1 Ao 1/2005 — Nejvyšší správní soud

1 Aos 7/2013- 41 - text pokračování 1 Aos 7/2013 - 44 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci navrhovatele: J. S., zastoupený JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem Smetanova 17, Brno, proti odpůrci: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, v řízení o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2012 ze dne 26. 11. 2012, o kasační stížnosti navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2013, č. j. 64 A 2/2013-35, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Navrhovatel n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odpůrci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Návrh a řízení před krajským soudem [1] Navrhovatel se domáhal v řízení dle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), u Krajského soudu v Brně zrušení části cenového rozhodnutí odpůrce č. 4/2012 ze dne 26. 11. 2012, kterým se stanovuje podpora pro podporované zdroje energie. Konkrétně požadoval, aby z cenového rozhodnutí byly vypuštěny veškeré kvalitativní údaje týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů elektřiny (dále také „OZE“) v provozovnách uvedených do provozu v letech 2006 až 2012: jednalo se o řádky 101, 110 a 120124 v tabulce 1.6, řádky 230, 240-245 a 260-261 v tabulce 1.7, řádky 300, 303 a 320-323 v tabulce 1.8, řádky 403-409 v tabulce 1.9 a řádky 501-510 v tabulce 1.10. [2] Navrhovatel uvedl, že dotčené cenové rozhodnutí je opatřením obecné povahy (dále také „OOP“). Napadl ty jeho části, u nichž měl za to, že jsou v rozporu s § 6 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Dle navrhovatele nelze zákonem stanovenou výši podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů změnit podzákonnými normami ani retroaktivně novelou zákona či novým zákonem. Navrhovatel podrobně argumentoval, v jakém rozsahu a z jakých důvodů považuje cenové rozhodnutí za nezákonné. V návrhu tvrdil, že „v právním státě má každý, včetně navrhovatele, právo na to, aby státní správa řádně prováděla zákony, tedy aby i dávala podporu výroby elektřiny z OZE ve výši, jež je v souladu se zákonem.“ Navrhovatel měl za to, že práva jeho i celé společnosti jsou významně krácena, „pokud státní správa dává podporu výroby elektřiny z OZE vyšší než jednoznačně stanovuje zákon, a celá společnost, včetně navrhovatele, toto musí hradit.“ [3] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) v záhlaví uvedeným usnesením návrh odmítl. Krajský soud konstatoval, že dané cenové rozhodnutí není opatřením obecné povahy. Krajský soud měl za to, že dle současného judikatorního nazírání Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu je cenové rozhodnutí právním předpisem, ačkoliv i tato judikatura prodělala svůj vývoj. Dále se zabýval posouzením cenového rozhodnutí po formální i materiální stránce. Ačkoliv si byl vědom, že pro zhodnocení věci je stěžejní tzv. materiální pojetí, považoval za účelné se vyjádřit i k pojetí formálnímu, přičemž vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2013, č. j. 9 As 19/2012-44. Zde shledal, že cenové rozhodnutí (v citovaném rozsudku ve vztahu k cenám tepelné energie) je z formálního hlediska právním předpisem. K materiální stránce cenového rozhodnutí se krajský soud vyjádřil v tom smyslu, že okruh adresátů i jeho předmět jsou vymezeny obecně, předmět úpravy nedopadá na konkrétní adresáty; okruh případů, na který se vztahuje výkupní cena a zelené bonusy, je vymezen obecně, tj. nezabývá se konkrétní situací, ale situací všech výrobců elektřiny v rozsahu, v jakém se na ně vztahují daná kritéria. Předmětné cenové rozhodnutí obecně stanovilo výši podpory, která je vyplácena všem výrobcům elektřiny splňujícím stanovené podmínky, lišila se pouze hodnota výkupních cen a zelených bonusů pro několik obecně vymezených množin subjektů. II. Kasační stížnost [4] Proti usnesení podal navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V ní uváděl kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Předně tvrdil, že cenové rozhodnutí odpůrce není právním předpisem, nýbrž opatřením obecné povahy. Dle stěžovatele je zřejmé, že judikatura, o kterou se krajský soud v usnesení opíral, není zcela jednotná, původně se dokonce blížila názorům stěžovatele. Krajský soud než aby se věnoval vlastnímu obsahu cenového rozhodnutí, spíše vyhodnocoval stávající judikaturu. Dle navrhovatele je cenové rozhodnutí z hlediska formálního i materiálního opatřením obecné povahy; okruh účastníků vymezuje obecně a předmět regulace zcela konkrétně. [5] Stěžovatel dále citoval právní úpravu vymezující konzultační povinnosti odpůrce při výkonu své působnosti (mj. je povinen konzultovat i návrhy cenových rozhodnutí) [§ 17e odst. 2 a 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)] a úpravu připodobňuje k úpravě obsažené v § 172 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Uzavírá, že pokud je opatřením obecné povahy územní plán, musí jím být nutně i cenové rozhodnutí. [6] K materiální stránce stěžovatel nabízí logický rozbor posouzení obecnosti či konkrétnosti adresáta a předmětu. Konstatuje, že mezi cenovým rozhodnutím s konkrétními adresáty („pan X, pan Y a paní Z“) i konkrétním předmětem, a napadeným cenovým rozhodnutím s obecným adresátem a konkrétním předmětem, je pouze ten rozdíl, že u napadeného cenového rozhodnutí došlo k zobecnění adresátů (neuvádí se zde „pan X, pan Y a paní Z“, nýbrž např. „majitelé fotovoltaických elektráren s instalovaným výkonem do 30 kW“), což na konkrétnost předmětu nemůže mít jakýkoliv vliv. Předmět cenového rozhodnutí dle stěžovatele nedopadá na konkrétní případy (to ani není od opatření obecné povahy žádáno), a to jen z tohoto důvodu, že jeho adresát je obecný. Pakliže je adresát konkretizován, cenové rozhodnutí řeší konkrétní případ. To jasně dokládá, že cenové rozhodnutí je obecné v adresátovi a konkrétní v předmětu. Stěžovatel proto tvrdil, že krajský soud ve svém zdůvodnění nesprávně vyvozoval obecnost předmětu z obecnosti adresátů a obecnosti aplikovatelnosti regulovaných cen. [7] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že krajský soud ne zcela najisto a pregnantně vymezil, proč cenové rozhodnutí není opatřením obecné povahy. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl judikáty, které se týkají jiného druhu cenových předpisů a za této situace nejsou postačujícím podkladem pro jednoznačný závěr soudu. [8] S ohledem na výše uvedené zde nebyly důvody pro odmítnutí návrhu a soud se jím měl zabývat meritorně. Stěžovatel shledává, že občan musí mít nástroj, jak se právní cestou bránit proti nezákonným cenovým rozhodnutím, jelikož oblast, kterou vymezil, nemůže existovat mimo sféru jeho práva na soudní ochranu. Znamenalo by to totiž, že za selhání všech ostatních mechanismů by odpůrce stál mimo jakoukoliv kontrolu. III. Vyjádření odpůrce [9] Odpůrce ve svém vyjádření ze dne 9. 12. 2013 uvedl, že se ztotožňuje s posouzením věci krajským soudem a měl za to, že kasační stížnost stěžovatele žádné nové argumenty neobsahuje. Cenová rozhodnutí, resp. jejich jednotlivá ustanovení, je třeba vždy posuzovat individuálně, jelikož je nelze apriorně podřazovat pod konkrétní formu správního aktu. Je však podstatné, že krajský soud rozebral judikatorní závěry týkající se cenových předpisů, ale také posoudil charakter napadeného cenového rozhodnutí, a shledal, že jeho předmět je stanoven obecně. Tím odpověděl na stěžejní otázku stěžovatele, proč nemůže být napadené cenové rozhodnutí opatřením obecné povahy (odpůrce patrně nesprávně uvádí „právním předpisem“ – pozn. NSS). Napadené rozhodnutí tak dle názoru odpůrce není nepřezkoumatelné. [10] Cenové rozhodnutí svým rozsahem dopadá na veškerou elektřinu vyrobenou v zařízeních, která splňují podmínky pro přiznání konkrétní formy podpory stanovené zákonem o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Nic na tom dle odpůrce nemění skutečnost, že z hlediska podmínek § 6 citovaného zákona cenové rozhodnutí stanovuje výkupní ceny a zelené bonusy rozdílně pro jednotlivé kategorie výroben z hlediska způsobu výroby elektřiny a termínu jejich uvedení do provozu. Důvodem pro toto rozdílné stanovení jsou různé investiční náklady na jednotlivé typy výroben elektřiny a z hlediska patnáctileté návratnosti od roku uvedení zařízení do provozu. Ustanovení cenového rozhodnutí napadená stěžovatelem se vztahují na všechny výrobce elektřiny spadající do příslušné kategorie. Obecnost předmětu regulace spočívá dle odpůrce v tom, že výkupní ceny a zelené bonusy se vztahují na veškerou elektřinu vyrobenou v uvedených zdrojích – vymezených taktéž obecně – bez rozdíl