7 As 53/2009 — Nejvyšší správní soud

7 As 53/2009- 89 - text  č. j. 7 As 53/2009 - 95 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize, se sídlem Na Hřebenech II., Praha 4 – Kavčí Hory, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, č. j. 10 Ca 262/2008 – 59, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č. j. 10 Ca 262/2008 – 59 zrušil rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 2008/606/vav/ČTV a sp. zn. 2008/607/vav/ČTV, kterými byla České televizi (dále jen „ČT“) podle ust. § 60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o vysílání“) v obou případech uložena pokuta ve výši 2 500 000 Kč, a to za nedodržení povinnosti stanovené pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů v ust. § 53 odst. 1 citovaného zákona, jehož se ČT dopustila tím, že ve dnech 10. 1. 2008 na programu ČT2 (rozhodnutí sp. zn. 2008/607/vav/ČTV) a 11. 1. 2008 na programu ČT4 Sport (sp. zn. 2008/606/vav/ČTV) odvysílala označení sponzora pořadu www.hokej.cz, kterým nebyl sponzor identifikován. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že ust. § 53 odst. 1 a ust. § 2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání určují pravidla, která musí každý provozovatel rozhlasového a televizního vysílání při vysílání sponzorovaného pořadu dodržovat. Sponzorování má dva definiční znaky. Existenci příspěvku na financování pořadů a účel vynaložení takového příspěvku, tj. propagace obchodní firmy, obrazového symbolu či ochranné známky, tedy buď identifikačních údajů podnikatele nebo fyzické osoby či jeho výrobků. Rozhodující je, aby divák seznal, že jde o sponzorovaný pořad a rovněž, aby sponzorský vzkaz obsahoval takovou identifikaci sponzora, která jej identifikuje dostatečným způsobem. Výrazem této identifikace je nezaměnitelnost s jiným subjektem. Městský soud dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2006, č. j. 7 As 76/2005 - 105 uvedl, že účelem sponzorování není jen pouhá propagace jména či obchodní firmy sponzora, nýbrž i jeho výrobků. Tomuto závěru svědčí i text zákona, neboť ve sféře veřejného práva může státní moc uplatňovat regulaci pouze v takovém rozsahu, ve kterém ji připouští zákon. Zákon o vysílání nevymezuje sponzorování tak, že by jeho součástí nemohlo být i reklamní sdělení dotýkající se propagace jeho výrobků. Městský soud rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2006, č. j. 7 As 79/2005 - 81 a uvedl, že zákon nijak konkrétněji nevymezuje, jak má označení sponzora vypadat. Děje se tak prostřednictvím tzv. sponzorského vzkazu či spotu, jehož obsah může být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou, známkou služeb identifikující sponzora, ale i dalšími prvky, neboť zákon o vysílání v ust. § 53 odst. 1 jejich použití nezakazuje. Obsahem sponzorského vzkazu tak nemusí být jen obchodní firma, tj. název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, nýbrž i označení jeho výrobků, které má chráněné ochrannou známkou. Může být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu. Je proto v souladu se zákonem umožnit sponzorovi takovou volbu. Stejně tak lze logicky očekávat, že podnikatel bude chtít svůj výrobek či svou obchodní firmu spojit s konkrétním slovním spojením, které by jeho osobně či jeho produkt co nejlépe charakterizovalo. Takové slovní spojení může, ale nemusí, být předmětem známkoprávní ochrany. Kdyby bylo umožněno prezentovat výrobek či obchodní firmu pouze sloganem chráněným ochrannou známkou, dalo by se toto omezení ve svém důsledku obcházet registrací veškerých takových slovních spojení u Úřadu průmyslového vlastnictví. Takový postup však není žádoucí, neboť povinnosti právnickým či fyzickým osobám musí být stanoveny tak, aby je bylo možno jednoznačně a jasně interpretovat a aby nebylo možné jejich obcházení jiným způsobem. Sponzorováním si sponzor vytváří goodwill, povědomí u diváka, kdy prezentuje svou existenci, předmět činnosti a výsledek tohoto předmětu, aby ho následně reklamou přesvědčil ke koupi výrobku. V této souvislosti městský soud odkázal na čl. 1 písm. e) směrnice Rady 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/36/ES a dále uvedl, že klasickým příkladem sponzorského vzkazu vytvořeného podle zákona o vysílání je grafická prezentace loga sponzora či jeho výrobku doprovázená sloganem charakterizujícím sponzora či výrobek, spíše statického charakteru, s uvedením, že se jedná o sponzora konkrétního pořadu. V žádném případě však nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčit diváka ke koupi určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými výrobky či nějaký reklamní příběh, tj. dynamický charakter vysílaného sdělení. Podle městského soudu nemůže stěžovatelčin výklad ust. § 53 odst. 1 zákona o vysílání obstát. Prezentoval-li se v dané věci sponzor pořadu prostřednictvím webových stránek, zvolil marketingovou strategii, jejímž prostřednictvím navedl diváka na webové stránky, jimiž se chce prezentovat veřejnosti, na nichž má jako sponzor obchodní zájem, aby si tak vytvořil svou dobrou pověst. Sponzor může ke své prezentaci, kterou sám sebe definuje, užít nejen jméno a příjmení fyzické osoby či název právnické osoby, obchodní firmu, logo nebo ochrannou známku sponzora nebo jeho služby, ale i výrobky, popř. i jiný výrazový prostředek, který je způsobilý jej identifikovat a odlišit jeho výrobky nebo služby od výrobků nebo služeb jiné osoby, a to ve spojení s jeho záměrem dostat se prostřednictvím sponzorského vzkazu do povědomí zákazníků, což má neocenitelný význam při budování goodwillu firmy. Nelze pochybovat o tom, že právě webové stránky, jako produkt sponzora umožňují poskytnout neomezenému počtu adresátů informace, na jejichž rozšíření a propagaci má sponzor pořadu eminentní zájem, a mohou výrazně přispět k vytvoření povědomí existence sponzora, potažmo předmětu jeho činnosti. Označení sponzora není v ust. § 53 odst. 1 zákona o vysílání blíže vymezeno a sponzorem zvolená forma prezentace jeho právnické osoby jej v daném případě dostatečně identifikuje, neboť poskytuje adresátu sponzorského spotu informaci o sponzorovi prostřednictvím jeho výrobku, čímž napomáhá vytváření jeho dobré pověsti. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které namítala že městský soud nesprávně zhodnotil právní otázku, neboť z napadeného rozsudku vyplývá, že provozovatel vysílání může sponzora označit, aniž by splňoval jedinou z podmínek ust. § 53 odst. 1 zákona o vysílání, přičemž jediným důvodem je budování dobré pověsti firmy. S tímto závěrem vyslovila stěžovatelka zásadní nesouhlas. Citované ustanovení přesně uvádí, jaké podmínky musí být splněny při označení sponzora. Stěžovatelka ve správním řízení posuzovala, zda označení sponzora splňuje některou ze zákonných podmínek. Označení www.hokej.cz není firmou, logem sponzora, ani jeho registrovanou ochrannou známkou. Není ani ochrannou známkou služeb sponzora. Internetový odkaz, resp. webové stránky nemohou, dostatečně sponzora identifikovat, neboť podle výpisu z obchodního rejstříku nepatří hokej nebo tvorba internetových stránek mezi jeho činnosti. V daném případě není označení sponzora ani způsobilé jasně odlišit jeho firmu od ostatních účastníků trhu, naopak je zavádějící a zaměnitelné s domněnkou, že sponzorem je Český hokejový svaz. Stěžovatelka se v dané věci ani nezabývala problematikou, zda sponzor může užít pro své označení ochrannou známku výrobku nebo služeb, neboť bylo prokázáno, že se o ochrannou známku nejedná. Výklad ust. § 53 odst. 1 zákona o vysílání obsažený v napadeném rozsudku je natolik rozšiřující, že de facto popírá taxativně vymezené znaky, které lze pro označení sponzora užít. V daném případě nesplňuje označení sponzora jediný z těchto znaků, a přesto jej městský soud shledal jako souladné se zákonem. Takový výklad je podle stěžovatelky nepřípustný, a proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. ČT ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle jejího názoru měl zákonodárce ust. § 2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání na mysli to, že divák musí především identifikovat sponzoring jako takový, a tudíž je třeba respektovat označení sponz