7 Afs 12/2012 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 12/2012- 25 - text 7 Afs 12/2012 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. K., zastoupený Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1  Malá Strana, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011, č. j. 57 Af 54/2010 – 25, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 57 Af 54/2010 – 25, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 19. 8. 2010, č. j. 6480/10-402318, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Tachově ze dne 30. 3. 2010, č. j. 20272/10/160920402672, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o vrácení přeplatku. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že mezi účastníky byl sporná aplikace ust. § 20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkurzu a vyrovnání“) na veřejnoprávní pohledávky. V této souvislosti poukázal na to, že touto otázkou se již zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 4. 2011, č. j. 29 Cdo 1063/2011 - 541. Proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1951/11 odmítl. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a neshledal důvod se od nich odchýlit. Ust. § 20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání je ve vztahu k zákonu č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), ustanovením speciálním. Je-li možné do konkurzního řízení přihlásit jak soukromoprávní, tak veřejnoprávní pohledávky a z ust. § 20 odst. 8 zákona o konkurzu a vyrovnání nevyplývá, že by se toto ustanovení mělo vztahovat jen na pohledávky soukromoprávní, nelze dospět k jinému závěru, než že dopadá i na pohledávky veřejnoprávní. Proto je nutné citované ustanovení stavící běh promlčecích a prekluzívních lhůt aplikovat i na veřejnoprávní pohledávky. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelem namítaná novelizace ust. § 70 zákona o správě daní a poplatků. Ust. § 20 odst. 8 zákona o konkurzu a vyrovnání nedoznalo žádné změny od prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele. Z tohoto pohledu je třeba souhlasit s finančním ředitelstvím, že novelizace ust. § 70 zákona o správě daní a poplatků je pouhou deklarací již existujícího pravidla. Správní orgány obou stupňů proto postupovaly v souladu se zákonem, když žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku nevyhověly. Nad rámec uvedeného považoval krajský soud za nezbytné upozornit na to, že stěžovatel nemohl být se svými námitkami v daňovém řízení vůbec úspěšný. Mohl totiž své námitky vznést naposledy v odvolání proti rozvrhovému usnesení vydanému v konkurzním řízení. I když konkurz byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen, je nezbytné ctít ust. § 45 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, podle kterého zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu uvedené v ust. § 14 odst. 1 písm. a) až e), g), i) a l), přičemž platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu tím není dotčena. Stěžovatel tudíž nemůže dodatečně v jiných řízení úspěšně zpochybňovat správnost úkonů učiněných v průběhu konkurzu. Pro něho, stejně tak jako pro jakýkoli správní orgán, jsou úkony učiněné v průběhu konkursu závazné. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti poukázal na to, že krajský soud se s právním názorem finančního ředitelství ztotožnil a odůvodnění napadeného rozsudku opřel o jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci. Podle stěžovatele se tak ani za pomocí citovaného judikátu dostatečně nevypořádal s argumentací uvedenou v žalobě. Pouhé konstatování, že ust. § 20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání je ustanovením speciálním ve vztahu k úpravě promlčení v zákoně o správě daní a poplatků je nedostatečné, a zejména není pro posouzení dané věci příliš podstatné. Posouzení této dílčí otázky nemá vliv na závěr, že ust. § 20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání lze použít pouze pro pohledávky soukromoprávní povahy, které lze uplatnit v občanském soudním řízení. Institut promlčení je v daňových věcech upraven zcela samostatně a nelze, byť subsidiárně, aplikovat právní úpravu promlčení platnou v soukromoprávních vztazích. Stěžovatel má za jednoznačné, že argumentace ust. § 20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání, kdy přihláška pohledávky do konkursního řízení má na běh promlčení lhůty a zánik práv tytéž účinky jako uplatnění práva u soudu, tj. podání žaloby, není pro oblast správy daní a poplatků případná. Správce daně své nároky vůči daňovým poplatníkům neuplatňuje návrhy u soudu, ale činí tak správním rozhodnutím. Argumentace, že podáním přihlášky se stává správce daně věřitelem, jehož postavení je totožné s ostatními věřiteli, pročež se zřejmě má použít o. z. ohledně úpravy promlčení, není právně přijatelná. Správce daně uplatňuje daňovou pohledávku a její přihlášení do konkursu nemá za následek její transformaci do soukromoprávní roviny tak, aby byla možná aplikace občanskoprávní úpravy promlčení. Komplexní úprava promlčení práva správce daně vymáhat daňové nedoplatky je upravena v ust. 70 zákona o správě daní a poplatků. Ve smyslu ust. § 70 zákona o správě daní a poplatků ve znění, jež bylo neměnné od data prohlášení konkursu až do 31. 12. 2007, se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Pouze je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku se promlčecí lhůta přerušuje a počíná běžet nová promlčení lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven. Musí se jednat o úkon směřující ke zjištění výše daňového nedoplatku nebo k jeho předepsání za konkrétní období, resp. úkon k vymožení již předepsaného daňového nedoplatku. Přihlášku pohledávky do konkursního řízení podanou správcem daně dne 17. 11. 1998 lze považovat za úkon směřující k jejímu vybrání nebo vymožení. Nová šestiletá promlčecí lhůta tak počala běžet nejpozději 1. 1. 1999. V následující šestileté promlčecí době však správce daně neučinil žádný úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení daňového nedoplatku. Šestiletá promlčecí lhůta tak skončila dne 31. 12. 2004. Počínaje 1. 1. 2005 byly veškeré daňové nedoplatky vyčíslené správcem daně přihláškou ze dne 17. 11. 1998, promlčeny a nebylo možné pokračovat v jejich vymáhání. Promlčecí doba běžela i po dobu přihlášení daňového nedoplatku v konkursním řízení, neboť tehdy platná úprava, nepovažovala konkursní řízení za skutečnost, která staví běh promlčecí doby daňových pohledávek. Krajský soud se však zabýval v zásadě výlučně otázkou vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků, příp. dalších zákonů, které ukládají předmětné platební povinnosti. Rovněž vyjádřil souhlas s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. US 544/2002, že „obecně řečeno, daňové řízení tedy probíhá (nepřerušuje se) ale okamžikem prohlášení konkursu pro ně platí omezení stanovená zákonem o konkursu a vyrovnání.“ Tímto omezením však v citovaném judikátu bylo započtení pohledávek, nikoliv omezení běhu promlčecí doby, které jde naopak k tíži dlužníka. Podstatou v dané věci však není vzájemný vztah aplikovatelných zákonů, ale skutečnost, že ust. § 20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání nelze vůbec aplikovat na promlčení pohledávek vzniklých za daňových a obdobných platebních povinností veřejnoprávního charakteru. Pro promlčení těchto pohledávek není jejich uplatnění u soudu žádnou relevantní skutečností. Význam přihlášky je pouze v tom, že daňová či obdobná veřejnoprávní pohledávka může být uspokojena v rámci rozvrhu zpeněžené konkursní podstaty. Nemůže mít jakýkoliv vliv na zánik práva vymáhat daňový nedoplatek, pokud k dalšímu vymáhání nejsou splněny veřejnoprávní podmínky. Jak vyplývá z ust. 40 odst. 11 tehdy platného zákona o správě daní a poplatků, a jak konstatuje i ustálená judikatura, prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje. I z toho lze dovozovat, že se nestaví ani promlčecí doba k vybrání a vymáhání daňového nedoplatku. Nároky v daňovém řízení je třeba mít za promlčené, a nemohou být proto uspokojeny v konkursním řízení po uplynutí promlčecí doby. Pro úplnost stěžovatel opět poukázal na to, že s účinností od 1. 1. 2008 bylo ust. § 70 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků dopln