8 Afs 19/2012 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 19/2012- 44 - text 8 Afs 19/2012 - 49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: OPTIMA GAZ s. r. o., se sídlem Dubějovická 361, Trhový Štěpánov, zastoupeného JUDr. Milanem Kloudou, advokátem se sídlem Roháčova 77, Praha 3, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 15. 3. 2010, čj. 1277/10-1701-21/R, ze dne 15. 3. 2010, čj. 1278/10-1701-21/R, ze dne 15. 3. 2010, čj. 1609/10-1701-21/R, a ze dne 30. 4. 2010, čj. 1610-3/10-1701-21/R, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, čj. 3 Af 12/2010  53, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Celní úřad Benešov platebním výměrem ze dne 4. 12. 2009, čj. 184242/2009176600024, vyměřil žalobci spotřební daň z minerálních olejů ve výši 75 199 Kč připadající na vybrané výrobky, u nichž vznikla povinnost zaplatit daň dne 30. 5. 2008. Odvolání proti tomuto platebnímu výměru Celní ředitelství Praha (původně žalovaný) zamítlo rozhodnutím ze dne 15. 3. 2010, čj. 1277/10-1701-21/R. (pozn. NSS: V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění zákona č. 407/2012 Sb., stávající celní ředitelství zanikla ke dni 1. 1. 2013. V rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví se dnem 1. 1. 2013 jejich nástupcem stalo Generální ředitelství cel.) 2. Celní úřad Benešov platebním výměrem ze dne 4. 12. 2009, čj. 184262/2009176600024, vyměřil žalobci spotřební daň z minerálních olejů ve výši 75 907 Kč připadající na vybrané výrobky, u nichž vznikla povinnost zaplatit daň dne 3. 7. 2008. Odvolání proti tomuto platebnímu výměru původně žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 30. 4. 2010, čj. 1610-3/10-1701-21/R. 3. Celní úřad Benešov platebním výměrem ze dne 4. 12. 2009, čj. 184272/2009176600024, vyměřil žalobci spotřební daň z minerálních olejů ve výši 1 158 820 Kč připadající na vybrané výrobky, u nichž vznikla povinnost zaplatit daň dne 5. 8. 2008. Odvolání proti tomuto platebnímu výměru původně žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 15. 3. 2010, čj. 1278/10-1701-21/R. 4. Celní úřad Benešov platebním výměrem ze dne 4. 12. 2009, čj. 184292/2009176600024, vyměřil žalobci spotřební daň z minerálních olejů ve výši 81 807 Kč připadající na vybrané výrobky, u nichž vznikla povinnost zaplatit daň dne 12. 8. 2008. Odvolání proti tomuto platebnímu výměru původně žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 15. 3. 2010, čj. 1609/10-1701-21/R. II. 5. Žalobce napadl tato rozhodnutí původně žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, čj. 3 Af 12/2010  53, zamítl. 6. Městský soud předeslal, že se ve všech čtyřech případech jednalo o totožnou skutkovou situaci, kdy předmětem dopravy byly vybrané výrobky (zkapalněné ropné produkty spadající pod kód KN 2711). V průběhu dopravy došlo k porušení režimu podmíněného osvobození od daně tím, že předmětné výrobky byly dopraveny příjemcům do Polska či na Slovensko, aniž by byly fyzicky přijaty do daňového skladu žalobce na území ČR a aniž by prošly kontrolou na stáčecím zařízení. 7. Žalobce nevyvrátil ani nezpochybnil, že došlo k porušení režimu podmíněného osvobození od daně. Namítl pouze, že posuzované pochybení nemohlo mít za následek vyměření spotřební daně. Této námitce městský soud nepřisvědčil. Souhlasil sice s žalobcem, že ne každé porušení režimu podmíněného osvobození od daně má za následek vznik daňové povinnosti, v posuzované věci však nastaly okolnosti, s nimiž zákon o spotřebních daních tento následek spojuje. 8. Podle městského soudu bylo nesporné, že doprava vybraných výrobků nebyla řádně ukončena. V průvodních dokladech byl jako příjemce označen žalobce, kterého tížila povinnost přijmout předmětné výrobky do daňového skladu. Žalobce nedostál této povinnosti, čímž porušil režim podmíněného osvobození od daně během dopravy podle § 28 odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci proto vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň v souladu s § 9 odst. 3 písm. f) téhož zákona. 9. Námitka, že k porušení režimu podmíněného osvobození od daně došlo z důvodu požadavků obchodních partnerů na urychlení dodávky, nemohla žalobce zprostit povinnosti zaplatit daň. Žalobce totiž netvrdil ani neprokázal, že o těchto skutečnostech bezodkladně informoval celní úřad, který byl místně příslušný odesílajícímu daňovému skladu. Městský soud nepovažoval za rozhodné ani námitky, že plyn byl skutečně vyvezen do jiných členských států a nebyl spotřebován na území ČR, že se žalobce nedopustil žádného trestného činu a že dodávky nebyly celními úřady zpochybněny. 10. Závěrem městský soud odkázal na čl. 10 odst. 5 směrnice 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS, který brání dvojímu zdanění. Tento článek umožňuje, aby daň byla vrácena či prominuta po předložení důkazu o jejím výběru v jiném členském státě. III. 11. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. 12. Podle stěžovatele městský soud posoudil nesprávně otázku zdanění zboží dovezeného ze státu EU a jeho následného vývozu do jiného státu EU. 13. Stěžovatel připustil, že porušil ustanovení o manipulaci se zbožím v daňovém skladu, za což mu byla uložena pokuta. Považoval za absurdní, pokud celní úřad vydal nejprve rozhodnutí o uložení pokuty, aby s odstupem času změnil své rozhodnutí a požadoval zaplacení spotřební daně. K dovozu a vývozu zboží došlo v roce 2008, a až v roce 2010 původně žalovaný potvrdil postup celního úřadu nyní napadenými rozhodnutími. Stěžovatel zdůraznil, že celní úřad věděl, že zboží bylo vyvezeno do států EU a že tam byla zaplacena spotřební daň, přesto požadoval po žalobci zaplacení spotřební daně ještě jednou. 14. Podle stěžovatele se zejména v případě dovozu plynu z Itálie jednalo o zneužití zákona správními orgány. Původně žalovaný věděl, že daň již byla zaplacena v Polsku, a jednání stěžovatele nepovažoval za trestný čin. Stěžovatel uznal, že sám zavinil svou neschopnost dovezený plyn přečerpat do daňového skladu, porušení režimu daňového skladu však oznámil celnímu úřadu a zaplatil pokutu. Podle stěžovatele by požadavek na okamžité zaplacení spotřební daně byl v souladu se zákonem a se záměrem zákonodárce, pokud by se jednalo o daňový únik. Zákonodárce však připustil, aby v mimořádných případech daň nebyla vybrána. 15. Dále stěžovatel vytkl městskému soudu, že se pouze okrajově a nedostatečně zabýval otázkou dvojího zdanění. Městský soud pouze odkázal stěžovatele na čl. 10 odst. 5 směrnice 2008/118/ES. Stěžovatel považoval za nejasné, zda lze tuto směrnici na posuzovanou věc použít, protože předchozí směrnice 92/12/EHS o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani byla zrušena až ke dni 1. 4. 2010, tedy až po dovozu a vývozu předmětných výrobků a po vydání napadených rozhodnutí. 16. Stěžovateli nebylo rovněž zřejmé, proč měl zaplatit spotřební daň, když podle názoru městského soudu může požádat o její vrácení. I v případě žádosti o vrácení podruhé zaplacené daně navíc celní úřad může rozhodnout, že daň nevrátí. 17. Závěrem stěžovatel dodal, že napadená rozhodnutí považuje za vadná i z morálního hlediska, protože byl „hozen do stejného pytle s daňovými podvodníky“. Zdůraznil také, že důsledky platebních výměru byly pro něj značné. Musel zaplatit penále, byl šikanován kontrolami a byl potrestán odnětím daňového skladu. 18. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že v souladu s radou městského soudu požádal o vrácení daně, Ministerstvo financí však rozhodnutím ze dne 7. 3. 2012, čj. MF25079/2012/904, žádost zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí není možné podat opravný prostředek. Z odůvodnění ministerstva je podle stěžovatele zřejmé, že ani ono nesouhlasí s rozsudkem městského soudu. IV. 19. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. V. 20. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). 21. Kasační stížnost není důvodná. 22. Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že stěžovateli vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň v důsledku porušení režimu podmíněného osvobození od daně během dopravy. 23. V režimu podmíněného osvobození od daně lze dopravovat vybrané výrobky pouze za podmínek stanovených zákonem o spotřební dani. Tyto podmínky mimo jiné vyžadují, aby doprava vybraných výrobků z odesílaj