7 As 65/2012 — Nejvyšší správní soud

7 As 65/2012- 31 - text 7 As 65/2012 - 36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Dyje, s. r. o., se sídlem Hříšice 63, zastoupen JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Kamlerova 795, Říčany u Prahy, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 5 Ca 253/2008 – 38, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 5 Ca 253/2008 – 38, byla zamítnuta žaloba podaná žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství (dále jen „ministerstvo“) ze dne 4. 7. 2008, č. j. 3860/2008-14130, který bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „Fond“) ze dne 20. 12. 2007, č. j. SZIF/2008/0343089 o zamítnutí žádosti stěžovatelky o poskytnutí dotace pro rok 2006 v rámci programu Zakládání skupin výrobců (dále jen „program ZSV“). V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, v této věci ministerstvo překročilo dobu stanovenou zákonem č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aniž by k tomu byl dán některý z důvodů uvedených v ust. § 71 odst. 3. Lhůta pro vydání rozhodnutí je však lhůtou pořádkovou a pouhý fakt, že nebyla dodržena, nepůsobí nezákonnost rozhodnutí a není důvodem pro jeho zrušení. Jako důvodnou neshledal městský soud ani druhou námitku zpochybňující hmotněprávní posouzení věci. Městský soud citoval čl. 33d odst. 1 nařízení Rady ES č. 1257/1999 ze dne 17. 5.1999 (dále jen „nařízení Rady“) a ust. § 1, § 3 a § 5 odst. 1 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. (dále jen „nařízení vlády“) a dále uvedl, že k otázkám vznášeným v žalobě se opakovaně vyjádřil již Nejvyšší správní soud (např. v rozsudku ze dne 6. 4. 2011, č. j. 1 As 23/2011 - 53) a městský soud se s těmito rozhodnutími ztotožňuje a nemá důvod se od nich odchylovat. Jednou z podmínek pro poskytnutí dotace je zařazení do programu ZVS do 31. 12. 2006 [§ 5 odst. 1 písm. a) nařízení vlády]. Stěžovatelka sice původně do programu zařazena byla, ovšem rozhodnutí o zařazení bylo později zrušeno ve zkráceném přezkumném řízení (rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 24. 5. 2007 ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství o rozkladu ze dne 8. 10. 2007). Rozhodnutí vydané ve zkráceném přezkumném řízení napadla stěžovatelka žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. 6 Ca 344/2007 - 47. Tento rozsudek byl napaden kasační stížností, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Podmínku podle ust. § 5 odst. 1 písm. a) nařízení vlády považuje městský soud shodně s ministerstvem v případě stěžovatelky za nesplněnou. Obecněji k věci městský soud uvedl, že program ZSV vychází z čl. 33d nařízení Rady, které bylo konkretizováno nařízením vlády, které upravuje dva hlavní okruhy otázek, a to předpoklady pro zařazení určitého subjektu do programu ZSV a podmínky, za nichž je podpora ve formě dotace subjektu poskytnuta. Příjemcem dotace z programu ZSV podle nařízení vlády může být pouze ten subjekt, který vykazuje znaky seskupení producentů podle přímo aplikovatelného nařízení Rady. Skupina výrobců ve smyslu nařízení vlády musí korespondovat pojmu seskupení producentů podle přímo aplikovatelného nařízení Rady. Z jeho čl. 33d vyplývá, že seskupení producentů se skládá z producentů (množné číslo), kteří jsou členy tohoto seskupení, kteří mají společně uvádět zboží na trh a činit přípravy k prodeji, centralizovat prodej a dodávat velkoodběratelům a kteří si stanoví společná pravidla pro informace o produkci. Je tak evidentní, že seskupení producentů musí být tvořeno více subjekty (producenty). „Seskupení“ jednoho producenta je zřejmý protimluv. Zcela v intencích nařízení Rady vymezuje seskupení producentů také nařízení vlády, které pro ně v ust. § 1 zavádí legislativní zkratku „skupina výrobců“ a v ust. § 2 písm. c) vymezuje podstatné rysy tohoto seskupení. Podle citovaného ustanovení nařízení vlády může být skupinou výrobců jenom obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity. Dotace z programu ZVS může být v souladu s ust. § 1 a § 5 odst. 1 nařízení vlády poskytnuta pouze skupině výrobců. Stěžovatelku jako obchodní společnost s jediným společníkem nelze z výše rozvedených důvodů pod tento pojem podřadit, stejně jako ji nelze podřadit pod pojem seskupení producentů ve smyslu nařízení Rady, a dotace z uvedeného programu jí proto poskytnuta být nemůže. Ust. § 5 nařízení vlády je třeba vyložit tak, že nikoli jakékoliv, ale pouze vícečlenné, společnosti si mohou nárokovat přiznání dotace, a teprve u takových společností je posuzováno, zda splňuji buď podmínku roční obchodované produkce v hodnotě nejméně 3.000.000 Kč, anebo podmínku nejméně 5 společníků nebo členů. Stěžovatelka má tedy pravdu v tom, že se jedná o podmínku alternativní, nikoli kumulativní, nicméně jí samotné tento argument nijak neprospívá. Splnění jedné z alternativně stanovených podmínek přichází v úvahu jen u vícečlenných, tedy minimálně dvoučlenných, společností, které buď musí splňovat stanovený minimální objem produkce, nebo musí mít minimálně pět členů (nestačí tedy dva, tři či čtyři členové jako pro zařazení do programu ZVS). Ust. § 2 písm. c) nařízení vlády výslovně neomezuje skupinu výrobců počtem členů, jak na to stěžovatelka poukazuje. Na požadavek mnohosti členů však městský soud, stejně jako ministerstvo, usuzuje z pojmů „skupina“, „seskupení“, „společný odbyt“. Neobstojí ani argumentace preambulí nařízení Rady. Způsob, jakým stěžovatelka preambuli vykládá, je v rozporu s konkrétními pravidly stanovenými v textu nařízení. Preambule sama neobsahuje právní normy, pouze formuluje zásady, s jejichž pomocí mají být případně řešeny výkladové nejasnosti. Nelze se tedy dovolávat obecné formulace preambule o tom, že dosažení cílů politiky rozvoje venkova může být omezováno jen v nezbytné míře, pokud samotný text nařízení mluví o „seskupeních“ a „společném uvádění zboží na trh“, tedy předpokládá součinnost více výrobců. Stěžovatelka tedy se svými námitkami neuspěla. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právních otázek výkladu nařízení vlády. V úvodu kasační stížnosti zdůraznila, že v žalobě poukázala jak na preambuli nařízení Rady, tak na dikci nařízení vlády ve spojení s dikcí čl. 33d nařízení Rady. Nepochybně lze souhlasit s názorem ministerstva, že nařízení vlády je nutné interpretovat z hlediska práva Evropského společenství. Řídíme-li se obecnými principy právními a vycházíme-li z preambule nařízení Rady dospějeme nezbytně k tomu, že cílem je podpořit adaptaci výroby a produkty členů skupiny na požadavky trhu, přičemž „skupinu“ definuje vnitrostátní právo podle potřeb národního trhu. V případě, že vnitrostátní právo konkrétní definici nestanoví, aplikuje se právo Společenství. Vzhledem k respektování zásady subsidiarity je tudíž zřejmé, že pokud právo Společenství v nařízení Rady stanoví základní zásady a principy, kterými se má řídit národní zákonodárce, je na něm, jaká přesná kritéria nastaví k provedení evropského předpisu. Ze znění čl. 33d odst. 2 nařízení Rady je zřejmý záměr umožnit novým členským státům, aby si v souladu s přepisy Společenství stanovily podmínky pro uznání seskupení producentů. Nařízení vlády vymezuje „seskupení producentů“ pojmově jako „skupinu výrobců“ v ust. § 2 písm. c), když stanoví, že skupinou výrobců se rozumí obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity. Z těchto důvodů se městský soud řádně nevypořádal ani s odkazem stěžovatelky na Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004 — 2006. Stěžovatelka proto znovu poukázala na skutečnost, že podle ministerstva jsou v tomto plánu definovány podmínky pro uznání skupin výrobců, kdy jednou z nich je, že skupina výrobců musí splňovat podmínku minimálního ročního obratu 100.000 EUR nebo 5 členů, přičemž se stále jedná o skupinu výrobců, kdy buď dosahuje minimálního ročního obratu, zde postačí dvoučlenná skupina, nebo tu, která takového obratu nedosahuje, nikoliv o výrobce jednoho. Stěžovatelka však pro tento názor ministerstva o minimálně dvoučlenné skupině výrobců nenalezla oporu ani v Horizontálním plánu rozvoje venkova ani v žádném z platným právních předpisů. Stěžovatelka se naopak zcela ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 7 As 80/2010, že skupinou výrobců ve smyslu nařízení vlády může být i taková obchodní společnost, která má jediného společníka, splní-li vedle podmínek stanovených v