8 Afs 59/2013 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 59/2013- 33 - text 8 Afs 59/2013 - 33 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: R. D., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 4. 2. 2009, čj. 512/09-1300-203245, 513/09-1300-203245, 514/09-1300-203245, 516/091300-203245, 517/091300-203245, 518/09-1300-203245, 519/09-1300-203245, 520/091300-203245, 521/091300-203245, 522/09-1300-203245, 523/09-1300-203245, 524/091300-203245 a 525/091300-203245, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, čj. 7 Ca 102/2009  40, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, čj. 7 Ca 102/2009  40, se zrušuje. II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 4. 2. 2009, čj. 512/09-1300-203245, 513/09-1300-203245, 514/09-1300-203245, 516/091300-203245, 517/09-1300-203245, 518/09-1300-203245, 519/09-1300-203245, 520/091300-203245, 521/09-1300-203245, 522/09-1300-203245, 523/09-1300-203245, 524/091300-203245 a 525/09-1300-203245, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 21 036Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Marka Nespaly, advokáta. Odůvodnění: I. [1] Žalobce v řádném daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období II., III. a IV. čtvrtletí 2005, leden, březen, duben, květen, listopad, prosinec 2006, únor 2007 a duben až červen 2007, uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) z přijatých zdanitelných plnění (nakoupený materiál a pomocné práce ve stavebnictví), který prokazoval daňovými doklady vystavenými dodavatelem K. K. (dále jen „dodavatel“). [2] Finanční úřad v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi (dále jen správce daně) po ukončení daňové kontroly dodatečnými platebními výměry ze dne ze dne 5. 8. 2008, čj. 131205/08/057912/3380, čj. 131209/08/057912/3380, čj. 131211/08/057912/3380, čj. 131214/08/057912/3380, čj. 131215/08/057912/3380, čj. 131216/08/057912/3380, čj. 131217/08/057912/3380, čj. 131219/08/057912/3380, čj. 131220/08/057912/3380, čj. 131229/08/057912/3380, čj. 131231/08/0757912/3380, čj. 131241/08/057912/3380, čj. 131400/08/057912/3380, doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za uvedená zdaňovací období ve výši 41 223 Kč, 55 576 Kč, 74 985 Kč, 3193 Kč, 8740 Kč, 23 245 Kč, 14 950 Kč, 40 485Kč, 42 503 Kč, 4035 Kč, 17 860 Kč, 28 055 Kč a 40 717 Kč. Důvodem doměření daně bylo zjištění, že dodavatel uvedený na daňových dokladech předložených žalobcem nebyl v době vystavení dokladů (poskytnutí služeb) plátcem daně z přidané hodnoty, neboť mu byla místně příslušným správcem daně s účinností k 15. 1. 2001 zrušena registrace k dani z přidané hodnoty. Nárok na odpočet byl proto podle správce daně uplatněn v rozporu s § 72, 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o DPH), protože plnění nebyla poskytnuta plátcem. [3] Odvolání žalobce podaná proti uvedeným dodatečným výměrům Finanční ředitelství v Praze zamítlo rozhodnutími ze dne 4. 2. 2009, označenými v záhlaví. [4] Žalobu podanou proti rozhodnutím [3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 1013 čj. 7 Ca 102/2009 - 40, zamítl. Rozsudek městského soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje. [5] Odvolací finanční ředitelství je správním orgánem, na něhož ve smyslu § 69 s. ř. s. již s účinností od 1. 1. 2013 (v době řízení před městským soudem) podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, přešla působnost původního žalovaného Finančního ředitelství v Praze. V textu označení „žalovaný“ označuje odvolací orgán finanční správy, a to podle kontextu v daném textu. II. [6] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu [4] kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [7] Stěžovatel tvrdí (stejně jako namítal v žalobě), že s uvedeným dodavatelem spolupracoval dlouhodobě. Namítá, že závěr o nesplnění podmínek nároku na odpočet správce daně učinil i poté, co po provedených kontrolách prověřil, že k přijímání zdanitelného plnění žalobcem od uvedeného dodavatele skutečně docházelo a nejednalo se o fiktivní plnění, po formální stránce docházelo i k řádnému vystavování daňových dokladů a nebyly shledány nedostatky ani ve vedení účetnictví žalobce. Správce daně mechanicky zaujal názor, že nebyl-li dodavatel plátcem DPH (ačkoliv jím v dřívějších dobách skutečně byl a ačkoliv výše ročního obratu u dodavatele i v rozhodných obdobích plátcovství DPH odůvodňovala), bez ohledu na povědomost žalobce o této skutečnosti, nebylo možno dodavatele za plátce považovat a podmínky nároku na odpočet považovat za splněné. [8] Před žalovaným v odvolacím řízení, tak i v řízení o správní žalobě stěžovatel tento postup napadal pro rozpor se Směrnicí Rady 2006/12/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice“) a s judikaturou Evropského soudního dvora, na kterou upozornil při jednání u správního soudu. Žalovaný ani soud nevzaly v úvahu, že nebyly provedeny všechny důkazní návrhy žalobce, jimiž chtěl prokázat svá tvrzení o existenci přijatého a poskytnutého plnění, ale i o absenci svého povědomí, že dodavatel není plátcem DPH. Správní soud uzavřel, že si žalobce mohl v uveřejněném seznamu plátců DPH ověřit, zda byl daňový subjekt, který vystavil daňový doklad (dodavatel) v době uskutečnění zdanitelného plnění plátcem daně z přidané hodnoty či nikoliv. Současně podle soudu nebyla spornou otázka, zda fakticky došlo k poskytnutí zdanitelného plnění, ale to zda byly splněny podmínky pro uplatnění nároku na odpočet. [9] Soud se tak při vydání napadeného rozsudku neřídil aktuálním výkladem problematiky „domněle zákonných“ odpočtů daně z přidané hodnoty zastávaným Nejvyšším správním soudem, který v právně i skutkově obdobných případech nabádá k důslednějšímu prověřování dobré víry daňového subjektu při posuzování důvodnosti uplatňovaného nároku na odpočet. Napadený rozsudek není v souladu se závěry např. rozsudku NSS čj. 2 Afs 60/2011 - 94 ze dne 27. 3. 2012, v němž soud zaujal právní názor, že „ ve vztahu k vystavování daňových dokladů se jistě zásada ochrany dobré víry použije, nicméně (…na rozdíl od správního řízení…) jako základní interpretační zásada právního jednání subjektů vystupujících v soukromoprávních vztazích,…., která by však měla být respektována i v daňovém řízení (viz rozsudky Soudního dvora EU ve věci Optigen Ltd., Kittel, Teleos a další)… V posuzovaném případě správní orgány nepřisvědčily, že v případě stěžovatelky existují důvodné pochybnosti o tom, že ohledně uplatnění nároku na odpočet daně jednala v dobré víře. Nemůže jí přitom být přičítáno k tíži případné nezákonné jednání jiných daňových subjektů, s nimiž měla založeny obchodněprávní vztahy. Z hlediska posouzení nároku na odpočet je povinností správních orgánů, aby zvážily všechny objektivní okolnosti vykázané daňové transakce, přičemž není-li na určitém článku řetězce daň odvedena, nemůže dojít k odmítnutí nároku na odpočet tomu, kdo v dobré víře získá zdanitelné plnění, aniž by o nezákonných praktikách jiného plátce či plátců věděl či mohl vědět. Z vazeb mezi zúčastněnými subjekty, jak vyplývají ze spisového materiálu přitom nelze dovozovat, že by stěžovatelka a v tomto ohledu v dobré víře nebyla.“ Stěžovatel se dále dovolává i rozsudku čj. 9 Afs 18/2010-244 k problematice řetězců daňových subjektů, z nichž některé vědomě účtovaly v daňových dokladech DPH, i když nebyly plátci daně, anebo nárokovali odpočet neoprávněně, totiž, že „ v souladu s judikaturou Soudního dvora EU je nárok na odpočet daně chráněn pouze za situace, že plátce daně o záměru zkrátit daň nevěděl a ani nemohl s přihlédnutím ke všem objektivním okolnostem vědět. Takový výklad je v souladu s cílem tzv. Šesté směrnice. Správní soud se nezaobíral nijak jeho tvrzením a důkazními návrhy ohledně toho, že nemohl reálně vědět a očekávat, že dodavatel pozbyl v průběhu dlouhodobé obchodní spolupráce s žalobcem status plátce daně z přidané hodnoty, zejména, když tento dodavatel i nadále vykazoval obrat ve výši, při které by se nutně plátcem daně stát musel. Tím správní soud (i předtím žalovaný) rozhodl nezákonně. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trvá na tom, že závěr správního soudu je správný. [11] K prvnímu citovanému judikátu uvádí, že není přiléhavý na stěžovatelův případ, neboť v citovaném sporu přijala stěžovatelka plnění