2 Afs 91/2009 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 91/2009- 149 - text 2 Afs 91/2009 - 156 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka právní věci žalobce společnosti WEST BROKERS a. s., se sídlem Plzeň, Slovanská 100, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem v Plzni, Sady 5. května 36, proti žalované České národní bance, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 28, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2009, č. j. 5 Ca 144/2005 - 101, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 2400 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 9. 3. 2005, č. j. 10/SoO/10/2004/1. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 12. 10. 2004, č. j. 51/So/9/2004/28, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 500 000 Kč, za porušení jeho povinností plynoucích ze zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále jen „zákon o cenných papírech“). Druhostupňovým rozhodnutím byl změněn výrok I. prvostupňového rozhodnutí, kterým bylo vysloveno, že žalobce porušil ustanovení § 45 odst. 1 a § 47b odst. 1 písm. a), e) zákona o cenných papírech, za což mu byla, dle ustanovení § 86 odst. 1 písm. b) tohoto zákona (ve spojení s ustanovením § 203 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu - dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém trhu“), uložena pokuta ve výši 500 000 Kč. Provedená změna spočívala ve změně právní kvalifikace postihovaného jednání. Nadále bylo žalobci vytýkáno již jen porušení ustanovení § 45 odst. 1 zákona o cenných papírech, kterého se dopustil tím, že od června roku 2002 do dubna 2004 vykupoval akcie od drobných akcionářů a poskytoval investiční službu obchodování s investičními instrumenty na vlastní účet dle § 8 odst. 2 písm. c) zákona o cenných papírech bez odpovídajícího povolení; výše uložené pokuty zůstala nezměněna. Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Městský soud žalobě vyhověl a napadeným rozsudkem rozhodnutí prezídia Komise pro cenné papíry zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že není sporu o tom, že žalobce v rozhodném období uzavíral, jako mandantář, s různými emitenty akcií smlouvy, kterými se zavazoval organizovat přeměnu podoby akcií ze zaknihované na listinnou, případně též veřejnou dražbu těchto akcií. Následně od akcionářů těchto společností odkupoval akcie, které při shromáždění určitého množství odprodal třetím osobám. Ve shodě s druhostupňovým rozhodnutím městský soud konstatoval, že toto jednání lze označit za obchodování s investičními instrumenty na vlastní účet. Jde o neurčitý právní pojem a je tedy povinností orgánu, který tento pojem aplikuje, aby jej odpovídajícím způsobem vyložil. Pokud druhostupňový orgán uvedl, že jde o službu, která je poskytována soustavně, samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost obchodníka a za účelem dosažení zisku s tím, že svým chováním vyvolává dojem, že jeho činnosti mohou jiné osoby využívat k uspokojování svých potřeb, spočívající v provedení určité transakce s cennými papíry, lze takovou úvahu akceptovat. Městský soud uvedl, že žalobce nebyl portfoliovým investorem; jeho činnost spočívala v nákupu a prodeji akcií se ziskem. Odmítl tedy názor žalobce, že popsané jednání nenaplňuje znaky investiční služby obchodování s investičními instrumenty (akciemi) na vlastní účet [§ 8 odst. 1 písm. c) zákona o cenných papírech]. Potvrdil naopak právní názor správních orgánů obou stupňů, že, s ohledem na tento charakter činnosti, bylo její poskytování obligatorně podmíněno povolením vydaným v § 45 odst. 1 zákona o cenných papírech. Jelikož žalobce tímto oprávněním nedisponoval, porušil povinnost vyplývající z posledně citovaného zákonného ustanovení. Pokud jde dále o žalobcem rozporovanou výši uložené pokuty, městský soud konstatoval, že předmětné správní řízení nebylo se žalobcem zahájeno pro porušení ustanovení § 45 odst. 1 zákona o cenných papírech, nýbrž pro porušení § 47b téhož zákona, tj. pro porušení pravidel jednání obchodníka s cennými papíry ve vztahu k zákazníkům. Již sama skutečnost, že vymezení skutku, pro který bylo správní řízení zahájeno, neodpovídá skutku, za který byla sankce uložena, je samo o sobě závažnou procesní vadou, neboť z oznámení o zahájení správního řízení musí být zřejmé, co bude jeho předmětem a o čem bude v řízení rozhodováno. Procesně vadným byl i další postup správních orgánů, kdy prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena sankce jak za porušení § 45 odst. 1 zákona o cenných papírech, tak i za porušení § 47b odst. 1 písm. a), e) tohoto zákona, aby následně druhostupňovým rozhodnutím byla pokuta uložena pouze za porušení § 45 odst. 1 zákona, avšak při zachování stejné výše pokuty. Žalobce, dle názoru městského soudu, poskytoval hlavní investiční služby bez povolení (tedy v rozporu s § 45 odst. 1 zákona o cenných papírech); toto jednání je ovšem třeba odlišit od případů, kdy je obchodník s cennými papíry postihován za porušení pravidel jednání ve vztahu k zákazníkům (takový postih předpokládá, že obchodník nedodržuje pravidla jednání, které mu bylo v souladu se zákonem povoleno). Je tedy vyloučeno hovořit o vztahu subsidiarity mezi ustanoveními § 47b odst. 1 a § 45 odst. 1 zákona o cenných papírech, jak to dovozuje žalovaný. Městský soud tak uzavřel, že úvaha druhostupňového rozhodnutí o přiměřenosti uložené pokuty je nepřezkoumatelná v důsledku nejasného vymezení předmětu, o čem bylo ve správním řízení rozhodováno i pro nesprávnou úvahu o již zmiňovaném vztahu subsidiarity. Z tohoto důvodu proto rozhodnutí prezídia Komise pro cenné papíry zrušil. Rozsudek městského soudu napadl včas podanou kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel “), a to z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel především nesouhlasí s názorem městského soudu, že vymezení skutku, pro který bylo předmětné správní řízení zahájeno, neodpovídá skutku, za který byla sankce uložena. Městský soud, dle jeho názoru, totiž zaměňuje pojmy skutek a právní kvalifikace skutku. Vymezení předmětu řízení, jak vyplývá z oznámení o zahájení správního řízení a rozhodnutí o předběžném opatření, představovalo jednání žalobce, spočívající v odkupování akcií od drobných akcionářů, ve kterém bylo spatřováno podezření z možného spáchání správního deliktu, který byl předběžně právně kvalifikován, jako porušení povinnosti jednat se zákazníky s odbornou péčí podle ustanovení § 47b odst. 1 zákona o cenných papírech. Fakt, že o skutkovém vymezení předmětu řízení neměl pochybnosti ani žalobce, vyplývá, dle názoru stěžovatele, i z konstatační části odůvodnění napadeného rozsudku. Došlo-li v průběhu správního řízení ke změně právní kvalifikace tohoto jednání, nemá to vliv na vymezení postihovaného skutku. Pokud jde o otázku vymezení skutku a jeho totožnosti, zde stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02. Ústavní soud zde vyslovil, že podstatu skutku (z hlediska soudního trestání) tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený. Skutkem v trestním řízení je souhrn skutkových okolností popsaných v souvislosti se zahájením sankčního řízení, nikoliv jejich právní posouzení; změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká. Teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž lze přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednání věci. Totožnost skutku bude zachována také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Dle názoru stěžovatele lze tyto závěry Ústavního soudu vztáhnout analogicky i na oblast správního trestání. Mezi skutkem popsaným v opatření, kterým bylo zahájeno předmětné správní řízení, a výrokem prvostupňového správního rozhodnutí existuje shoda, neboť v obou případech je hodnoceným skutkem výkup akcií od drobných akcionářů. Toto jednání bylo při zahájení řízení kvalifikováno jako porušení pravidel jednání se zákazníky; po prověření skutkových okolností případu (zejména odstranění pochybností, zda žalobce jednal na pokyn třetí osoby či na vlastní účet) bylo toto