8 Afs 84/2013 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 84/2013- 45 - text 8 Afs 84/2013 - 51 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: M. H., zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem náměstí Míru 143, Domažlice, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutím Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 6. 8. 2010, čj. 10050/2010-060100-21 a čj. 10046/2010-060100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2013, čj. 30 Af 32/2010 – 93. takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. 1) Rozhodnutími ze dne 11. 1. 2010, čj. 11700-126400-013 a čj. 11698-126400-013, Celní úřad Náchod (dále jen „celní úřad“) zamítl žalobcovy žádosti o vrácení antidumpingového cla zaplaceného na základě dodatečných platebních výměrů ze dne 10. 7. 2009, čj. 6224/09126400013 a čj. 6225/09-126400-013. 2) Rozhodnutím ze dne 6. 8. 2010, čj. 10050/2010-060100-21 a čj. 10046/2010-060100-21 (dále jen „napadená rozhodnutí“), Celní ředitelství Hradec Králové zamítlo odvolání žalobce proti shora uvedeným rozhodnutím celního úřadu o nevrácení cla. 3) Ve věci původně rozhodovalo Celní ředitelství Hradec Králové, které však bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky. Jeho působnost přešla na Generální ředitelství cel, přičemž dle § 82 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb. platí, že jsou-li v rozhodnutích nebo osvědčeních vydaných při správě daní nebo ve správním řízení do dne nabytí účinnosti tohoto zákona uvedeny Generální ředitelství cel, celní ředitelství nebo celní úřady, zde Celní ředitelství Hradec Králové, rozumí se jimi orgány celní správy příslušné ode dne nabytí účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., v tomto případě tedy Generální ředitelství cel (dále jen „žalovaný“). II. 4) Žalobce podal proti rozhodnutím Celního ředitelství Hradec Králové správní žaloby ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Krajský soud obě žaloby zamítl. V rekapitulační části rozsudku uvedl, že o věci rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, čj. 30 Af 32/2010 – 43, a to tak, že obě napadená rozhodnutí zrušil, neboť byla nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl rozsudkem ze dne 11. 7. 2012, čj. 8 Afs 62/2011  65 (dostupné na www.nssoud.cz), a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. 5) Nejvyšší správní soud se neztotožnil s krajským soudem v otázce nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Připomněl, že žalobce zahájil řízení o vrácení částek cla v návaznosti na rozhodnutí celního úřadu z 4. 12. 2009, kterými celní úřad ověřil neplatnost dodatečných platebních výměrů z 10. 7. 2009. Důvodem ověření neplatnosti bylo, že v původně vydaných výměrech nebylo uvedeno právní ustanovení, podle kterého vznikla žalobci povinnost zaplatit antidumpingové clo. Rozhodnutí o ověření neplatnosti byla žalobci doručena a o den později (8. 12. 2009) žalobce podal žádosti o vrácení cla s tím, že neexistuje právní důvod pro jejich úhradu. O den dříve (7. 12. 2009) však celní úřad vydal nové dodatečné platební výměry na shodné částky antidumpingového cla, které již obsahovaly právní ustanovení, podle kterého byla vyměřena povinnost k úhradě cla. Tyto posléze vydané dodatečné platební výměry napadl žalobce odvoláními, která žalovaný zamítl. Nejvyššímu správnímu soudu bylo z úřední činnosti známo, že žalobce následně podal proti rozhodnutím o odvolání správní žaloby ke krajskému soudu, které krajský soud zamítl rozsudky ze dne 29. 2. 2012, čj. 30 Af 2/2011 – 48 a čj. 30 Af 3/2011  48. V nich se krajský soud zabýval meritem věci, tedy tím, zda byly splněny podmínky pro doměření antidumpingového cla. Relativně souběžně a na sobě nezávisle tak probíhala samostatná řízení o dodatečných platebních výměrech a o žádostech o vrácení cla. 6) Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo podle názoru Nejvyššího správního soudu zjistitelné, z jakých důvodů žalovaný nevyhověl podaným odvoláním. Žalovaný reagoval především na tvrzení, že neplatný dodatečný platební výměr nemohl založit povinnost žalobce k úhradě cla. Proto žalovaný argumentoval rozsudkem Soudního dvora EU (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. C-247/04, Transport Maatschappij Traffic BV, který rovněž posuzoval případ, kdy rozhodnutí o povinnosti uhradit clo bylo shledáno neplatným, tehdy dokonce v důsledku nedostatku kompetence správního orgánu k jeho vydání. Žalovaný proto analogicky dospěl k závěru, že v této věci byly sice shledány nedostatky původních platebních výměrů, ty však byly bezprostředně po ověření neplatnosti nahrazeny novými výměry. Konstatování žalovaného, že celní dluh skutečně vznikl ze zákona za podmínek stanovených v kapitole 2 hlavě V. celního kodexu a částka byla určena použitím celního sazebníku, bylo sice stručné, ale podle Nejvyššího správního soudu dostatečné. Žalovaný zřetelně vyjádřil, že došlo k dovozu zboží, na které právní předpisy uvalují antidumpingové clo, které bylo třeba zaplatit. 7) Krajský soud poté znovu přezkoumal napadená rozhodnutí. Za podstatu věci označil to, zda žalovaný správně aplikoval čl. 236 odst. 1 celního kodexu. To, že bylo pravomocně rozhodnuto o naplnění zákonných podmínek pro doměření cla, nelze podle krajského soudu vyložit jinak, než že v přezkoumávaných věcech byla částka cla dlužná ze zákona ve smyslu čl. 236 odst. 1 celního kodexu. Na tom nemohlo nic změnit ani ověření neplatnosti dodatečných platebních výměrů a vydání nových platebních výměrů. Žalobce byl povinen uhradit clo ze zákona. Žalobci nevznikl nárok na vrácení cla v důsledku ověření neplatnosti původních platebních výměrů. Krajský soud shledal přiléhavým i odkaz žalovaného na rozsudek Soudního dvora sp. zn. C-247/04. 8) Pro věc nebyla podstatná žalobcova argumentace, že v době platby nebylo clo zaúčtováno podle čl. 217 odst. 1 celního kodexu, a to právě pro neplatnost původních dodatečných platebních výměrů. Pokud došlo k ověření jejich neplatnosti a téhož dne byly vydány nové platební výměry jako nový právní titul k zaúčtování cla, podle krajského soudu nikdy nedošlo ze strany celních orgánů k odúčtování cla. Podstatná byla existence celního dluhu ze zákona, která byla v projednávaných věcech nepochybně prokázána. III. 9) Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že clo bylo dlužné ze zákona a že k odúčtování cla ze strany celních orgánů nikdy nedošlo. Jediným relevantním důkazem o zaúčtování cla podle čl. 217 odst. 1 celního kodexu mohl být pouze v té době platný platební výměr. Žádný takový platební výměr neexistoval, což následně celní orgány samy autoritativně konstatovaly rozhodnutími o ověření neplatnosti původních platebních výměrů. Jestliže byly původní platební výměry ověřeny jako neplatné, nedošlo nikdy k zaúčtování cla. 10) Podle stěžovatele bylo možné použít původně zaplacené částky na úhradu cla jen rozhodnutím celních orgánů o jejich započtení. Celní orgány dosud nevydaly žádné takové rozhodnutí. Je v rozporu s principy právního státu, aby stát vybral od stěžovatele právně nepodloženou platbu a ponechal si ji s odůvodněním, že mu patří ze zákona. 11) Až dosud celní orgány posuzovaly nastalou situaci tak, že nezákonně vybrané částky vrátily postupem uplatňovaným při vracení cla při dovozu podle celního zákona a posléze podle čl. 236 odst. 1 celního kodexu. Žalovaný však dospěl v odvolacím řízení s poukazem na rozsudek Soudního dvora ve věci C-247/04 k závěru, že částku vybranou na základě neplatného rozhodnutí takto vrátit nelze. Měl se tedy zabývat tím, jak pohlížet na stěžovatelovu žádost o vrácení cla. Reálně se totiž jednalo o žádost o vydání částek zaplacených na základě nezákonného postupu celních orgánů, pro jejichž držení neměl stát právní titul. Žalovaný tedy měl jeho žádost vyhodnotit jako žádost o vrácení přeplatku podle § 64 zákona o správě daní a poplatků, což neučinil. IV. 12) Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názory krajského soudu. Poukázal na předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu v této věci, jehož závěry krajský soud plně převzal. Žalovaný také odkázal na svá předchozí vyjádření a připomněl dosavadní průběh řízení. Nebylo na místě, aby celní úřad vracel již vybrané antidumpingové clo, neboť clo bylo dlužné ze zákona a bylo stěžovateli předepsáno platebními výměry, které celní úřad vydal místo platebních výměrů, u nichž ověřil jejich neplatnost. Clo tedy bylo řádně zaúčtováno podle čl. 217 odst. 1 celního kodexu. 13) Nově vydané platební výměry byly podrobeny s