2 As 26/2010 — Nejvyšší správní soud

2 As 26/2010- 98 - text 2 As 26/2010 - 105 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce E. N., zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Ostrava, Stodolní 7/834, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2009, č. j. 8 Ca 343/2006 – 63, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2009, č. j. 8 Ca 343/2006 - 63, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 10. 2006, č. j. 580/555/ENV/06, bylo, ve smyslu ustanovení § 59 odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ostrava ze dne 31. 5. 2006, č. j. 49/OOP/0600938.47/VPD, kterým byly žalobci uloženy pokuty za porušení předpisů na úseku ochrany životního prostředí. Změna prvostupňového rozhodnutí spočívala ve vypuštění některých částí objektu deliktního jednání a tomu odpovídajícím snížení celkové výše uložené pokuty z částky 225 000 Kč na částku 170 000 Kč. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, kterou se domáhal jeho zrušení; shora uvedeným rozsudkem městský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud vycházel při rozhodování ze zjištění, že prvostupňový orgán - Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Ostrava (dále též „inspekce“) žalobci uložil pokutu za více správních deliktů, kterých se měl, jako podnikatel, dopustit v souvislosti s prováděním stavebních úprav vodního toku Štěpánka v k. ú. Kravaře. Konkrétně se jednalo o: - činnost prováděnou ve zvláště chráněném území (přírodní rezervaci Koutské a Zábřežské louky) bez výjimky ze zákazů dle ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), a to dílem za stavbu provedenou v prostoru vodního toku Štěpánka a v přilehlém manipulačním pásu, dílem za zřízení skládky, vyhrnutí a rozprostření materiálu a zvýšení původní úrovně terénu na dalších pozemcích; v této činnosti, realizované v období od října 2003 do 30. 6. 2004, spatřoval prvostupňový orgán porušení ustanovení § 34 odst. 1, písm. c) a f) zákona o ochraně přírody a krajiny, a uložil žalobci, s odkazem na ustanovení § 88 odst. 2 písm. n) citovaného zákona, pokutu v částce 100 000 Kč - zakázanou činnost v ochranném pásmu určeném k zabezpečení zvláště chráněných částí přírody, konkrétně o realizaci části stavby v ochranném pásmu přírodní rezervace (vodní tok Štěpánka a manipulační pás), prováděnou bez souhlasu orgánu ochrany přírody dle § 37 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny; v této činnosti, realizované v období od 20. 10. 2003 do ukončení stavební činnosti v prosinci 2004, spatřoval prvostupňový orgán porušení ustanovení § 37 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, a dle ustanovení § 88 odst. 1 písm. f) citovaného zákona uložil žalobci pokutu v částce 50 000 Kč - zničení 93 ks stromů a 3 690 m² keřů v rámci celé stavby (v přírodní rezervaci, ochranném pásmu i mimo tato území) bez povolení, a to v období od 21. 10. 2003 do 2. 12. 2003; tím mělo dojít k porušení ustanovení § 7 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a za toto jednání byla žalobci uložena pokuta v částce 75 000 Kč. K odvolání žalobce žalovaný, jak již bylo uvedeno, změnil výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že vyňal některé parcely, jež byly dotčeny posuzovanou činností, z popisu správních deliktů, neboť naznal, že nejsou součástí ochranného pásma, ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Z tohoto důvodu pak celkovou pokutu snížil na částku 170 000 Kč. Pokud jde o vypořádání jednotlivých žalobních námitek, městský soud především konstatoval, že investorem předmětné stavební akce nebyl žalobce, ale Zemědělská vodohospodářská správa – Oblast povodí Odry, pracoviště Ostrava (dále také „investor“), v jejíž prospěch bylo vydáno Městským úřadem Kravaře, odborem výstavby a územního plánování dne 27. 2. 2003 územní rozhodnutí č. j. Výst. 57/2003-Ř, na stavbu Úprava toku Štěpánka v k. ú. Kravaře na dotčených pozemcích; součástí rozhodnutí bylo i stanovení podmínek pro umístění stavby. Konkrétně pod bodem 9. podmínek bylo stanoveno, že ke kácení dřevin a likvidaci vzrostlé zeleně bude ke stavebnímu povolení vydáno Městským úřadem Kravaře, odborem životního prostředí, závazné stanovisko orgánu ochrany přírody ve věci zásahu do VKP vodního toku Štěpánka. Dne 9. 9. 2003 pak bylo Městským úřadem Kravaře, odborem životního prostředí, k žádosti investora vydáno stavební povolení č. j. ŽP-3766/2003-Es-231.2 na vodní dílo Úprava toku Štěpánka v katastrálním území Kravaře. Toto stavební povolení následně prováděné zásahy do životního prostředí předpokládalo. Z těchto zjištění městský soud dovodil dva závěry svědčící o důvodnosti podané žaloby. Dle jeho názoru především žalobce postupoval podle obou těchto rozhodnutí a mohl tedy mít důvodně za to, že pokud došlo k vydání stavebního povolení, byly uděleny i potřebné výjimky a povolení na úseku ochrany životního prostředí. Žalobci nelze klást za vinu, že postupoval v souladu se stavebním povolením, vydaným ostatně odborem životního prostředí. Pokud stát prostřednictvím svých orgánů (zde i orgánu ochrany životního prostředí) vydal rozhodnutí o povolení určitých činností, není možné žalobce sankcionovat za to, že podle těchto rozhodnutí postupoval. Není akceptovatelné, aby stát prostřednictvím jednoho svého orgánu určitou činnost žalobci povolil, zatímco druhý orgán by žalobce sankcionoval za to, že podle povolení postupoval. Dále městský soud upozornil, že příslušná rozhodnutí byla vydána na žádost a ve prospěch investora; právě jeho odpovědnost je primární. Sankční odpovědnost za popsané delikty tak nemůže nést ten, kdo jen, dle požadavků investora, činnosti fakticky vykonával, ale právě investor. Ze spisu přitom není patrné, zda vůbec byla odpovědnost investora posuzována a jaké případné závěry z toho byly vyvozeny. Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost opírající se o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel předně uvádí, že povolení vydávaná podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“) orgánem obce, v tomto případě odborem životního prostředí Městského úřadu Kravaře, nelze považovat za rozhodnutí na úseku ochrany životního prostředí vydávaná v režimu zákona o ochraně přírody a krajiny. Zmiňovaný odbor při vydávání stavebního povolení rozhodoval jako vodoprávní (tedy speciální stavební) úřad. Z hlediska věcné kompetence by navíc tento odbor mohl vystupovat (ovšem v jiném řízení) jako orgán ochrany životního prostředí pouze při povolování kácení dřevin ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Pokud jde o vydání souhlasu k činnostem v ochranném pásmu přírodní rezervace (§ 37 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny) a povolení výjimky ze základních ochranných podmínek přírodní rezervace (§ 34 odst. 1 a § 43 citovaného zákona), zde by byl, dle příslušných ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, příslušným orgánem Krajský úřad Moravskoslezského kraje. Ve všech třech případech se přitom jedná o samostatné správní akty, postavené naroveň stavebnímu povolení. Jejich případné porušení nebo absence jsou pak taktéž samostatně postižitelné. Jednotlivé akty a rozhodnutí se vzájemně nepodmiňují a pro legální realizaci předpokládaného záměru musí existovat současně. Dle ustanovení § 90 zákona o ochraně přírody a krajiny představují právní předpisy o ochraně přírody a krajiny zvláštní právní předpis k předpisům o vodách, územnímu plánování, stavebnímu řádu atd. Za tohoto stavu pak městský soud nesprávně dovodil, že vydáním stavebního povolení byla udělena příslušná povolení a výjimky dle zákona o ochraně přírody a krajiny. V této souvislosti se stěžovatel dovolává závěrů plynoucích z blíže specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Stejně tak nesouhlasí stěžovatel se závěrem městského soudu, že osobou primárně odpovědnou za spáchaný správní delikt není v daném případě žalobce, ale osoba, v jejíž prospěch bylo stavební povolení vydáno (investor). Tento závěr je totiž v rozporu s dikcí § 88 odst. 1 písm. c) a f) a § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny, stejně jako s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, č. j. 7 A 156/2000 - 54. Žalobce považuje kasační stížnost za