9 Afs 21/2012 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 21/2012- 37 - text 9 Afs 21/2012 - 41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: T. S., M.B.A., zast. JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem V Jámě 1/699, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 26. 11. 2007, č. j. 17867/07-1100-100525, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 Ca 57/2008  40, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále též „finanční ředitelství“) ze dne 26. 11. 2007, č. j. 17867/07-1100-100525, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru ze dne 8. 8. 2005, č. 1050000622, č. j. 76009/05/007912/5854, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001. Oproti daňovému přiznání byl stěžovateli stanoven základ daně o 9 500 000 Kč vyšší a samotná daň o 3 040 000 Kč vyšší. Městský soud ve svém rozsudku uvedl, že podstatou sporu bylo, zda zvýšení majetku stěžovatele bylo předmětem daně darovací nebo daně z příjmů fyzických osob. Dospěl přitom k závěru, že na základě dohody o vypořádání práv uzavřené dne 18. 7. 2001 mezi Komerční bankou, a. s., a stěžovatelem nedošlo k bezúplatnému nabytí majetku. Podstatou předmětné dohody byla přeměna závazku stěžovatele zaplatit bance dluh ve výši 9 928 671,23 Kč a závazku banky akceptovat stěžovatelovu opci nákupu a prodeje akcií na závazek nový, a to závazek stěžovatele zaplatit bance 428 671,23 Kč. Dle městského soudu z dohody vyplynula jednoznačná vůle započíst si vzájemné závazky a vypořádat své vztahy věřitele a dlužníka. Část pohledávky banky byla kompenzována právem stěžovatele realizovat vůči bance nákupní a prodejní opci na akcie. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž poukázal na to, že dle § 6 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí“), je předmětem daně darovací bezúplatné nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele. Dle stěžovatele se běžně za majetek ve smyslu zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí považuje např. důsledek prominutí dluhu. Dle § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném v rozhodné době, nejsou předmětem daně z příjmů fyzických osob mj. příjmy získané darováním nemovitosti nebo movité věci anebo majetkového práva. Výjimku tvoří dary přijaté v souvislosti s výkonem činnosti dle § 6 tohoto zákona anebo v souvislosti s jinou samostatnou výdělečnou činností. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s hodnocením městského soudu, že vůlí smluvních stran dohody o vypořádání práv bylo započíst si vzájemné závazky. Naopak jednoznačnou vůlí bylo nahradit původní závazek stěžovatele ze směnky ve výši 9 928 671,23 Kč závazkem novým v nižší částce 428 671,23 Kč. Z tohoto titulu pak vznikl stěžovateli majetkový prospěch, který řádně přiznal v daňovém přiznání k dani darovací. V kasační stížnosti bylo rovněž namítnuto, že městský soud nesprávně hodnotil samotnou existenci práv opce, jimiž se dle stěžovatele rozumí odkládací podmínka ve smlouvě o koupi cenných papírů. Teprve splněním odkládací podmínky by došlo reálně k uzavření smlouvy a nároku na plnění. Stěžovateli tak svědčilo pouze takové právo, které ho opravňovalo ke splnění odkládací podmínky. Je přitom nesporné, že ke splnění odkládací podmínky nedošlo, stěžovateli tak nevznikla vůči bance jakákoli pohledávka, která by byla způsobilá započtení vůči peněžitému závazku ze směnky. Právo na splnění odkládací podmínky přitom svědčilo pouze stěžovateli a bylo nepřevoditelné na jakoukoli třetí osobu. Na závěr stěžovatel namítl, že úvahy městského soudu ohledně opčních listů a úvaha o opci jakožto účetní pohledávce za bankou jsou pro danou věc bezpředmětné. Na základě této argumentace stěžovatel navrhl rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Finanční ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že nyní posuzovaný směnečný závazek stěžovatele nezanikl dohodou směnečného věřitele (Komerční banky, a. s.) a dlužníka (stěžovatele) o prominutí dluhu, jak tvrdí stěžovatel. Směnečný závazek stěžovatele se stal součástí vypořádání vzájemných nároků mezi stěžovatelem a bankou. Zánik směnečného závazku stěžovatele vůči bance byl vázán na protiplnění v podobě odstoupení stěžovatele od jeho práv vůči bance v podobě opčních smluv. Vůle vypořádat vzájemné závazky a pohledávky nepochybně plyne z dohody o vypořádání práv uzavřené mezi Komerční bankou a stěžovatelem dne 18. 7. 2001. V případě zániku směnečného závazku stěžovatele se tak nejednalo o prominutí dluhu, tj. nejednalo se o bezúplatné nabytí majetku. Stěžovatel měl na základě opčních smluv právo vůči Komerční bance na dodání a následný odkup cenných papírů za předem stanovenou cenu s možností toto právo uplatnit v určitém časovém úseku nebo ho neuplatnit vůbec. Již z opčních smluv nepochybně pro banku plynul závazek stěžovateli prodat a zpět od něj odkoupit cenné papíry za předem sjednanou cenu, což pro stěžovatele představovalo platný a co do výše určený nárok na realizaci zisku z cenové výhody při nákupu a prodeji těchto cenných papírů. Finanční ředitelství navrhlo kasační stížnost zamítnout. Na úvod Nejvyšší správní soud konstatuje, že ke dni 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Dle § 19 odst. 1 tohoto zákona byla zrušena finanční ředitelství zřízená podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech. To se dotklo též Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, které vydalo rozhodnutí, jež bylo v nynější věci předmětem přezkumu před městským soudem. Postavení žalovaného v řízení o kasační stížnosti, které do 31. 12. 2012 svědčilo zrušenému finančnímu ředitelství, přešlo dle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na nově zřízené Odvolací finanční ředitelství. Dle § 7 písm. a) zákona o Finanční správě České republiky je to právě Odvolací finanční ředitelství, které od 1. 1. 2013 vykonává působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům. Zdejší soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ze správního spisu vyplynuly tyto podstatné okolnosti: Dne 18. 7. 2001 stěžovatel akceptoval návrh Komerční banky, a. s., na uzavření dohody o vypořádání práv, která spočívala v tom, že a) zanikla stěžovatelova práva ze smlouvy o úplatném převodu akcií, dle které měl k 18. 7. 2001 stěžovatel vůči Komerční bance právo na odkup 19 000 kusů akcií emitovaných touto bankou za kupní cenu ve výši 500 Kč za jednu akcii a dále k tomu samému dni právo na prodej 19 000 kusů těchto akcií Komerční bance za cenu 1 000 Kč za jednu akcii s tím, že b) práva stěžovatele vymezená zde pod ad a) byla nahrazena pohledávkou Komerční banky za stěžovatelem ve výši 428 671,23 Kč splatnou do tří pracovních dnů po podpisu této dohody, a dále c) se banka vzdala práva uplatnit stěžovatelovu směnku, za kterou měl stěžovatel zaplatit 9 928 671,23 Kč, banka se též vzdala práva tuto směnku uplatnit, předložit ji k placení nebo ji jakkoli převést, zcizit, zastavit nebo s ní jinak nakládat a zavázala se směnku znehodnotit tak, aby nemohla být předložena k placení. V souvislosti s právě uvedenou dohodou uzavřenou dne 18. 7. 2001 podal stěžovatel přiznání k dani darovací, ve které deklaroval nabytí jiného majetkového prospěchu ve výši 9 500 000 Kč. Následně správce daně zastavil řízení ve věci tohoto daňového přiznání k dani darovací. Stěžovateli pak byla doručena výzva k podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2001 s odůvodněním, že obdržel příjm