1 As 59/2010 — Nejvyšší správní soud

1 As 59/2010- 149 - text 1 As 59/2010 - 157 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2009, č. j. DSH/6087/09, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2010, č. j. 17 Ca 36/2009 - 57, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu ze dne 26. 2. 2010. Ten zamítl žalobu proti v záhlaví specifikovanému rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2009, který zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy - dopravní úřad (dále jen „dopravní úřad“) ze dne 6. 4. 2009, č. j. OD/2833/09/Kk. Správní orgán prvního stupně uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), a to v souvislosti s porušením § 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Uložil ji proto pokutu ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců a povinnost nahradit náklady spojené s projednáním věci v přestupkovém řízení ve výši 1000 Kč. Uvedeného jednání se měla žalobkyně dopustit tím, že se dne 12. 9. 2008 odmítla podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve a moči. [2] Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku předně konstatoval (k žalobní námitce, podle níž správní orgány hodnotily výpovědi svědků tendenčně, se záměrem dospět k vině žalobkyně, a že nebyly odstraněny rozpory ve výpovědích svědků), že žádný z policistů, kteří prováděli kontrolu žalobkyně dne 12. 9. 2008, ji neznal, a proto nebyl žádný konkrétní důvod mít pochybnosti o obsahu jejich tvrzení. Z výpovědí policistů vyplynulo, že žalobkyně byla po zastavení vozidla roztěkaná, zadrhávala se při řeči a měla trhavé pohyby. Policista Z. ji proto vyzval, aby se podrobila orientační dechové zkoušce na alkohol za pomocí detekční trubičky. Výsledek byl negativní. Chování řidičky však vzbudilo u policisty podezření, že je pod vlivem jiné návykové látky, a proto ji vyzval tomu, aby se podrobila lékařskému vyšetření ve zdravotnickém zařízení. S tímto vyšetřením žalobkyně nejprve nesouhlasila. Kontrolující policista ji podle svého vyjádření vysvětlil, jaké by byly následky takového nesouhlasu (jakého přestupku by se dopustila), nato řidička s vyšetřením souhlasila. O uvedených skutečnostech zpracovával policista oznámení. Poté byla žalobkyně vyzvána k zabezpečení svého vozidla. Řidička k vozidlu odešla, po návratu zpět policistům sdělila, že vyšetření odmítá. Průběh kontroly je uvedený v oznámení Policie ČR o přestupku ze dne 12. 9. 2008, který sepsal na místě kontroly policista Z. a který žalobkyně podepsala bez uvedení jakékoli námitky, výhrady či stížnosti. Žalobkyně při kontrole ani při podepisování oznámení o přestupku nepoukázala na to, že by se nemohla lékařskému vyšetření podrobit ze zdravotních důvodů. Navíc se ještě téhož dne, bez předvolání, dostavila v doprovodu své matky I. S. na Policii ČR s dotazem, zda by se nemohla podrobit vyšetření dodatečně. Soud dále dodal, že pro posouzení žaloby nepovažuje za významné, ze kterého důvodu Policie ČR vozidlo žalobkyně kontrolovala - tedy zda z toho důvodu, že policisté viděli vozidlo vyjíždět z lokality, v níž často řešili různá oznámení, anebo proto, že spolujezdcem žalobkyně byl p. Z.1, kterého znali ze své předchozí služební činnosti. Stejně tak nepovažoval za podstatné, zda policisté své zákonné povinnosti (tj. dohlížet na bezpečnost a plynulost silničního provozu a chránit bezpečnost osob a majetku) plnili v rámci tzv. hlídkové činnosti, anebo při návratu z Domažlic, jak uvedl policista K. Předmětem posouzení je totiž jednání žalobkyně spočívající v jejím odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření. V tomto bodě přitom žádné pochybnosti či rozpory ve výpovědích svědků zjištěny nebyly, protože posouzení chování žalobkyně hodnotil jen policista Z. Policista M. si na obsah výzvy již přesně nepamatoval a policista K. nebyl výzvě přítomen (nacházel se ve služebním voze). Stejně tak nebyl výzvě přítomen p. Z.1, který se nacházel v kontrolovaném vozidle. [3] K námitce žalobkyně, že v průběhu správního řízení nebylo bez důvodných pochybností zjištěno a prokázáno, že by se odmítla podrobit lékařskému vyšetření na jiné návykové látky, soud uvedl, že z provedených důkazů (obsah výpovědi policisty Z. a obsah oznámení Policie ČR o přestupku) lze považovat za prokázané, že uvedený policista vyzval žalobkyni, aby se podrobila předmětnému vyšetření. Zákon přitom nestanoví bližší podrobnosti ohledně formy či obsahu této výzvy. Ta jistě musí být konkrétní a jejímu adresátovi musí být zřejmé, co je jejím obsahem. O splnění uvedených požadavků však soud neměl pochybnosti. [4] Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku jednání v krajní nouzi (žalobkyně uváděla, že se lékařskému vyšetření nemohla podrobit také proto, že pokud by nechala kontrolované vozidlo na okraji komunikace, vytvořilo by překážku, jež by bránila v provozu na komunikaci; dále uváděla, že vozidlo by mohlo být poškozeno nebo odcizeno, neboť by zůstalo bez dozoru, uvnitř vozidla byl navíc cizí člověk). Soud připustil, že vozidlo bylo odstaveno na krajnici a částečně zasahovalo do vozovky. Bylo však zastaveno na přehledné části komunikace („na rovince“) a nic nebránilo žalobkyni postupovat podle § 45 zákona o silničním provozu (tj. vozidlo patřičně označit). [5] Co se týče námitky, podle níž měla být žalobkyni umožněna účast na výslechu svědka Z.1 (ve věznici P.-B., v níž svědek vykonával trest odnětí svobody), považoval krajský soud za dostatečné, že se jej zúčastnil zmocněnec žalobkyně. Navíc svědek se v době, kdy policisté prováděli u žalobkyně dechovou zkoušku na alkohol a kdy ji policista Z. vyzval, aby se podrobila lékařskému vyšetření, nacházel v motorovém vozidle, jež před tím řídila žalobkyně. Jeho opakovaný výslech by bylo proto nadbytečný. [6] K poukazu žalobkyně na Pokyn policejního prezidenta č. 85 ze dne 26. 6. 2006 (dále jen „Pokyn policejního prezidenta“) krajský soud uvedl, že nebylo potřeba, aby se správní orgány při řízení tímto vnitřním policejním předpisem zabývaly. Předmětem přestupkového řízení podle soudu nebyla ani otázka, zda policisté měli či neměli žalobkyni zadržet řidičský průkaz. Postup policistů při kontrole považoval za opodstatněný a neshledal žádný důvod, proč by jej správní orgány měly před vydáním rozhodnutí v přestupkovém řízení nechat přezkoumat nadřízeným policejním orgánem, jak dále namítala žalobkyně. Za podstatné nepovažoval ani to, zda se žalobkyně rozhodla odmítnout lékařské vyšetření sama, anebo „na radu“ spolujezdce Z.1. II. [7] Stěžovatelka v kasační stížnosti předně namítla, že v řízení před správními orgány nebylo bez důvodných pochybností zjištěno a prokázáno naplnění skutkové podstaty přestupku, z něhož byla uznána vinnou. Aby bylo možné považovat výzvu policisty za výzvu, jejíž nerespektování představuje porušení povinnosti stanovené v § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu a za naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, musela by taková výzva obsahovat veškeré podstatné náležitosti nezbytné k tomu, aby mohla vyzývaná osoba pochopit smysl výzvy a dovodit, jaké jsou právní následky jejího neuposlechnutí. Dále by musela být učiněna způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o její vážnosti u osoby, vůči níž směřuje, a nesmělo by jít o výzvu jako projev pouhé svévole policisty, vedenou jinými důvody než skutečným podezřením na požití návykových látek. V opačném případě by šlo o postup mimo zákonný rámec kompetencí policisty, o šikanózní postup, z nějž by nemohly být vyvozovány závěry s negativními následky pro osoby, vůči nimž by takový „kvazi zákrok“ směřoval. Ohledně obsahu výzvy k lékařskému vyšetření vůči stěžovatelce svědek K. nic konkrétního neuvedl, neboť seděl v autě, zády k celému dění. Svědek M. uvedl, že si nevybavuje, proč byla žalobkyně vyzvána k lékařskému vyšetření a jak zněla výzva. Svědek Z.1 uvedl, že výzva zněla: „pojedete s námi do nemocnice“. Stěžovatelka tvrdila a tvrdí, že jí bylo sděleno jen tolik, že má jet s policisty k jejich lékaři, aniž by jí byl sdělen