7 Afs 100/2012 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 100/2012- 30 - text 7 Afs 100/2012 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. B. K., zastoupen JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2012, č. j. 15 Ca 20/2009 – 39, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2012, č. j. 15 Ca 20/2009  39, s e z r u š u j e , a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce Ing. B. K. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2012, č. j. 15 Ca 20/2009 – 39 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 29. 10. 2012, č. j. 15 Ca 20/2009 – 39, zamítl žalobu Ing. B. K., kterou se domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (nyní Odvolací finanční ředitelství) ze dne 17. 12. 2008, č. j. 14865/08-1400-505156, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Libochovicích (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 12. 2007, č. j. 41433/07/197960/1876, na daň z převodu nemovitostí ve výši 135.520 Kč (dále jen „daň“). Krajský soud nejprve odmítl názor žalovaného, že žalobce ve své žalobě nesplnil povinnost tvrdit, že rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející rozhodnutí správce daně odporují konkrétnímu zákonnému ustanovení, a také nesplnil povinnost tato tvrzení zdůvodnit. Je tomu tak proto, že z textu žaloby zjevně vyplývá opak. Při svém rozhodování pak vyšel z toho, že mezi účastníky řízení nebylo sporu ohledně základních skutkových okolností daného případu Dne 29. 2. 2000 bylo žalobcem sepsáno prohlášení o vkladu jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 107, vedeném u Katastrálního úřadu v Litoměřicích pro obec Křesín a k. ú. Levousy, do vlastnictví společnosti BK-Real, s. r. o. Vkladatelem byl žalobce, který do vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl zároveň společníkem této společnosti. Vklad práva do katastru nemovitostí byl zapsán rozhodnutím Katastrálního úřadu v Litoměřicích dne 12. 6. 2000 pod č. j. 20611-V5-1008/2000 s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 29. 3. 2000. Význam má i skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2004, č. j. F 9041/2001/C 15733 – 126, byl zamítnut návrh společnosti BK-Real, s. r. o., na zápis změny základního kapitálu této společnosti ze dne 7. 3. 2001, přičemž toto zamítavé usnesení krajského soudu bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, č. j. 7 Cmo 375/2004 – 164, vůči němuž pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, č. j. 29 Odo 1169/2005 – 216, zamítnuto dovolání podané společností BKReal, s. r. o. Z uvedeného tedy vyplývá, že předmětným vkladem byla změněna výše obchodního majetku společnosti v souladu s ust. § 6 obchodního zákoníku, přičemž ale nedošlo ke zvýšení základního kapitálu společnosti BK-Real, s. r. o. Nebyla tedy splněna podmínka pro osvobození tohoto převodu od daně z převodu nemovitostí – tj. že tímto převodem došlo ke zvýšení základního jmění nabyvatele majetku. Obchodní zákoník ani jiný zákon nezná jiný vklad, než vklad do základního kapitálu. Realizovaným vkladem došlo „pouze“ ke zvýšení obchodního majetku této společnosti. Podle tehdy platného ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon o trojdani“), byly od daně osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona do základního kapitálu obchodních společností nebo družstev, přičemž zvláštním zákonem je třeba rozumět obchodní zákoník, který otázky obchodních společností a vkladů do nich řeší. „Vkladem“ do obchodní společnosti je třeba rozumět ten vklad, který se jako vklad započítává na vklad společníka a vytváří základní kapitál společnosti. Na tento vklad se pak vztahuje osvobození od daně dle ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani. Jelikož v projednávané věci hodnota vkladu měla vliv pouze na výši obchodního majetku a nikoliv na výši základního kapitálu, s ohledem na skutečnost, že výše vkladu nebyla v souladu s ust. § 145 obchodního zákoníku zapsána do obchodního rejstříku, nejednalo se o vklad, jaký má na mysli ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani. Z tohoto důvodu tento vklad nepodléhal osvobození podle tohoto posledně citovaného paragrafu zákona o trojdani. Žalobce podle krajského soudu mylně namítal, že mu správce daně se žalovaným vyměřili nesprávný druh daně (daň z převodu nemovitostí) namísto daně darovací. V daném případě je rozhodné, že žalobce předmětným vkladem získal protihodnotu v důsledku zvýšení čistého obchodního majetku společnosti BK-Real, s. r. o., čímž se zvýšila hodnota jeho obchodního podílu, a proto posoudil tento úkon jako úplatný, který je obecně předmětem daně z převodu nemovitostí podle ust. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani. Poskytnuté protiplnění totiž nemusí být nutně vyjádřeno v penězích. Naopak, pojmovým znakem darování je podle ust. § 628 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bezplatné rozmnožení majetku obdarovaného. K podpoře svých argumentů krajský soud poukázal na skutečnost, že jím vyslovený názor zcela koresponduje i se stávající judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. s rozsudkem ze dne 27. 7. 2006, č. j. 7 Afs 126/2005 – 75, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 995/2006. Jako naprosto nedůvodnou vyhodnotil krajský soud i námitku žalobce, že mu nesvědčilo postavení poplatníka daně z převodu nemovitostí oproti společnosti BK-Real, s. r. o. Tato společnost byla pouze daňovým ručitelem. Byl to právě žalobce, kdo byl převodcem dotyčných nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 107, vedeném u Katastrálního úřadu v Litoměřicích pro obec Křesín a k. ú. Levousy. Žalobce mylně dovozuje i to, že v jeho případě došlo k marnému uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně. Krajský soud dospěl ve shodě se žalovaným k závěru, že předmětná daňová povinnost nebyla prekludována, ovšem z poněkud odlišných důvodů. Je tomu tak proto, že žalobcem učiněný vklad nepředstavuje vklad ve smyslu ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani, neboť tento vklad měl vliv pouze na výši obchodního majetku a nikoliv na výši základního kapitálu společnosti BK-Real, s. r. o., jak již bylo správním soudem konstatováno výše. Aplikace ustanovení o tzv. stavění prekluzivní lhůty, které je zakotveno v ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani, nachází uplatnění jen v případě, že se jedná o vklady vložené do základního kapitálu té které obchodní společnosti, což v případě žalobce v době rozhodné prokazatelně nenastalo. Vyšel při tom z toho, že právní účinky předmětného vkladu do katastru nemovitostí vznikly dnem 29. 3. 2000, a proto běh tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v ust. § 22 odst. 1 zákona o trojdani počal běžet dnem 31. 12. 2000. Žalobci jakožto poplatníkovi pak vznikla povinnost podle ust. § 21 odst. 2 písm. a) zákona o trojdani podat místně příslušnému správci daně daňové přiznání v roce 2000, a to nejpozději do 30. 6. 2000. Konec této lhůty bez dalšího připadal na den 31. 12. 2003. Běh lhůty k vyměření daně žalobci však byl přerušen úkony správce daně, které měly za následek přerušení běhu prekluzivní lhůty a určovaly počátek běhu lhůty nové. Šlo o výzvu správce daně podle § 43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) ze dne 25. 1. 2002, č. j. 2006/02/197960/1876. Konec nové prekluzivní lhůty připadl na 31. 12. 2005. Správce daně však dne 22. 1. 2004, pod č. j. 1553/04/197960/1876 vydal novou výzvu k odstranění pochybností. Tím došlo k přetržení nové lhůty a běhu další 3leté lhůty, jejíž konec by nově připadl na 31. 12. 2007. Ani tato, v pořadí již 3 lhůta, marně neuplynula. Správce daně v jejím průběhu vydal další – výzvu dle § 43 zákona o správě daní a poplatků. Tento úkon správce daně tak opět přetrhl běh prekluzivní lhůty ke stanovení daně. Bylo tomu tak výzvou ze dne 3. 1. 2006, č. j. 207/06/197960/1876. Následkem tohoto úkonu došlo k přetržení lhůty, která by jinak skončila dne 31. 12. 2007 a započala běžet další 3letá lhůta, jejíž konec by připadl na den 31. 12. 2009. Ani tato lhůta však nebyla lhůtou konečnou. Byla totiž opět přerušena další výzvou – v pořadí 4., vydanou dle § 43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, ze dne 19. 6. 2007, č. j. 25786/07/197960/1876, a konec následující další lhůty připadl na den 31. 12. 2010. J