského družstva „Máj“ Ves Touškov (dále jen „úpadce“). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že napadené rozhodnutí finančního ředitelství je přezkoumatelné, neboť je srozumitelné a obsahuje dostatek důvodů. V dané věci se z obecného pohledu jednalo o daňové řízení přípravné, jež upravuje i registrační povinnost daňových subjektů (§ 33 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dále jen „zákona o správě daní a poplatků“). V případě stěžovatele se jedná o dobrovolnou registraci daňového subjektu k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) podle ust. § 95 odst. 7 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění ke dni podání žádosti o registraci DPH (dále jen „zákon o DPH“). Osoba povinná k dani může při splnění podmínek stanovených v tomto ustanovení podat přihlášku k registraci kdykoliv. Základní spornou otázkou podle krajského soudu je, zda úpadce splňoval zákonné podmínky dobrovolné registrace jako plátce DPH, konkrétně, zda samostatně uskutečňoval ekonomickou činnost. Ze správního spisu finančního ředitelství vyplývá, že úpadce v době podání přihlášky, která byla správci daně doručena dne 12. 12. 2005, žádnou ekonomickou činnost soustavně neprováděl a ani na výzvu správce daně její provádění nedoložil. Z uvedené přihlášky vyplývalo, že v předchozím kalendářním roce (rok 2004) neměl žádný obrat a v dalším období (rok 2006) žádný roční obrat rovněž nepředpokládal. Provádění ekonomické činnosti nebylo doloženo ani při ústním jednání ze dne 17. 1. 2006, jak vyplývá z protokolu č. j. 1020/06/140930. Stěžovatelem uváděné provádění archivace listin úpadce není podle názoru krajského soudu vůbec ekonomickou činností úpadce, stejně jako výplata finančních prostředků stěžovateli  správci konkurzní podstaty úpadce. Jedná se o činnosti jiných osob povinných k dani. Z těchto důvodů byla přihláška k dobrovolné registraci plátce DPH opodstatněně zamítnuta. Krajský soud dále uvedl, že žádný z finančních orgánů si nepřisvojoval právo rozhodovat o tom, co je a co není ekonomická činnost, nýbrž provedl výklad ust. § 95 odst. 7 a § 5 odst. 1 a 2 zákon a o DPH. Pojem „ekonomická činnost“ je navíc přiměřeně vymezen v ust. § 5 odst. 2 zákona o DPH. Krajský soud se ztotožnil s právním názorem finančního ředitelství, že právo odpočtu daně přiznává zákon plátci, který přijatá zdanitelná plnění používá k ekonomickým činnostem [§ 4 odst. 1 písm. i), § 19 a násl. zákon a o DPH], které však nebyly doloženy. Zpeněžení konkurzní podstaty v podobě prodeje majetku úpadce sice lze pokládat za ekonomickou činnost, ovšem v této věci nebyla soustavná ekonomická činnost vykonávána. Činnost stěžovatele během konkurzního řízení je jeho samostatnou ekonomickou činností, jež spočívá v poskytování služby úpadci, aby byly uspořádány jeho majetkové poměry, a proto nelze souhlasit se závěrem stěžovatele, že ekonomickou činností je jeho veškerá činnost do řádného ukončení konkurzu. Z tohoto důvodu jsou podle krajského soudu rozhodnutí jak finančního ředitelství, tak finančního úřadu zákonná. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., přičemž konkrétně namítal pouze nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s posouzením, že úpadce není osobou, která splňuje kritérium osoby povinné k DPH. Posouzení je nutno vždy učinit ke dni, ke kterému je přihláška podána a tvrzení krajského soudu, že nebyly doloženy ekonomické činnosti, není pravdivé. Úpadce měl několik činných smluv, bez nichž by neukončil konkurzní řízení a které doložil. Rovněž i ze zákona o konkurzu a vyrovnání vyplývaly zákonné povinnosti jako vést účetnictví, vyplatit konkurzní věřitele, uložit písemnosti. Je pravdou, že toto nebyly výrobní činnosti, ale bez nich by nešlo v konkurzu pokračovat. K provedení byly stěžovateli uloženy zákonem. Není tedy důvod, proč úpadce nepřihlásit jako plátce DPH. Krajský soud nesprávně vyložil pojem ekonomická činnost, a stěžovatel proto navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu, a proto nepovažuje za nutné se k podané kasační stížnosti dále vyjadřovat. Nejvyšší správní soud se vzhledem k ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. musel nejprve zabývat otázkou přípustnosti kasační stížnosti, neboť se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí soudu znovu poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. V této souvislosti odkazuje na svoji předchozí judikaturu, v níž vyslovil, že citované ustanovení zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro krajský, příp. městský, soud vyslovil, a to v situaci, kdy se tento soud vysloveným právním názorem řídil. Nevztahuje se však na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká krajskému, příp. městskému, soudu procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav apod. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, dostupné na www.nssoud.cz). Vzhledem k tomu, že v předchozím rozsudku se Nejvyšší správní soud nezabýval hmotně právními otázkami, ale pouze otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí finančního ředitelství, je za této situace podaná kasační stížnost přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 8. 12. 2005 podal stěžovatel jako správce konkurzní podstaty úpadce přihlášku úpadce k registraci plátce DPH. Poté zaslal správce daně stěžovateli výzvu podle ust. § 31 odst. 9 a § 33 odst. 10 zákona o správě daní a poplatků k prokázání předpokladu ekonomické činnosti úpadce. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel sdělením, že úpadce po prohlášení konkurzu neukončil ekonomické činnosti, pokračuje ve specifické ekonomické činnosti, která vede ke zpeněžení konkurzní podstaty, např. provádí archivaci dokladů a i on sám provádí činnosti, které bezpochyby jsou součástí ekonomické činnosti podniku. Podle obsahu protokolu o ústním jednání ze dne 17. 1. 2006 má úpadce majetek spočívající v archivních krabicích s účetnictvím a dalšími doklady a finanční prostředky na účtu stěžovatele. Podle vyjádření stěžovatele je třeba smlouvy archivovat, ale čeká se na registraci úpadce jako plátce DPH, aby mohlo být archivování ukončeno. Poté proběhne fakturace firmě za archivování a odměna stěžovateli, přičemž to je vše, co projde účetnictvím úpadce. Žádné další smlouvy s odběrateli uzavřeny nejsou. Podle ust. § 5 odst. 1 zákona o DPH je osobou povinnou k dani fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti. Osobou povinnou k dani je i právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnosti. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se ekonomickou činností uvedenou v odstavci 1 pro účely tohoto zákona rozumí soustavná činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně důlní činnosti a zemědělské výroby a soustavné činnosti vykonávané podle zvláštních právních předpisů, zejména nezávislé činnosti vědecké, literární, umělecké, vychovatelské nebo učitelů, jakož i nezávislé činnosti lékařů, právníků, inženýrů, architektů, dentistů a účetních znalců. Za ekonomickou činnost se také považuje využití hmotného a nehmotného majetku za účelem získání příjmů, pokud je tento majetek využíván soustavně. Podle ust. § 95 odst. 1 citovaného zákona může osoba povinná k dani se sídlem, místem podnikání nebo provozo