8 Afs 50/2012 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 50/2012- 58 - text 8 Afs 50/2012 - 58 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: SIRPAS spol. s r. o., se sídlem Maiselova 39/17, Praha 1, zastoupené Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem V Parku 2323/14, Praha 4, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4 (dříve Celní ředitelství Praha), proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2008, čj. 107431/07170121, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, čj. 9 Ca 73/2009 - 32, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti O d ů v o d n ě n í : I. [1] Dne 10. 3. 2004 podala žalobkyně žádost o osvobození dovezené indukční pece s příslušenstvím od cla a DPH. Celní úřad dne 17. 3. 2004 osvobození přiznal. [2] Dne 2. 3. 2007 však Celní úřad Praha D8 vydal dodatečný platební výměr na clo a daň z přidané hodnoty čj. 3590/07-176500-021, zn. 752/07-176500-021, kterým žalobkyni dodatečně vyměřil celní dluh ve výši 690 416 Kč. Na základě kontroly provedené Celním úřadem Praha 1 dospěl správní orgán prvního stupně k závěru, že dovezené zboží nesplňuje podmínky pro osvobození od cla a DPH, neboť žalobkyně není ani veřejným nebo veřejně prospěšným zařízením ani soukromým zařízením, jehož hlavní činností je vzdělávací nebo vědecký výzkum, a současně dovezené zboží bude použito pro obchodní účely. [3] Dne 4. 12. 2008 žalovaný rozhodnutím čj. 10743-1/07-1701-21 odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru zamítl. Vypořádal se s námitkou proti způsobu doručení a dále uvedl, že pro osvobození od cla by musely být splněny podmínky vyhlášky č. 247/2002 Sb., o osvobození zboží propuštěného do celního režimu volného oběhu od dovozního cla (dále jen „vyhláška“), a to po celé období, kdy je zboží používáno. Neztotožnil se tak se žalobkyní, jež namítala, že postačí splnění těchto podmínek v době propuštění zboží, aby jí náleželo osvobození navždy. Měl za prokázané, že žalobkyně nemá vědeckou činnost jako činnost hlavní a neměla ji ani v době propuštění zboží a že zboží bylo používáno za účelem dosažení zisku. Z těchto důvodů předmětnému zboží osvobození od cla a DPH nepřiznal. II. [4] Žalobkyně rozhodnutí o odvolání napadla žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud rozhodnutím označeným v záhlaví žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že vzhledem k vyjádřením jednatele žalobkyně zachycených v protokolech z 23. 6. 2005 a 15. 8. 2005 zařízení nebylo dovezeno výhradně pro neobchodní účely, čímž nebyla splněna podmínka § 53 vyhlášky. Soud byl dále toho názoru, že ze spojení „nebudou používány“ jednoznačně vyplývá, že podmínky § 53 odst. 1, že vědecké nástroje a přístroje jsou dováženy výhradně pro neobchodní účely a nebudou používány k dosažení zisku, musí být splněny během celého období, kdy je zboží používáno. Soud dále poznamenal, že celními orgány nebylo žalobkyni kladeno za vinu, že má podle výpisu z obchodního rejstříku více předmětů činnosti. Neprokázala však, že její hlavní činností je vzdělávání nebo vědecký výzkum. III. [5] Proti tomuto rozhodnutí městského soudu žalobkyně (stěžovatelka) včas podala kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [6] Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že městský soud vyšel z jednoho tvrzení jednatele stěžovatelky, který uvedl, že se podle něj bude na dovezeném zboží „vyrábět námi navržený výrobek a toto zařízení zůstane v České republice“. Z tohoto tvrzení městský soud dovodil, že zboží nebylo dovezeno výhradně pro neobchodní účely. Stěžovatelka poznamenala, že se jednalo „o pouhou konstataci možnosti využití uvedeného zboží“, účel dovozu však byl vždy zřejmý, a to výlučně vědecká činnost. V dovezené indukční peci docházelo k tavení a odlévání materiálů s různými magnetickými vlastnostmi a v projektu měly být zkoumány tyto materiály a jejich vlastnosti. Na základě tohoto výzkumu mělo dojít k získání materiálu s takovými vlastnostmi, aby jej bylo následně možné využít v praxi, jednalo se tedy o aplikovaný výzkum. Městský soud podle stěžovatelky neměl dovodit odlišný účel dovozu z jediné věty jednatele. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že městský soud dovodil, že „výrobní činnost je nepochybně obchodní činností prováděnou za účelem dosažení zisku“. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v průběhu řízení poukazovala na neobchodní účel dovozu zboží, a domnívá se, že právní závěry vycházejí z „nedostatečných skutkových tvrzení“. [7] Stěžovatelka rovněž využívá argumentu reductio ad absurdum, aby prokázala, že podmínky § 53 vyhlášky nemusí být splněny trvale. Pokud by totiž dovezené zboží nemohlo být k vědeckým účelům používáno nebo „po době jejího použití“ [sic], docházelo by podle stěžovatelky k absurdním závěrům. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na § 55 odst. 2 vyhlášky a § 127 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákona č. 79/2006 Sb., podle nějž lze následnou kontrolu provést ve lhůtě tří let od konce roku, ve kterém vznikla povinnost zaplatit clo nebo daň. [8] Konečně stěžovatelka uvádí, že ze žádných skutečností, na něž poukazuje městský soud, nelze dovodit, že jejím hlavním předmětem činnosti není vzdělávání a vědecký výzkum. Domnívá se, že závěry městského soudu jsou spekulativní a subjektivní. Uvádí, že předmět činnosti „výzkum a vývoj v oblasti přírodních a technických věd nebo společenských věd“ má zapsaný v obchodním rejstříku od roku 2001. Dále má zapsán související předmět činnosti. Navíc byla k realizaci projektu nezbytná jeho příprava, což vysvětluje, že nebyl prováděn žádný jiný vědecký projekt. Stěžovatelka poukazuje na jiné právnické osoby, jež mají rovněž zapsaných více předmětů podnikání v obchodním rejstříku. [9] Z těchto důvodů se stěžovatelka domnívá, že argumentace městského soudu je chybná a jeho závěry nemají oporu ve skutkových tvrzeních a okolnostech věci. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [10] Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z důvodu nenapravitelné újmy spočívající především v její platební povinnosti a zásahu do jejích práv. IV. [11] Žalovaný nesouhlasil s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti, neboť stěžovatelka neprokázala, že jí hrozí újma nepoměrně větší, než jaká může vzniknout jiným osobám. Přiznání odkladného účinku by rovněž mohlo být v rozporu s veřejným zájmem na řádném a včasném výběru daní, poplatků a obdobných povinných plateb. [12] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že dovezené zboží nebylo zbožím uvedeným v příloze č. 2 vyhlášky, a stěžovatelka nebyla zařízením nebo institucí uvedenou ve sloupci 3 přílohy č. 2 vyhlášky, nejsou tak splněny podmínky pro osvobození od cla podle § 52 vyhlášky. [13] K § 53 vyhlášky žalovaný uvádí, že dovezené zboží v prvé řadě není vědeckým nástrojem či přístrojem. Indukční kelímková pec je v metalurgickém, slévárenském i elektrotechnickém průmyslu základním a nejčastěji využívaným zařízením k tavení oceli, litiny a neželezných kovů. Nejde tedy o vědecký nástroj nebo přístroj dle definice obsažené v § 55 odst. 1 vyhlášky. Dále, stěžovatelka není ani veřejným, veřejně prospěšným ani soukromým zařízením, jehož hlavní činností by bylo vzdělávání nebo vědecký výzkum, zejména svou tvrzenou hlavní činnost nijak neprokázala. [14] Žalovaný nenachází žádný důvod obecného zájmu na propuštění předmětného zboží do volného oběhu v souladu s předmětem vyhlášky [§ 1 písm. a) vyhlášky] ani nenachází žádnou spojitost mezi činností stěžovatelky a zdokonalením lidských znalostí v některém z vědních oborů [§ 2 písm. n) vyhlášky]. Dále žalovaný odkazuje na správní spis, zejména protokoly o podaném vysvětlení. Domnívá se, že výrobkem jsou produkty dokončené a připravené k prodeji, v tomto směru se tedy ztotožňuje s hodnocením městského soudu. Mimoto upozorňuje, že stěžovatelka nesplnila ani podmínky § 55 odst. 2 vyhlášky. [15] Žalovaný dále vyvrací argument stěžovatelky a poukazuje na účel osvobození od cla a rovněž § 57 vyhlášky, z nějž podle žalovaného vyplývá snaha státu o zamezení dosažení zisku u osvobozeného zboží. Zboží, jež bylo propuštěno do navrženého režimu s požadovaným osvobozením od cla, podléhá celnímu dohledu. Ten skončí až tehdy, jakmile se přestanou uplatňovat podmínky stanovené pro toto částečné nebo úplné osvobození, jakmile je zboží vyvezeno nebo zničeno nebo jakmile je povoleno použít zboží pro jiné účely, než jsou účely uvedené v žádosti o částečné nebo úplné osvobození od cla, a dlužné clo je zaplaceno (čl. 82 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex společenství, dále jen „celní kodex“). [16] Na základě výše uvedeného žalovan