8 As 26/2010 — Nejvyšší správní soud

8 As 26/2010- 89 - text 8 As 26/2010 - 89 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Michalem Mazancem a soudců JUDr. JanaPassera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci v právní věci žalobců: a) V. T., b) A. T., zastoupeni Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, poštovní schránka 78, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2006, čj. SCPP-329/C-246-2006, o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, čj. 5 Ca 67/2006  41, t a k t o : I. V řízení s e p o k r a č u j e . II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, čj. 5 Ca 67/2006 - 41, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Správní rozhodnutí [1] Správní orgán I. stupně, Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, Oddělení cizinecké policie v Děčíně rozhodnutím ze dne 16. 12. 2005, čj. SCPP-996-16/UL-II-14-2005, uložil podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobci a) správní vyhoštění s dobou platnosti na 3 roky, dále stanovil dobu na vycestování (30. 12. 2005) a rozhodl, že se na žalobce a) nevztahuje překážka vycestování. Současně podle § 55 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), vyloučil odkladný účinek odvolání. [2] Oba žalobci se proti tomuto rozhodnutí odvolali. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 23. 2. 2006, čj. SCPP-329/C-246-2006, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil tak, že žalobci a) uložil podle § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění z území České republiky a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území České republiky. Dále určil dobu k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o odvolání. Uvedl, že v případě vynětí z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodu uvedeného v § 2 citovaného zákona počíná doba k vycestování běžet ode dne odpadnutí tohoto důvodu. Ostatní výroky rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zanechal beze změny. II. Řízení před městským soudem [3] Proti rozhodnutí žalovaného o odvolání brojili žalobci a) a b) žalobou podanou 13. 3. 2006 u Městského soudu v Praze. [4] Městský soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, čj. 5 Ca 67/2006  41, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalovaný neměl při svém rozhodování oprávnění zohlednit směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS č. 2004/38/ES (dále jen „směrnice č. 2004/38/ES“ nebo „směrnice“), protože k transpozici této směrnice do zákona o pobytu cizinců došlo až na základě novely tohoto zákona provedené zákonem č. 161/2006 Sb. Městský soud měl však za to, že tato vada nedosahuje intenzity, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Pro rozhodnutí o správním vyhoštění stačilo uvážit, zda je žalobcovo jednání jednáním, které podle § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 26. 4. 2006, závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Tuto úvahu rozhodnutí žalovaného obsahuje, protože uvádí, že jednání žalobce – uznání otcovství – závažným způsobem narušilo veřejný pořádek, neboť bylo účelové a jeho cílem bylo legalizovat pobyt žalobce na území České republiky. S těmito závěry se městský soud ztotožnil, protože dle jeho názoru žalobce obcházel zákon o pobytu cizinců. [5] Protože samotný § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců poskytuje ochranu před zneužitím práva, považoval městský soud odkaz žalovaného na článek výše specifikované směrnice za nadbytečný. Žalobci poukazovali na rozpor rozhodnutí žalovaného s čl. 27 odst. 2 této směrnice, městský soud byl však toho názoru, že rozhodnutí žalovaného bylo dostatečně adresné a vycházelo ze skutkových okolností souvisejících s konkrétním jednáním žalobce. Městský soud proto nepovažoval za důvodnou námitku, že rozhodnutí žalovaného není založeno na osobním chování žalobce. [6] Městský soud dále nesouhlasil s žalobní námitkou, že správní vyhoštění neumožňuje čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K vydání rozhodnutí o správním vyhoštění došlo v souvislosti s jednáním žalobce, které závažným způsobem narušilo veřejný pořádek. Zákon o pobytu cizinců v těchto případech správní vyhoštění cizince umožňuje. Žalobce proto nesprávně tvrdil, že správní orgán postupoval v rozporu se zákonem a že mu bylo kladeno za vinu jednání, které zákon nezakazuje. Žalovaný tím, že zkoumal okolnosti uznání otcovství nezletilé, nepřekročil pravomoc správního orgánu; pouze zjišťoval, zda žalobce svým jednáním závažně porušil veřejný pořádek a plnil povinnost spočívající v ochraně České republiky před neoprávněných získáváním povolení k pobytu. K neoprávněnému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce nedošlo. [7] K námitce, že nebylo žalobci umožněno být u výslechu A. T., městský soud uvedl, že byla vznesena až při jednání před soudem, tedy po uplynutí doby pro rozšíření žaloby podle § 71 odst. 2 s. ř. s., proto tato námitka nemohla mít vliv na přezkum napadeného rozhodnutí. III. Kasační stížnost [8] Žalobce a) (dále jen stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu 13. 11. 2009 kasační stížnost. [9] Stěžovatel namítal, že jak žalovaný, tak soud vadně interpretoval § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a neurčitý pojem „veřejný pořádek“. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, čj. 5 As 51/2009  68, který se neurčitými pojmy zabývá. Dle stěžovatele je pojem veřejný pořádek ve smyslu cizineckého práva vymezen ve směrnici Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. 4. 2004, č. 2004/38/ES a v judikatuře Evropského soudního dvora. V těchto pramenech se uvádí, že opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena na osobním chování dotyčné osoby. Ani předchozí odsouzení za trestný čin přijetí takových opatření neodůvodňuje. [10] Stěžovatel se neztotožňuje s tím, že městský soud vyložil pojem „veřejný pořádek“ jako „normativní systém, na němž je založeno fungování společnosti v daném místě a čase“. Při uplatnění výhrady veřejného pořádku je nutné zvažovat výsledky provedeného dokazování a tyto pak vztáhnout na situaci účastníků řízení. Toto opatření nelze uplatňovat z důvodu generální prevence či z obav z obcházení zákona. Výhradu veřejného pořádku by správní orgány měly aplikovat pouze za jasné důkazní situace, nikoli v případě pouhých pochybností, že došlo k obcházení zákona o pobytu cizinců, jako je tomu v nyní řešeném případě. Žalovaný při rozhodování vycházel pouze z jediného protokolu, který sepsal správní orgán I. stupně s žalobkyní b). Protokol ze dne 16. 12. 2005 však žalobkyně b) ve svém vyjádření zaslaném správnímu orgánu I. stupně zpochybnila. [11] Dle stěžovatele žalovaný ve správním řízení neprokázal, že stěžovatel uznal otcovství dítěte pouze za účelem získání povolení k pobytu na území České republiky. Žádný český právní předpis neupravuje, že by otcovství nemohla uznat osoba, která není biologickým otcem dítěte. Jedinou zákonnou podmínkou je svobodná vůle rodičů, kteří chtějí prohlášení o otcovství učinit. Ustanovení § 87e písm. c) bylo do zákona o pobytu cizinců včleněno až v roce 2007, v předmětné době proto neexistovaly normy upravující „negativní konotaci souhlasného prohlášení otcovství“. Stěžovatel v souvislosti s touto námitkou uzavřel, že i kdyby správní orgán na základě důkazů obstaraných dle správního řádu prokázal, že stěžovatel uznal otcovství, aniž by byl biologickým otcem dítěte, neumožňovala by tato skutečnost použít výhradu veřejného pořádku. Vždy je nutné jednoznačně prokázat, že úmyslem účastníka řízení bylo přiznat otcovství pouze z důvodu získání povolení k pobytu a zneužít tak jeden z nástrojů rodinného práva, jak uvádí žalovaný i městský soud. [12] Stěžovatel dále namítal, že vydání správních rozhodnutí předcházela závažná procesní pochybení, protože správní orgán prvního stupně neinformoval stěžovatele o výslechu žalobkyně b). Pracovníci správního orgánu bez předchozího ohlášení přišli v brzkých ranních hodinách do místa bydliště žalobkyně b) a přímo na místě s ní sepsali protokol. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze takový úkon považovat za relevantní důkaz, který lze použít ve správním řízení. [13] Protože se jedná o jediný důkaz, na kterém správní orgány prvního i druhého stupně založily d