4 Ads 40/2013 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 40/2013- 35 - text 4 Ads 40/2013 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: NALOG CONSULTING s. r. o., se sídlem Kaprova 13/14, Praha 1, zast. Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 12 Ad 16/2010 – 31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 3. 2010, č. j. 41082/010-9010-28.12.2009/22-POJ/PM/3 byla zamítnuta žádost žalobkyně (stěžovatelky) o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období leden 2007 až červen 2007 (dále jen „rozhodné období“) v celkové výši 183.041 Kč. Proti rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení podala stěžovatelka odvolání, v němž napadala jednak nesprávný procesní postup Pražské správy sociálního zabezpečení, neboť řízení bylo dle názoru stěžovatelky nezákonně přerušeno do vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Ads 120/2009, a jednak aplikovatelnost závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, o něž bylo rozhodnutí opřeno. Toto odvolání žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 6. 2010, č. j. 323-9010-17.5.2010-1582/Prů, zamítla a rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení potvrdila. [2] Žalovaná v rozhodnutí ze dne 4. 6. 2010 uvedla, že odvolací námitky žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení a nesprávnosti jejího rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy, jsou nedůvodné, neboť napadené rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení se opírá o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v obdobné věci, kterým byla vyřešena předběžné otázka. Žalovaná odkázala na právní názor Nejvyššího správního soudu, že povinnost platit pojistné trvala i přes stěžovatelkou namítané změny zákona č. 589/1992 Sb., neboť příslušnými interpretačními postupy je nutné dojít k závěru, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace je součet vyměřovacích základů jejích zaměstnanců. Stejně tak přerušení řízení vedené Pražskou správou sociálního zabezpečení shledala žalovaná být zcela v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť výsledek řízení byl odvislý od vyřešení sporné právní otázky Nejvyšším správním soudem. [3] Proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka žalobu u Městského soudu v Praze. V žalobě uvedla, že je stále přesvědčena a namítá, že rozhodnutí žalované je zcela nepřezkoumatelné a odporující platným právním předpisům, když neobsahuje žádné relevantní důvody pro výrok tohoto rozhodnutí, naopak je postaveno na nepřípustných a nerelevantních argumentech, nadto s nedostatečným odůvodněním. Stěžovatelka rovněž napadla úvahy žalované o možnosti použít citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako posouzení předběžné otázky ve správním řízení. Stěžovatelka polemizovala i se samotnými závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku, jež označila za logicky nekonzistentní konstrukci a demagogii. [4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 12 Ad 16/2010 – 31, (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl. V rozsudku městský soud odkázal na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, a usnesení (městský soud jej nesprávně cituje jako nález) Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 1904/10, v němž Ústavní soud konstatoval, že důvody, argumenty a odkazy na příslušná ustanovení právních předpisů v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu považuje za dostatečné s tím, že neshledal protiústavní exces. Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku ve shodě s názorem Ústavního soudu učinil závěr, že ze zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro rozhodné období existují ustanovení, z nichž lze spolehlivě dovodit vyměřovací základ organizace a malé organizace, a to s potřebnou mírou určitosti, neboť se konkrétně jedná o částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců; tato povinnost nebyla ve znění citovaného zákona účinném pro rozhodné období vyloučena či zrušena, ale zůstala zachována a logicky nebylo možné očekávat, že by zaměstnavatelé náhle neměli povinnost hradit pojistné a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Za dané situace tak jsou podle městského soudu námitky stěžovatelky ohledně funkce a smyslu předběžných otázek a vázanosti správního orgánu rozsudky Nejvyššího správního soudu zcela irelevantní. Závěrem městský soud uvedl, že rozhodnutí žalované přes jeho stručnost nepostrádá podstatné náležitosti rozhodnutí správního orgánu. [5] Proti napadenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka včasnou kasační stížnost. V kasační stížnosti stěžovatelka poukázala na svou předchozí argumentaci, když zopakovala, že podle jejího názoru byla předmětem sporu v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu otázka, zda bylo možné stanovit výši pojistného či nikoliv, když příslušný účastník řízení nevylučoval existenci platební povinnosti, pouze tuto s ohledem na absenci definice vyměřovacího základu správně stanovil ve výši 0 Kč. Stěžovatelka namítá, že žalovaná a městský soud staví svá rozhodnutí na právně zmatené a nesmyslné argumentaci, která nevykazuje žádnou vnitřní soudržnosti či logickou souslednost, když sice poukazují na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, aniž by se však danou otázkou blíže zabývali. Tím podle názoru stěžovatelky činí svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými, neboť žádné rozhodnutí není možné pokládat za dostatečně odůvodněné jen pouhým odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu. [6] V kasační stížnosti rozvíjí dále stěžovatelka své námitky vůči shora citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka má za to, že ze zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění účinném v rozhodném období, vyměřovací základ určit nelze. Nejvyšší správní soud neuvádí jediný akceptovatelný argument, který by byl s to takový závěr zpochybnit. To vede k jedinému závěru – vyměřovací základ nebylo možné určit, tedy tento základ činil 0 Kč. Jakýkoliv jiný názor je neobhajitelný. Sám Nejvyšší správní soud vyměřovací základ definoval pomocí logicky nekonzistentní konstrukce a demagogie. [7] Dle stěžovatelky to, že organizace a malé organizace byly poplatníky a odváděly pojistné za zaměstnance, jejichž vyměřovací základ byl znám, bez dalšího neumožňuje stanovit vyměřovací základ organizací a malých organizací. O tom nejlépe svědčí skutečnost, že tento vyměřovací základ je v zákoně definován. Kdyby skutečně závěry Nejvyššího správního soudu byly správné a skutečně vše bylo natolik zřetelné a jasné, klade si stěžovatelka otázku, proč by vůbec zákonodárce komplikoval zákon touto definicí? [8] Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že její výklad je na rozdíl od výkladu Nejvyššího správního soudu i ústavně konformní, a to vzhledem k článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon a že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Listina základních práv a svobod v článku 4 stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, a v článku 11 odst. 5 určuje, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Z těchto předpisů je jednoznačně patrné, že je zcela nepřípustné, aby stát či státní orgány vymáhali po soukromoprávních subjektech povinnosti, jež nejsou zakotveny zákonem. [9] Tyto závěry dle stěžovatelky nejsou nijak zpochybněny tím, že většina organizací a malých organizací (včetně stěžovatelky samotné) své pojistné v rozhodném období odvedla. Tyto totiž pouze mechanicky pokračovaly v odvodech tak, jak byly zvyklé z předcházejících období. Je to obdobná situace, jako by plátce omylem vypočetl a odvedl daň z příjmu v (vyšší) sazbě platné pro rok předcházející. Je naprosto nepřípustné dovozovat, že subjekt si sám sobě může stanovit veřejnoprávní povinnost nad rámec zákona pouze tím, že nesprávně vyloží zákon, respektive nezachytí změnu zákona. Tento závěr je opřen i o obecnou právní zásadu „v pochybnostech mírněji“ tj. ve prospěch plátce (soukromého subjektu). Pokud i hypoteticky připustíme (což ale stěžovatelka stále odmítá), že je v daném případě možno výkladem dospět k závěru, že výši pojistného bylo možné dovodit, jde jen o jeden z možných výkladů. Druhým výkladem je, že výši pojistného dovodit možné nebylo. V duchu uvedené zás