8 Afs 39/2009 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 39/2009- 74 - text 8 Afs 39/2009 - 80 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Jana Passera a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: PB  C E N T R U M spol. s r. o., se sídlem Mírové náměstí 37, Ústí nad Labem, zastoupeného JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem Pařížská 227/20, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Celní ředitelství Hradec Králové, se sídlem Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2008, čj. 67172/0806010021, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009, čj. 30 Ca 171/2008  43, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 5. 2008, čj. 6717-2/08-060100-21, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Hradec Králové ze dne 14. 4. 2008, čj. R5959/07066100-021, kterým celní úřad nevyhověl žádosti žalobce o zrušení platebního výměru ze dne 9. 12. 1997, čj. 63-8555/97 (dále jen „platební výměr“), jímž Celní úřad Ústí nad Labem vyměřil žalobci clo a daň z přidané hodnoty z dovezeného zboží (osobní automobily) ve výši 1 303 902 Kč. II. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji zamítl rozsudkem ze dne 31. 3. 2009, čj. 30 Ca 171/2008  43. Předmětem žaloby bylo podle krajského soudu rozhodnutí žalovaného, který rozhodl o návrhu žalobce na zrušení platebního výměru podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Krajský soud nebyl oprávněn zkoumat v tomto řízení zákonnost platebního výměru ani zákonnost řízení, které předcházelo vydání platebního výměru. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, čj. 1 Afs 47/2004  75 (všechna i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), se však krajský soud zabýval tvrzenou nicotností platebního výměru. V definici nicotnosti krajský soud vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001  96. Neshledal přitom, že by platební výměr trpěl vadami vedoucími k jeho nicotnosti. Dále krajský soud zkoumal, zda se žalobce domáhal zrušení platebního výměru postupem podle § 56 odst. 1 písm. a) daňového řádu oprávněně. Dospěl přitom k závěru, že platební výměr není zatížen omylem nebo jinou nesprávností. Podstatou návrhu žalobce je revize vlastní daňové povinnosti. Krajský soud proto připomněl, že § 56 odst. 1 písm. a) daňového řádu je institutem sloužícím opravě zřejmých omylů a nesprávností. Lze jej aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou jinak dostatečně podloženy zjištěními ve správním řízení. Celní úřad Ústí nad Labem vydal v roce 1997 platební výměr, protože považoval žalobce za subjekt povinný k platbě vyměřeného cla a daně z přidané hodnoty. Rozhodně se nejednalo o situaci, ve které by použití daného ustanovení přicházelo v úvahu, tj. že by správce daně vyměřil clo a daň žalobci v důsledku zřejmého omylu a bylo by nesporné, že je chtěl vyměřit jinému subjektu. Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, čj. 7 Afs 42/2007  142, uzavřel, že se žalobce nemůže postupem podle § 56 daňového řádu domáhat samotného zrušení nebo změny hmotněprávní daňové povinnosti. Správní orgány proto nepochybily, pokud návrhu žalobce nevyhověly. Na základě tohoto právního názoru krajský soud nepovažoval za nutné zkoumat, zda žalobce podal návrh ve lhůtách podle § 47 odst. 2 daňového řádu. Závěrem krajský soud dodal, že správní orgány v daném řízení nerozhodly o návrhu žalobce na obnovu řízení. Žalobce však může řešit tuto situaci jinými právními prostředky. Na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí to však nemá vliv. III. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Tvrdil, že § 56 odst. 1 daňového řádu rozlišuje dvě situace. Podle § 56 odst. 1 písm. a) daňového řádu se připouští oprava nebo zrušení vadného rozhodnutí, byla-li jím stanovena daňová povinnost někomu, kdo ji podle zákona není povinen platit. Podle § 56 odst. 1 písm. b) citovaného zákona se pak připouští oprava nebo zrušení vadného rozhodnutí v případech, kdy došlo ke zřejmé chybě v počítání, psaní nebo jinému omylu. Podle stěžovatel se jedná o dvě samostatné okolnosti a k opravě nebo zrušení vadného rozhodnutí není třeba, aby tyto okolnosti nastaly současně. Krajský soud se zabýval pouze chybami a omyly ve smyslu písmeno b) tohoto ustanovení. Stěžovatel se domníval, že v jeho věci došlo ke kumulaci více nedostatků. Stěžovatel zdůraznil, že v žalobě uvedl, že k datu 9. 12. 1997, tj. k datu vydání platebního výměru, nebyl osobou povinnou platit clo. Celní úřad v prosinci 1997 věděl a měl podloženo, že „se zboží pokusili odejmout celní kontrole pachatelé trestné činnosti, aby mohli inkasovat clo a nebylo to odhaleno“. Zjištění k datu 9. 12. 1997 opodstatňovala závěr, že clo má být ve smyslu § 240 odst. 1 - 3 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, „požadováno po osobách, které zboží zásahy do evidence celníků odňaly celnímu dohledu“. I kdyby celní úřad odmítl svou chybu, bylo v té době zřejmé, že „celní agentura Mercurius jednala za společnost PB CENTRUM s.r.o., aniž založila do celního spisu jakoukoliv plnou moc“. Jednala proto v nepřímém zastoupení a celní úřad měl vyměřit daň nepřímému zástupci. Z toho vyplývá, že stěžovatel není osobou, které mělo být clo vyměřeno. „Ale i v případě, pokud by tehdejší události byly nazírány z pohledu § 56 odst. 2 ZOSDP (jak jsme měli pocit, že na ně spíše nahlížel soud) máme za to, že z nashromážděných zjištění, které měl celní úřad v té době k dispozici, naprosto nebylo možno dovodit, že osobou povinnou platit clo by měla být společnosti PB –CENTRUM spol. s r.o. …“. Názor krajského soudu, že za popsaných okolností mohly celní orgány k datu 9. 12. 1997 považovat stěžovatele za osobu povinnou k úhradě cla, nemá podle stěžovatele oporu v celním spisu ani v provedeném dokazování před soudem. Stěžovatel odkázal také na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. IV. ÚS 267/01 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a zdůraznil, že řízení, které s ním bylo vedeno, nebylo spravedlivé. Pochybení při vyměření daňové povinnosti jednoznačně vzešla ze strany celního úřadu Ten umožnil celníku M. chovat se v rozporu se zákonem, přestože se jej nepodařilo usvědčit z trestného činu. Platební výměr pak byl vydán bez spisu, který se celním orgánům ztratil, a odůvodnění výměru bylo nepravdivé a zmatečné. K vydání výměru navíc došlo za situace, kdy stěžovatel byl jiným orgánem státu písemně ujišťován, že clo bude platit agentura Mercurius. Návrh na obnovu řízení celní orgány „s nějakým komentářem v průvodním dopise“ vrátily stěžovateli. Do dnešního dne přitom nebylo o návrhu rozhodnuto. Až „celníci v Hradci Králové se pokusili spojit toto řízení o návrhu stěžovatele na obnovu řízení v jedno s tímto návrhem na opravu platebního výměru zrušením“. Tento postup stěžovatel považoval za nepřípustný. Krajský soud jeho námitku neřešil. Stěžovatel považoval za nepřijatelné a nespravedlivé, aby stát přenášel následky „nestandardního chování celníků a nepořádků na celnici a pachatelů na občana“. Stěžovatel je proto přesvědčen, že „vadnost a nicotnost rozhodnutí“, ke kterému se krajský soud vyjadřoval, je nutno posoudit ve smyslu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu a oprava platebního výměru by měla být připuštěna i na základě § 56 daňového řádu. Stěžovatel také požádal, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. IV. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu, které podle něj korespondují se závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 16. 4. 2007, čj. 8 Afs 161/2005  87. Zdůraznil, že postupem podle obecné úpravy v daňovém řádu nelze obcházet (či nahrazovat) postupy pro změny, opravy, rušení rozhodnutí či vracení nebo promíjení cla, které jsou upraveny ve zvláštních (celních) předpisech. Dále uvedl, že státní zastupitelství není věcně příslušným orgánem k určení dlužníka podle celních předpisů. Tím jsou pouze celní orgány. Žalobce byl osobou, která dobrodiní ekonomického účinku přijala a měla povinnost vyvézt ve stanovené lhůtě zboží zpět do ciziny, nebo jej navrhnout do režimu volného oběhu, mělo-li by zůstat v tuzemsku (§ 77 a násl. zákona č. 44/1974 Sb., celní zákon). Otázka případného zastupování neměla v celním řízení žádný význam, neboť v souladu s § 71 odst. 1 celního zákona (č. 44/1974 Sb.) žalobce odpovídal za splnění povinností vzniklých v celním řízení dodáním zboží. Pln