7 As 17/2009 — Nejvyšší správní soud

7 As 17/2009- 61 - text č. j. 7 As 17/2009 - 72 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Zayferus o. p. s., se sídlem Havlíčkova 429, Kuřim, zastoupen Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem Velké náměstí 148, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2008, č. j. 9 Ca 135/2007 – 34, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2008, č. j. 9 Ca 135/2007 – 34, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2008, č. j. 9 Ca 135/2007 – 34, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 5. 2. 2007, č. j. 500/2002/503 21/06, kterým bylo ve výroku I. zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen ČIŽP“) ze dne 21. 9. 2006, č. j. 10/OOP/0607162.18/06/RPR, v části týkajícího se uložení pokuty podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody“) ve výši 6000 Kč a zrušeno v části týkající se uložení pokuty podle § 88 odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že sankční odpovědnost podle ust. 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody se vztahuje i na právnické osoby, které nejsou podnikatelskými subjekty, a proto neshledal pochybení v postupu správních orgánů při aplikaci tohoto ustanovení na žalobce, který je právnickou osobou ve smyslu zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, ve znění pozdějších předpisů. Zejména z provedených kontrol a dalších šetření vyplývá, že žalobce držel v zajetí bez povolení 12 jedinců pěti druhů ptáků volně žijících na evropském území členských států Evropského společenství specifikovaných v kontrolních protokolech, přičemž s výjimkou jednoho káně bělochvostého, odchovaného v zajetí k 1. 6. 2004, byli všichni drženi žalobcem v zajetí již před nabytím účinnosti novely zákona o ochraně přírody. Toto skutkové zjištění žalobce nikdy nezpochybnil a ve správním řízení i v řízení před soudem namítal nedostatek právní úpravy, která by zaručovala přechodné období k tomu, aby si chovatelé dravců držených legálně v souladu se zákonem před datem 28. 4. 2004, kdy došlo k novele zákona o ochraně přírody, mohli obstarat nově předepsané povolení. Městský soud proto neshledal oprávněným žalobcovo zmatené a nikterak neodůvodněné tvrzení o „registraci“ ptáků, nadto uplatněné po zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě, když jeho obrana je zaměřená na to, že po novelizaci zákona nebyl dán prostor pro to, aby si nezbytné povolení o odchylném postupu obstaral. Městský soud neshledal odůvodněnou ani žalobní námitku retroaktivity práva. Předně nedošlo k tzv. pravé retroaktivitě práva, tj. v tom smyslu, že by nově platné právo bylo zpětně aplikováno na skutkový stav, který tu byl před novelizací zákona o ochraně přírody zákonem č. 218/2004 Sb. Jednání žalobce spočívalo v tom, že choval uvedené jedince ptáků volně žijících bez povolení v období od 28. 4. 2004 nejméně do 22. 8. 2005 (poštolku obecnou), od 28. 4. 2004 do 22. 10. 2005 (dvě poštolky obecné, jedno káně lesní, dva kalouse ušaté a dva puštíky obecné), od 1. 6. 2004 do 27. 4. 2006 (káně bělochvosté) a od 28. 4. 2004 do 27. 4. 2006 (tři káně bělochvosté) bez povolení podle ust. § 5b zákona o ochraně přírody. Z popisu uvedeného jednání je tedy zřejmé, že nedošlo k aplikaci novely zákona na právní stav před 28. 4. 2004, který by byl nepřípustnou retroaktivitou. V dané věci nepřichází v úvahu ani tzv. nepravá retroaktivita zákonných norem práva při střetu staré a nové právní úpravy hmotného práva, která má obvykle účinky v tom, že ve vztazích je pokračováno podle nového zákona s tím, že právní účinky dřívějších vztahů zůstávají zachovány. Tuto úpravu vylučuje charakter vztahu, daný trvajícím deliktem. Období protiprávního jednání žalobce je ve výroku správního rozhodnutí vymezeno od doby, kdy nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 218/2004 Sb. a do dne kontroly, tj. 22. 8. 2005 a dále u čtyř jedinců káně bělochvostého až do 27. 4. 2006. Městský soud přisvědčil žalobci, že byla-li v důsledku transpozice norem evropského práva přijata zcela nová úprava, která ohrozila jeho postavení v otázce legálnosti chovu a držení chráněných ptáků, tzv. ze dne na den, bylo zcela legitimní a spravedlivé očekávat, že zákonodárce zároveň v přechodných ustanoveních přijaté novely poskytne časový prostor pro to, aby chovatelé i správní orgány učinily veškerá opatření spojená s legalizací dosavadního chovu dravců podle nově přijatých právních předpisů. I městský soud je shodně se žalobcem toho názoru, že v případě ukládání sankcí za chov či držení dravců v rozporu s požadavkem odchylného postupu upraveného v ust. §§ 5a a 5b novely zákona účinné od 28. 4. 2004 by nebylo v souladu se zásadou dobré správy ukládat sankce za stav, který v důsledku novelizace zákona nastal bezprostředně po 28. 4. 2004. Bylo by spravedlivé očekávat, že správní orgány poskytnou alespoň přiměřenou lhůtu či návod k tomu, jakým způsobem mají chovatelé postupovat v souvislosti s účinností novely zákona. Nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce nebyl v dané věci sankcionován pouze za chov dravců ke dni 28. 4. 2004 či v období bezprostředně následujícím, pro něž chyběla úprava umožňující přizpůsobit se novému právnímu stavu, nýbrž za tzv. trvající správní delikt, tedy také a převážně za trvání jeho jednání v čase, který již nebyl bezprostředním obdobím po přijetí nové úpravy, a za období, v němž již měl dostatečný časový prostor si nezbytná povolení obstarat. Obhajoba žalobce tak neobstojí, pokud kontrolní zjištění pocházejí minimálně ze dne 22. 8. 2005 a pokud období nezákonného chovu bylo zjištěno do 27. 4. 2006. Tvrzení žalobce, že mu správní orgán neposkytl dostatečnou součinnost, neboť sám neměl znalosti o tom, jak postupovat při vydávání povolení při nedostatku formulářů, je obecnou námitkou, která by mohla být relevantní toliko v konkrétně doložitelných jednáních správních orgánů. Žalobce v průběhu správního řízení neuváděl ani neprokazoval, že by v případě předmětných druhů podal žádosti o povolení odchylného postupu. Stejně tak i námitka žalobce, že předcházející provedené kontroly u něj nezjistily žádné nedostatky v chovu dravých ptáků, je zavádějící, neboť tyto kontroly byly zaměřeny na jiné povinnosti žalobce. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že městský soud, stejně jako ministerstvo, nepřihlédl k předloženým důkazům a nezabýval se v celém rozsahu jeho argumentací, když pouze konstatoval, že stěžovatel „se ne zcela přehledně vyjádřil, že není pravdou, že choval bez povolení 12 jedinců pěti druhů ptáků.“ Stěžovatel se domnívá, že k nepřímé retroaktivitě zcela určitě došlo, když ze dne na den byl podle výkladu zákona potřebný k držbě do té doby naprosto legálně držených ptáků tzv. odchylný postup a bez něj se jejich držba stala nelegální, a to i u těch jedinců, kteří byli předmětem vlastnického práva, byli legálně zakoupeni, odchováni v zajetí a s přírodou neměli nic společného. Tento výklad směřuje proti duchu zákona, který slouží k ochraně přírody a krajiny a je státem zneužíván proti vlastníkům. Stěžovatel trvá na své námitce, jíž se v průběhu řízení nikdo dostatečně nezabýval, a to na tom, že přesto, že na ptáky neměl tzv. odchylný postup, nedržel je nelegálně, získal je všechny v souladu se zákonem, mnozí z nich byli jeho osobním vlastnictvím a měl je registrovány orgány ochrany přírody (Krajským úřadem v Brně, odborem životního prostředí). K dravcům a sovám tedy existovaly registrační listy či jiné doklady vydané orgány ochrany přírody, které dokládají legalitu jejich držby. Novela zákona o ochraně přírody sice říká, že orgán ochrany přírody může stanovit odchylný postup, nicméně tento odchylný postup nezrušil platnost předchozích rozhodnutí. Platnost těchto dokumentů trvá stále, a to i poté, co stěžovatel ke všem drženým ptákům nechal vystavit odchylné postupy. Stěžovatel upozornil, že podle ust. § 5b zákona o ochraně přírody lze rozhodnout o odchylném postupu pouze z vyjmenovaných důvodů. Dále poukázal na to, že mimo jiné provozuje záchrannou stanici pro handicapované ptáky, kde se mimo jiné stará o ptáky, které již nelze vrátit do přírody s ohledem na újmu, kterou utrpěli. Přesto, že zákon o ochraně přírody s tímto důvodem pro udělení odchylného postupu nepočítá a neměl by být v těchto případech udělován, byl odchylný p