9 As 121/2012 — Nejvyšší správní soud

9 As 121/2012- 47 - text 9 As 121/2012 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Ing. N. P., zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2009, č. j. S-MHMP 926585/20089, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, č. j. 10 A 3/2010  125, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, se přiznává odměna za zastupování ve výši 2 904 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 21. 6. 2012, kterým soud zrušil jeho rozhodnutí ze dne 10. 12. 2009, č. j. S-MHMP 926585/20089, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobce a současně potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11, odboru vnitřních věcí ze dne 18. 9. 2009, č. j. MCP11/09/035270/OVV/Maš. V projednávané věci podal žalobce dne 16. 4. 2009 žádost dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných čísel a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění platném pro projednávanou věc, o zrušení údaje o místu trvalého pobytu svého nezletilého syna, narozeného dne x, z adresy x, tj. bytu, ve kterém sám bydlí a je jeho výlučným nájemcem. Svoji žádost odůvodnil tím, že jeho syn, který byl po rozvodu manželství v roce 1998 svěřen do péče matky, se kterou žije na jiné adrese v x, o něj jako o otce nejeví žádný zájem, pouze jej pomlouvá a častuje neuctivými výroky. Dle žalobce by tedy místo trvalého pobytu syna mělo být identické s místem trvalého pobytu jeho matky. Stěžovatel ve shodě se správním orgánem prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla splněna jedna z podmínek ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel spočívající v tom, že nebyl prokázán zánik práva syna k užívání předmětného bytu. Existenci užívacího práva syna žalobce k předmětnému bytu dovodil z vyživovací povinnosti rodiče vůči svému dítěti ve smyslu ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, která trvá do té doby, dokud děti nejsou schopny samy se živit. Mezi povinnost radičů živit dítě patří i povinnost zajistit mu bydlení, a jelikož je prokázáno, že žalobce má vůči nezletilému synovi vyživovací povinnost, trvá jeho synovi užívací právo k předmětnému bytu odvozené od této povinnosti rodiče. Na existenci tohoto práva přitom nemá dle stěžovatele vliv, zda je nezletilým využíváno či nikoli. II. Posouzení věci městským soudem Městský soud na základě žaloby podané žalobcem rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nezpochybnil konstantní výklad soudů k pojmu „výživného“, které je určeno k uspokojování veškerých hmotných potřeb včetně bydlení, nicméně za zásadní považoval skutečnost, že žalobce v době rozhodování stěžovatele platil na tehdy nezletilého syna výživné stanovené soudem, které bylo nezletilému soudem stanoveno dle jeho aktuálních potřeb, mimo jiné i s ohledem na náklady na jeho bydlení. Právě z toho důvodu, že výživné v sobě v souladu s judikaturou civilních soudů náklady na bydlení již obsahuje, nelze dle městského soudu na žalobci požadovat, aby synovi nad rámec výživného stanoveného soudem zabezpečoval bydlení. Městský soud dovodil, že v případě, že nezletilé dítě je svěřeno do péče jednoho z rodičů, je tento rodič povinen osobně pečovat o dítě, což předpokládá společné bydlení s dítětem, to znamená, že tento rodič naturálně realizuje svoji povinnost zabezpečit dítěti bydlení tím, že umožní dítěti bydlet v prostorách domu (bytu), kde on sám bydlí také. Druhý rodič, který se osobně nepodílí na výchově, s dítětem nebydlí, ale vyživovací povinnost k dítěti realizuje prostřednictvím placení výživného, tím přispívá na náklady bydlení, kromě jiných nákladů, prostřednictvím soudem stanoveného výživného. III. Kasační stížnost a vyjádření žalobce Stěžovatel podal proti rozsudku kasační stížnost, ve které za důvod ve smyslu § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) označil skutečnosti uvedené pod písm. a) tohoto ustanovení. Stěžovatel uvedl, že se závěrem městského soudu rozhodně nesouhlasí a poukázal na ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině, dle kterého svědčí vyživovací povinnost oběma rodičům. Soudní určení rodiče, kterému je dítě svěřeno do péče, a stanovení výše výživného druhému rodiči, kterým kompenzuje naturální péči, je dle stěžovatele pouze základním prvkem pro ochranu dítěte po rozvodu rodičů. Vyživovací povinnost rodičů je chápána jako uspokojování dalších potřeb dítěte a nelze ji dle názoru stěžovatele zúžit pouze na svěření do péče jednomu rodiči a stanovení výše výživného druhému rodiči. Dle stěžovatele nebyla splněna jedna z podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu, a to zánik užívacího práva občana k objektu. Správní orgán proto nemohl údaj o místu trvalého pobytu nezletilého zrušit, přičemž tento evidenční stav bude existovat do té doby, dokud vyživovací povinnost žalobce nezanikne anebo jeho syn neohlásí změnu trvalého bydliště sám. S odkazem na zásadu legitimního očekávání odkázal stěžovatel na rozsudky městského soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 7 Ca 4/2009, a ze dne 29. 6. 2012, č. j. 6 Ca 94/2009 – 34, které se měly týkat skutkově obdobné věci, a soud dospěl k závěru, který nyní zastává stěžovatel. Na základě shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil se závěry městského soudu a výklad zákona o rodině učiněný stěžovatelem označil za nesprávný. Povinnost hradit výživné dle jeho názoru neznamená povinnost zajistit oprávněné osobě bydlení (vyjma období, po které je upraven styk povinného s oprávněným). V opačném případě by byl žalobce kromě výživného stanoveného soudem povinen synovi nad rámec soudem stanoveného výživného hradit další náklady na uspokojování jeho potřeb. Žalobce je tak přesvědčen, že placením výživného k rukám matky svého v té době nezletilého syna byla splněna i povinnost zabezpečit nezletilému bydlení, a právo nezletilého na užívání bytu tak netrvá. IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Vzhledem k předmětu sporu, tj. posouzení zákonnosti rozhodnutí týkajícího se zrušení údaje o trvalém pobytu, Nejvyšší správní soud považuje za nutné nejdříve shrnout dosavadní závěry vyplývající z jeho judikatury ohledně povahy institutu trvalého pobytu. Místem trvalého pobytu se podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel rozumí adresa pobytu občana v České republice. Tuto adresu si občan sám zvolí, a to zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Zákon o evidenci obyvatel výslovně stanoví [§ 10 odst. 2], že z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu ani k vlastníkovi nemovitosti. Znamená to, že rozhodnutí ohlašovny nemá soukromoprávní důsledky a že se nikdo pouze na základě zaevidování, nezaevidování či zrušení údaje o místu trvalého pobytu nemůže domáhat vydání objektu bydlení, užívacího práva v něm, či naopak jeho vyklizení (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2007, č. j. 2 As 64/2005 – 108). Zdůrazňuje se tím evidenční (nikoli však výlučný) charakter institutu trvalého pobytu. Rozšířený senát v této souvislosti dále dovodil, že součástí veřejného subjektivního práva na zvolení místa trvalého pobytu je také právo na to, aby na zvolené adrese místa trvalého pobytu nebyly evidovány osoby, které pro to nesplňují nebo přestaly splňovat zákonné podmínky. V projednávané věci je předmětem sporu naplnění podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu nezletilého dítěte evidovaného v místě bydliště rodiče, kterému po rozvodu manželství nebylo soudem svěřeno do péče a se kterým se nestýká. Podmí