8 Afs 41/2010 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 41/2010- 144 - text 8 Afs 41/2010 - 144 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Město Janovice nad Úhlavou, sídlem Janovice nad Úhlavou, Harantova 132, zastoupený Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, K Merfánům 47, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova 14, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 5. 2008, čj. 3979/08-1300-402419 a čj. 3980/08-1300-402419, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2010, čj. 30 Ca 75/2008  83. t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2010, čj. 30 Ca 75/2008 - 83, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Finanční úřad v Klatovech dvěma dodatečnými platebními výměry (oběma z 22. 10. 2007) dodatečně žalobci vyměřil daň z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí 2005 ve výši 94 677 Kč a za 4. čtvrtletí 2005 ve výši 208 541 Kč. Odvolání proti oběma výměrům žalovaný shodně jako nedůvodná zamítl. Vyšel z následujících skutkových zjištění: Žalobce v roce 2004 nabyl darováním od Ministerstva obrany nemovitosti (vojenské objekty vč. pozemků), věci movité a práva odpovídající věcným břemenům v celkové evidenční hodnotě 717 335 508,87 Kč. V roce 2005 žalobce uzavřel postupně několik kupních smluv o prodeji movitých věcí z takto nabytého majetku soukromoprávním subjektům (zejm. vybavení, panely a demontované přístřešky). Prodej majetku kvalifikoval správce daně jako uskutečňování zdanitelných plnění a vyměřil za ně žalobci daň z přidané hodnoty. Žalovaný s tímto hodnocením vyslovil souhlas. Podle § 5 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“) [pozn.: ve znění účinném v době, jíž se posuzovaná daň týká], „se veřejnoprávní subjekt při výkonu působností v oblasti veřejné správy nepovažuje za osobu povinnou k dani, a to i v případě, kdy za to přijímá úhradu. Pokud však uskutečňováním některých z těchto výkonů došlo podle rozhodnutí příslušného orgánu k výraznému narušení hospodářské soutěže, považuje se, pokud jde o tento výkon, za osobu povinnou k dani, a to ode dne nabytí právní moci vydaného rozhodnutí. Veřejnoprávní subjekt se však vždy považuje za osobu povinnou k dani, pokud uskutečňuje činnosti uvedené v příloze č. 3.“. Žalovaný aplikoval větu první, neboť dospěl k závěru, že prodej majetku nebyl prováděn „při výkonu působností v oblasti veřejné správy“. Žalovaný uvážil, že pojem veřejné správy není v zákoně o DPH definován, a vyložil jej tak, že „je-li činnost vykonávána na základě veřejnoprávní normy platné pro veřejnoprávní subjekt, aniž by ji stejným způsobem a na základě stejného předpisu mohla provádět soukromá osoba, potom se nepochybně jedná o výkon veřejné správy. Vykonává-li však veřejnoprávní subjekt na základě soukromoprávního předpisu aktivity, které může stejným způsobem vykonávat i kterákoliv jiná osoba, potom nelze pro účely zákona o DPH předmětnou činnost posoudit jako výkon veřejné správy“. Dle žalovaného byl prodej majetku uskutečňován dle soukromoprávních předpisů (občanského zákoníku); uzavřel proto, že se nejednalo o výkon veřejné správy, ale o činnost „v rámci ekonomické činnosti“ ve smyslu § 5 odst. 1 a 2 zákona o DPH podléhající zdanění. Ustanovení § 5 odst. 2 zákona o DPH vymezovalo pro účely tohoto zákona „ekonomickou činnost“ jako „soustavnou činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně důlní činnosti a zemědělské výroby a soustavné činnosti vykonávané podle zvláštních právních předpisů, zejména nezávislé činnosti vědecké, literární, umělecké, vychovatelské nebo učitelů, jakož i nezávislé činnosti lékařů, právníků, inženýrů, architektů, dentistů a účetních znalců. Za ekonomickou činnost se také považuje využití hmotného a nehmotného majetku za účelem získání příjmů, pokud je tento majetek využíván soustavně.“. Žalovaný podotkl, že také pojem „soustavná činnost“ nebyl v zákoně o DPH definován; odkázal proto na výklad obchodního zákoníku (podaný v Komentáři k obchodnímu zákoníku, autoři Štenglová, Plíva, Tomsa a kol.), kde se v § 2 vyskytuje stejný výraz v definici podnikatelské činnosti: pojem „soustavnost“ není totožný s nepřetržitostí a trvalostí; nemůže se však jednat o činnost nahodilou, výjimečnou, jen příležitostně nebo občas vykonávanou. Žalovaný v návaznosti na takto vyložený pojem soustavné činnosti uvedl, že se v případě žalobce zjevně nejednalo o nahodilou či jednorázovou činnost, ale slovy zákona „o soustavnou činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby“. Žalovaný tedy uzavřel, že ačkoliv byl žalobce veřejnoprávní subjekt ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o DPH, prodej majetku (pozn.: jehož výčet je obsažen ve zprávě o daňové kontrole) nebyl prováděn při výkonu veřejné správy ale v rámci ekonomické činnosti žalobce a tudíž také podléhal dani z přidané hodnoty. Za irelevantní žalovaný považoval skutečnost, jakým způsobem a k jakému účelu byly použity prodejem získané prostředky, stejně jako to, že žalobce neuplatnil nárok na odpočet daně, ačkoliv tak dle žalovaného (za splnění zákonných podmínek) učinit mohl. Krajský soud v Plzni obě rozhodnutí stížností napadeným rozsudkem zrušil a vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejprve soud konstatoval jako nesporné, že žalobce byl veřejnoprávním subjektem, a to jak podle zákona o obcích, tak i dle § 4 odst. 1 písm. y) zákona o DPH: „veřejnoprávním subjektem se rozumí stát a jeho organizační složky, kraje, obce, jakož i právnické osoby, které byly založeny nebo zřízeny zvláštním právním předpisem nebo na základě zvláštního právního předpisu, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy“. Pro daný případ soud konstatoval, že „obec nepůsobila v pozici veřejnoprávního subjektu, ale současně ani nevykonávala ekonomickou činnost“. Prodej movitého majetku nelze dle soudu považovat za ekonomickou činnost vzhledem k neexistenci jedné z jejích podstatných složek, a to soustavnosti. Soud předeslal, že soustavnost je neurčitý pojem, který se v našem právním řádu vyskytuje na různých místech (obchodní zákoník, živnostenský zákon, stavební zákon), přičemž v žádném právním předpisu není definován. Podle teorie práva, pokračoval krajský soud, nelze soustavností rozumět jen činnost trvalou, nepřerušovanou, ale může jít i o činnost provozovanou sezónně, v určitých (i nepravidelných) intervalech, nebo lze-li z jednorázové činnosti usuzovat, že bude opakována; nemělo by se však jednat o činnost nahodilou, příležitostnou, vykonávanou občas nebo výjimečně. Podle krajského soudu ačkoliv k prodeji majetku docházelo v delším časovém úseku (neboť daň byla doměřena za období dvou čtvrtletí), šlo o jednorázový ucelený proces počínající nabytím majetku do vlastnictví žalobce, zcela „výjimečný a neopakovatelný“. Jelikož nešlo o soustavnou činnost, nebyly tak dle krajského soudu splněny předpoklady aplikace § 5 odst. 2 zákona o DPH a na žalobce proto nebylo možno pohlížet jako na osobu povinnou k dani z přidané hodnoty. Proti rozsudku krajského soudu podal včas žalovaný kasační stížnost, kterou opřel o důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem. Spornou otázku vymezil jako „posouzení, zda žalobce byl či nebyl při prodeji movitých věcí, které nabyl od Ministerstva obrany, osobou povinnou k dani z přidané hodnoty dle § 5 zákona o DPH, a tedy zda je možné tento prodej považovat za zdanitelné plnění, resp. zda takový obchod podléhá dani z přidané hodnoty dle § 2 odst. 1 zákona o DPH“. Stěžovatel především namítal, že krajský soud zkoumal, zda uskutečněné prodeje movitých věcí byly předmětem soustavné činnosti žalobce a z toho dovozoval, zda žalobce byl „osobou povinnou k dani“; takový postup byl ale dle stěžovatele v rozporu s pravidly logiky a zákonem o DPH. Stěžovatel zdůraznil, že dle § 5 odst. 1 zákona o DPH je osobou povinnou k dani fyzická nebo právnická osoba, která samostatně „uskutečňuje ekonomické činnosti“: z toho je podle něj třeba dovodit, že to, zda se v konkrétním případě jedná o osobu povinnou k dani je nutno zkoumat z toho hlediska, zda osoba obecně uskutečňuje ekonomické činnosti (tedy vůbec někdy a nějaké), nikoliv ve vztahu k toliko jednotlivým dílčím činnostem. Stěžovatel zdůraznil, že není myslitelné, aby konkrétní osoba někdy byla a jindy nebyla povinnou k dani v závislosti na právě uskutečňované jednotlivé činnosti; naopak je-li osoba povinná k dani, jedná se o fixní, stabilní charakter vyvozený ze skutečnosti, že uskutečňuje ekonomickou činnost. V daném období žalobce byl dle stěžovatele nepochybně osobou povinnou k dani, neboť byl (od roku 2004) plátcem daně z přidané hodnoty, nepřetržitě uskutečňoval řadu činností, které svým charakterem splňovaly definici ekonomické činnosti; toto konstatování nemohlo být nikterak ovlivněno tím, zda při pro