9 Afs 79/2009 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 79/2009- 93 - text 9 Afs 79/2009 - 106 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: První Hot Line a.s., se sídlem Klíšská 1687/21, Ústí nad Labem, zastoupený JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, Liberec, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2008, č. j. 8193/08-1500-505267, ve věci platebních výměrů na daňové penále na dani z přidané hodnoty, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 15 Ca 246/2008 – 44, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 15 Ca 246/2008 – 44, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) ze dne 27. 5. 2009, č. j. 15 Ca 246/2008 – 44, kterým tento soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „žalovaný“) ze dne 15. 7. 2008, č. j. 8193/08-1500-505267. Žalovaný citovaným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) ze dne 29. 11. 2007, platebním výměrům na penále na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec, srpen, září, říjen a listopad roku 2006. Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí důvody vymezené v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení, kdy soud na zjištěný skutkový stav použil jinou právní normu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, a dále se dopustil nesprávného výkladu; v § 103 odst. 1 písm. b) téhož zákona, tedy pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; a rovněž v § 103 odst. 1 písm. d) citovaného zákona, tj. nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, protože soud nepřezkoumal všechny žalobní body a nezjistil objektivně skutkový stav. V konkrétních bodech kasační stížnosti stěžovatel namítá, že vzhledem k tomu, že penále je ve skutečnosti správní sankcí za platební delikt – pozdní úhradu daně, tj. sankcí, která má přímý dopad do majetkové sféry daňového subjektu, a nikoli samotnou daní, měl být stěžovateli za prodlení v důsledku jeho chování na základě čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) předepsán úrok z prodlení podle § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, účinného od 1. 11. 2007, který je pro stěžovatele příznivější, a nikoliv penále podle § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro předmětná zdaňovací období (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Žalovaný ve svém rozhodnutí přisvědčil námitce, že penále není daní, ale sankcí za platební delikt, nicméně se již nikterak nevypořádal s namítaným porušením čl. 40 odst. 6 Listiny, na základě čehož podle stěžovatele jeho rozhodnutí trpí neodstranitelnou vadou. Krajský soud však v napadeném rozhodnutí tuto námitku odmítl s tím, že byla žalovaným řádně odůvodněna. Podle stěžovatele však věc vyložil následně až krajský soud, který konstatoval, že daňové penále nemá charakter srovnatelný se správními delikty. Při posuzování správních deliktů je totiž vždy rozhodováno o vině a trestu, o čemž je vždy vydáno rozhodnutí, což neplatí pro daňové penále, které vzniká ex lege, a přes jeho terminologické označení má povahu úroků z prodlení. O tomto penále pak správce daně nerozhoduje, pouze jej sděluje na základě zákona. Stěžovatel trvá na tom, že daňové penále je následkem právní odpovědnosti daňového dlužníka za pozdě uhrazenou daň (odpovědnost z prodlení), kterou lze v širším slova smyslu podřadit pod správní delikt. Dále stěžovatel uvádí, že se žalovaný nijak nevypořádal s namítaným porušením čl. 1 Protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod č. 1 (dále jen „Protokol“), a proto rozhodnutí žalovaného trpí neodstranitelnou vadou. Námitku stěžovatele, že došlo k porušení výše uvedeného článku Protokolu, když mu bylo uloženo přílišné břemeno, a tak zásadním způsobem zasaženo do jeho již tak neblahé finanční situace (druhotná platební neschopnost, nevědomost možnosti využití institutů pro zmírnění tíživé situace daňového subjektu), soud považoval za nedůvodnou. V souvislosti s Protokolem stěžovatel doplňuje, že výjimka stanovená v čl. 1 Protokolu (daňová povinnost jako ospravedlnitelný zásah do vlastnických práv) se nemůže na danou věc vůbec vztahovat, neboť ta se pojí pouze na daň či poplatek a nikoli na sankci za jejich neplacení, o níž se v dané věci jedná. Dále stěžovatel rozporuje názor žalovaného i krajského soudu, že měl možnost v případě tíživé situace využít některý z institutů, prostřednictvím kterých se lze domáhat zmírnění své tíživé situace. Stěžovatel nesouhlasí ani s argumentací krajského soudu, že k tíživé situaci vůbec nedošlo a že uvalené břemeno v rámci daňového penále nebylo s ohledem na dosahování příjmů v jednotlivých zdaňovacích obdobích přílišné. V souvislosti s předcházejícím stěžovatel namítá, že v případě, že sazba penále činí denně 0,1 % z uvedené částky, tj. 36,5 % p. a., nemůže taková výše penále obstát z pohledu zásady přiměřenosti, kterou má každý stát Společenství povinnost aplikovat ve svých vnitřních předpisech. Podle stěžovatele je předmětným předpisem zaveden neodůvodněný rozdíl mezi subjekty v různých členských státech Evropské unie. Srovnávací zpráva OECD z roku 2006 ukazuje, že v žádném z vybraných států sazba nedosahuje 36,5 % p. a., jak je tomu v daném případě, naopak je v ostatních státech v průměru o 20 % nižší. Námitku směřuje stěžovatel především do pochybení krajského soudu, který se důkazním prostředkem – zprávou OECD, která osvědčuje nesprávnost a nezákonnost napadených platebních výměrů – vůbec nezabýval. Tato zpráva měla rovněž osvědčit nepřiměřenost daňového penále, které bylo stěžovateli na základě § 63 zákona o správě daní a poplatků vyměřeno. K tomu stěžovatel dodává, že § 63 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků zavádí nedůvodné rozdíly mezi daňovými subjekty, když stanoví, že penále předepsané podle tohoto ustanovení se uplatní nejdéle za 500 dnů prodlení; a za každý další den prodlení se uplatní penále ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné v první den kalendářního čtvrtletí. Stěžovatel s ohledem na dané namítá, že jinému daňovému subjektu, který by svou daňovou povinnost již více než 1,5 roku neplnil, by tak pro období 7 – 11/2006 vznikl nesrovnatelný a neodůvodnitelný rozdíl sankce, tzn. že způsob stanovení daňového penále zavádí nedůvodné rozdíly z pohledu časového mezi jednotlivými subjekty s ohledem na dobu trvání dluhu. Penále ve výši 0,1 % tak není stanoveno správně a přiměřeně. Jako další důkazní prostředek ke stanovení hranice přiměřenosti omezení vlastnického práva majetkovou sankcí uvádí stěžovatel rozhodnutí Rady (ES) Euratom č. 597/2000 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství a nařízení Rady (ES) Euratom č. 1150/2000 provádějící rozhodnutí č. 94/728/ES Euratom o systému vlastních zdrojů Společenství, konkrétně na čl. 9 a 11 nařízení, který stanoví pro členský stát jako úrok z prodlení mírnější úrokovou sazbu, než je určena pro daňové subjekty při prodlení s úhradou daňové povinnosti. Stěžovatel rovněž upozorňuje na hlavní cíl Evropské unie, jímž je dosažení vnitřního trhu, volné hospodářské soutěže a volného pohybu zboží a služeb a v souvislosti s tím na společný systém daně z přidané hodnoty upravený šestou směrnicí (77/388/EHS) a ode dne 28. 11. 2006 směrnicí Rady č. 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, které však žádné ustanovení penále za pozdní úhradu daně z přidané hodnoty nestanoví. Proto předepsané penále za předmětné zdaňovací období je v rozporu s výše uvedenými směrnicemi. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud položil Evropskému soudnímu dvoru (dále jen „ESD“) předběžnou otázku, zda výše sazby za prodlení s platbou daně z přidané hodnoty, která je výrazně odlišná v jednom z členských států oproti sazbě v jiných členských státech za stejný platební delikt, je v rozporu se zásadou neutrality a přiměřenosti. Podle stěžovatele