7 As 80/2010 — Nejvyšší správní soud

7 As 80/2010- 82 - text č. j. 7 As 80/2010 - 82 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Dyje, s. r. o., se sídlem Hříšice 63, zastoupen JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Kamlerova 795, Říčany u Prahy, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010, č. j. 6 Ca 344/2007 – 47, t a k t o : Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, č. j. 6 Ca 344/2007 – 47, žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí ministra zemědělství (dále jen ministerstvo“) ze dne 8. 10. 2007, č. j. 30571/2007-10000, jímž byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 24. 5. 2007, č. j. 19436/2007-14130, kterým bylo ve zkráceném přezkumném řízení změněno rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 25. 4. 2006, č. j. SZIF/2006/0093944, tak, že žádost stěžovatele o zařazení do programu Zakládání skupin výrobců podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb. (dále jen „nařízení vlády“) o stanovení podmínek pro zařazení skupin výrobců, zajišťujících společný odbyt vybraných zemědělských komodit, do programu zakládání skupin výrobců a o stanovení podmínek pro poskytnutí dotace k podpoře jejich činnosti, se zamítá. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že předmětem sporu bylo posouzení právní otázky, zda lze stěžovatele jako společnost s ručením omezeným, která má jediného společníka, podřadit pod pojem „seskupení producentů“ podle čl. 33d nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ve znění jeho novelizace (dále jen „nařízení Rady“) o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení, ve znění pozdějších změn a doplňků a pod pojem „skupina výrobců“ podle ust. § 2 písm. c) nařízení vlády. Pomocí gramatického, teleologického a systematického výkladu citovaných předpisů dospěl městský soud k negativnímu závěru a odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 87/2009 - 72. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž namítal, že nařízení vlády je nutno interpretovat z hlediska práva Evropského společenství, tj. nařízení Rady. V případě, že vnitrostátní právo konkrétní definici nestanoví, aplikuje se právo Evropského společenství. Nařízení vlády v ust. § 2 písm. c) vymezuje „seskupení producentů“ pojmově jako „skupinu výrobců.“ Jednou z podmínek pro uznání skupin výrobců je, že tato musí mít minimální roční obrat 100 000 EUR anebo mít alespoň 5 členů. Názor ministerstva o minimálně dvoučlenné skupině výrobců nemá oporu v žádném z platných předpisů. Striktní použití gramatického výkladu slov „společný“ a „skupina“ při interpretaci pojmových výrazů jako skupina výrobců, společný odbyt apod. není objektivní. Evropská komise odsouhlasila Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004 – 2006 v němž je definováno, že skupina výrobců je obchodní společnost založená za účelem zajištění společného odbytu zemědělských komodit, zapsaná do obchodního rejstříku mezi datem přistoupení a koncem programového období (tj. od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2006), která má minimální roční obrat 100 000 EUR anebo nejméně pět členů. Přímo aplikovatelný předpis tedy umožňuje, aby vznikaly skupiny producentů, které jsou založeny podle národního práva, přičemž akceptovatelný je jakýkoli zákonem připuštěný počet členů skupiny, tj. i jeden. Nařízení vlády v ust. § 2 písm. c) definuje, co se rozumí skupinou výrobců a odkazuje na ust. § 56 a § 221 obch. zák., který předpokládá a umožňuje založení obchodní společnosti s jedním společníkem. Z těchto důvodů nelze souhlasit s názorem Nejvyššího správního soudu, že z pouhého významu slova „společný“ lze logickou úvahou vyložit, že se musí jednat o činnost či postup ve shodě více elementů. Proto stěžovatel opakovaně označuje za nepravdivé tvrzení ministerstva, že legislativní zkratka „skupina výrobců“ není zavedena v § 2 písm. c) nařízení vlády, ale v § 1 tohoto nařízení s tím, že v rámci § 2 písm. c) nařízení vlády je pak určena pouze právní forma, kterou může skupina výrobců mít, z čehož ministerstvo dovozuje, že skupinou výrobců nemůže být obchodní společnost založená jediným společníkem. Proto stěžovatel navrhl, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti označilo za podstatu problému posouzení, zda je stěžovatel způsobilý k zařazení do programu Zakládání skupiny výrobců. V souladu s nařízením Rady nelze akceptovat společnost, která ze samotné povahy nemůže splnit účel podle tohoto nařízení, a tedy ani účel podle nařízení vlády, které v § 1 výslovně definuje skupinu výrobců jako skupinu zajišťující společný odbyt zemědělské komodity. Rozhodující je, že jeden producent skupinu producentů tvořit nemůže. Pojmově je také vyloučeno společné uvádění zboží na trh pouze jedním producentem. Nelze rovněž odvozovat právo na poskytnutí podpory pouze z definice obchodní společnosti, tedy z právní formy skupiny producentů, aniž by skutečně tato obchodní společnost byla více producenty založena. Lze tedy shrnout, že společný odbyt zemědělské komodity, který je základním znakem činnosti skupiny výrobců, nemůže zajišťovat obchodní společnost s jedním společníkem. V projednávané věci je tedy spornou právní otázkou, zda obchodní společnost s jediným společníkem lze podřadit pod pojem „seskupení producentů“ podle čl. 33d nařízení Rady a pod pojem „skupina výrobců“ podle § 2 písm. c) nařízení vlády. Při předběžném posouzení věci sedmý senát Nejvyššího správního soudu zjistil, že tuto právní otázku na shodném skutkovém podkladu řešil první senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 87/2009 – 72. Právní názor vyslovený v odůvodnění tohoto rozsudku vychází z toho, že do dotačního programu podle čl. 33d nařízení Rady a nařízení vlády lze zařadit pouze takovou právnickou osobu, která má alespoň dva společníky (členy, akcionáře). Uvedený právní názor lze vyvodit z následující pasáže odůvodnění rozsudku prvního senátu: „Jaké osoby lze podřadit pod pojem „skupina výrobců“, uvádí § 2 písm. c) vládního nařízení; jsou jimi obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity. Podstatné pro věc v tomto ohledu tedy je, že se musí jednat o skupinu výrobců, jimiž jsou obchodní společnost a nebo družstvo a současně musí být splněna podmínka, že jejich předmětem činnosti je zajištění společného odbytu určité zemědělské komodity. Máli být předmětem činnosti takové právnické osoby zajištění společného odbytu, pak její obsah musí tvořit více prvků. Bylo by zřejmým protimluvem, aby předmětem činnosti jednočlenné společnosti byl společný odbyt zemědělské komodity. Již z pouhého významu slova „společný“ (kolektivní, hromadný) lze logickou úvahou vyložit, že se musí jednat o činnost či postup ve shodě více elementů.“ Sedmý senát, jakkoli v obecné rovině zcela souhlasí se závěrem prvního senátu, že v případě dotačního programu „se musí jednat o činnost či postup ve shodě více elementů“, má za to, že z uvedeného obecného pravidla nevyplývá povinnost, aby právnická osoba, která má splňovat podmínky pro zařazení do dotačního programu jako „skupina výrobců“, musí nezbytně vykazovat vlastnost spočívající v určité „minimální pestrosti“ své vlastnické struktury. Podle názoru sedmého senátu požadavek této „minimální pestrosti“ nevyplývá ani z dikce či systematiky příslušných ustanovení nařízení Rady a nařízení vlády, ani z jejich smyslu a účelu. Novelizací nařízení Rady byl mezi jinými „doplňkovými dočasnými dodatečnými podporami“ určenými vedle obecných podpor v sektoru zemědělství a rybolovu pro nové členské státy (mezi nimi i Českou republiku, viz k tomu čl. 33a citovaného nařízení Rady), zřízen také program podpor „Seskupení producentů“. Tento program upravil čl. 33d odst. 1. a 2. nařízení Rady, jenž stanoví: „1. Je poskytována paušální podpora na usnadnění zřizování a správního provozu seskupení producentů, která mají za cíl: a) přizpůsobit produkci a výstup producentů, kteří jsou členy těchto seskupení, požadavkům trhu; b) společně uvádět zboží na trh, včetně přípravy k prodeji, centralizaci prodeje a dodávky velkoodběratelům a c) stanovit společná pravidla pro informace o produkci se zvláštním ohledem na sklizeň a dostupnost. 2. Podpora je poskytována pouze seskupením producentů, která jsou úředně uznána příslušnými orgány nových členských států mezi dnem přistoupení a koncem programového období na základě vnitrostátního práva nebo práva Společenství.“ Z citovaného článku nařízení Rady vyplývá jednak stanovení účelu podpory seskupením producent