10 As 154/2014 — Nejvyšší správní soud

10 As 154/2014- 37 - text 10 As 154/2014 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: Ing. M. M., zast. JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem Tylovo nám. 699/1, Praha 2, proti žalované: Rada pro veřejný dohled nad auditem, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 8. 2013, čj. RVDA186/2013, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, čj. 11 Ad 18/2013-32, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kárná komise Komory auditorů ČR (dále jen správní orgán I. stupně) uznala rozhodnutím ze dne 27. 5. 2013, čj. 897/DK02/2013/Ci, na základě návrhu dozorčí komise Komory auditorů ČR kárně obviněnou žalobkyni vinnou z porušení § 18 a 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech, a podle § 25 odst. 1 písm. c) zákona o auditorech jí uložila pokutu ve výši 10 000 Kč a dále náhradu nákladů řízení ve výši paušální částky 1000 Kč. Porušení se měla žalobkyně dopustit tím, že nevedla dostatečný spis auditora, nepostupovala v souladu s Mezinárodními auditorskými standardy (ISA) a s auditorskými standardy a směrnicemi vydanými Komorou auditorů ČR (dále jen „komora“), a to u dvou kontrolovaných spisů klientů, kteří žádali o nepovinný audit účetní závěrky v období 2010 a 2011. [2] Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaná zamítla a předchozí rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila rozhodnutím označeným v záhlaví. [3] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně rozsáhlou žalobu k městskému soudu. Městský soud žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. V odůvodnění napadeného rozsudku se městský soud neztotožnil s argumentací žalobkyně, že zákon o auditech upravuje toliko oblast provádění povinných auditů a nemůže regulovat nepovinné ověřování účetních závěrek. Ustanovení § 2 písm. b) zákona o auditech vymezuje auditorskou činnost, která je širším pojmem oproti pojmu „povinný audit“, který je vymezen v § 2 písm. a) téhož zákona. Městský soud dále vycházel z § 18 zákona o auditorech, podle něhož jsou auditoři povinni při provádění auditorské činnosti postupovat v souladu s mezinárodními auditorskými standardy podle práva EU a auditorskými standardy vydanými komorou, a dále z § 24 téhož zákona, dle kterého auditoři podléhají systému kontroly kvality. [4] Zákon o auditorech se vztahuje nejen na auditory, ale i na existující či vytvořené orgány (komoru, Radu), na auditované účetní jednotky a další subjekty. Podle aktuální právní úpravy je jednoznačné, kdo může provádět audit. U ostatních auditorských činností je dle názoru městského soudu nutno vycházet z toho, že auditoři a auditorské společnosti jsou ve značné míře těmi subjekty, které jsou klienty najímány tehdy, pokud má být snížena neurčitost příjemce jakékoli ekonomické informace. Pak městský soud popsal pojem ověřovací zakázka a za jakých podmínek je auditor oprávněn takovou zakázku přijmout. [5] K pochybnosti žalobkyně o pravomoci komory a její kárné komise postihovat auditory v případech tzv. nepovinných auditů, resp. k údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované v této otázce, městský soud uvedl, že s touto argumentací žalobkyně se podrobně, dostatečně určitým a srozumitelným způsobem vypořádal již správní orgán I. stupně na s. 9 a 10 svého rozhodnutí. Žalovaná se otázkou zabývala na s. 6 napadeného rozhodnutí sice stručněji, ale srozumitelně vysvětlila, proč se se závěry správního orgánu I. stupně ztotožnila. Městský soud se k námitkám žalobkyně věnoval i otázce výše sankce a dále námitkám proti výsledku kontroly kvality práce provedené dozorčí komisí komory. II. Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [7] V obsáhlé kasační stížnosti stěžovatelka upozorňuje, že zveřejnění údajně nezákonně uloženého kárného opatření je pro ni dehonestující a je způsobilé přivodit jí majetkovou újmu. Pokud jde o věc samou, stěžovatelka uplatnila v zásadě stejné námitky, jako v žalobě. Namítla, že obě rozhodnutí správních orgánů byla vydána na základě chybného vyhodnocení skutkového stavu, v rozporu s právními předpisy a orgánem nepříslušným takové rozhodnutí vůbec vydat. Městskému soudu vytkla, že rozhodl v rozporu se spisy, resp. na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Dále stěžovatelka tvrdí, že rozsudek postrádá přezkoumatelné odůvodnění, přičemž autoritativní tvrzení soudu stěžovatelka nepovažuje za odůvodnění rozsudku. Pokud přece jen nějaké odůvodnění rozsudek obsahuje, zdůvodnění pochází z nesprávně posouzené právní otázky. [8] Předně podle názoru stěžovatelky nebylo dostatečně vypořádáno její tvrzení o tom, že zpochybnila pravomoc komory a její kárné komise ke kontrole a správnímu trestání auditora v případě tzv. nepovinných auditů. Dle stěžovatelky je zřejmé, že komora nemá žádnou kontrolní pravomoc nad nečleny komory, pokud provádějí nepovinné audity. Vnitřní předpisy komory, zejména dozorčí řád a kárný řád, nemohou ukládat členům komory povinnosti, či svěřit komoře kontrolní pravomoc, pokud tak neplyne ze zákona nebo pokud je to v rozporu s právním rámcem směrnice 2006/43/ES. Opačný postup by byl v rozporu s Ústavou i Listinou základních práv a svobod. [9] Stěžovatelka dále uvádí argumenty na podporu svého názoru, že nepovinný audit nespadá ani pod rozsah § 2 písm. a) zákona o auditorech (povinné audity), ani pod § 2 písm. b) cit. zákona (jiné auditorské činnosti). K první části tohoto tvrzení uvádí, že směrnice 2006/43/ES upravuje a právně zavazuje adresáty této právní normy výhradně pro oblast provádění povinných auditů. Český zákon o auditech, nemá-li být v rozporu se směrnicí 2006/43/ES, upravuje toliko oblast provádění povinných auditů, nereguluje a ani regulovat nemůže nepovinné (dobrovolné) ověřování účetních závěrek. Vzhledem k vysokému stupni harmonizace právní úpravy provádění auditů v EU je nepřípustné, aby se česká právní úprava od směrnice 2006/43/ES odchylovala. Pokud účetní jednotka není povinna nechat si ověřit účetní závěrku auditorem ani jinou osobou (nečlenem komory), a učiní tak dobrovolně, není tedy důvod takovou zakázku podrobovat přísné regulaci. Na takové regulaci neexistuje legitimní veřejný zájem. [10] Pokud jde o druhou část výše uvedeného tvrzení, stěžovatelka nesouhlasí s žalovanou a potažmo ani se soudem v tom, že nepovinné audity jsou auditorskou činností ve smyslu § 2 písm. b) zákona o auditorech. Stěžovatelka v kasační stížnosti sice ve shodě se žalovanou tvrdí, že všechny auditorské činnosti dle tohoto ustanovení mohou být prováděny pouze auditorem či auditorskou společností. Dále se však stěžovatelka v názorech s žalovanou rozchází, neboť tvrdí, že na ověřování jiných ekonomických informací se zákon o auditorech nevztahuje, resp. vztahuje pouze tehdy, pokud povinnost jejich ověření vyplývá pro odběratele ze závazných právních předpisů, typicky u čerpání dotací z prostředků EU atd. Ustanovení § 2 odst. 9 bodu 1 příspěvkového řádu komory nerozlišuje, zda při ověřování účetních závěrek jde o audit povinný či nepovinný. Žádný vnitřní předpis komory neposkytuje oporu pro názor žalované, že nepovinný audit by měl být považován za „ověřování jiných ekonomických informací“. Tomu odpovídá i § 2 odst. 9 bod 3 příspěvkového řádu komory, neboť v rámci této kategorie není uvedeno nepovinné ověření účetní závěrky. Měla-li komora v úmyslu tyto pojmy definovat podrobněji, nic ji nebránilo tak učinit. To se však dle stěžovatelky nestalo. Ani s touto argumentací se městský soud nezabýval. [11] Žalovaná ani soud se též prý nevypořádaly s právní argumentací stěžovatelky o tom, že se nemohla dopustit porušení ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) zákona o auditorech, protože zakázka dobrovolného ověření roční účetní závěrky není podle tohoto zákona povinným ověřením jiných ekonomických informací. Pokud byla stěžovatelka sankcionována za způsob vedení spisu, stěžovatelka k tomu uvádí, že tato povinnost dle § 20 odst. 5 zákona o auditorech se týká pouze povinných auditů. [12] Stěžovatelka připomněla, že předmětem sporu dle jejího názoru není text zákona o auditorech, ale rozdílný názor stran sporu o jeho aplikovatelnosti i na nepovinné audity, včetně sankčních ustanovení. Nebyla-li argumentace stěžovatelky řádně vyvrácena, měli žalovaná i soud postupovat v souladu se zásadou „v pochybnostech mírněji“, resp. „v pochybnostech v prospěch obžalovaného“. Soud dle stěžovatelky tuto zásadu porušil. [13] Stěžovatelka již v žalobě napadla též nepřezkoumatelnost uložené trestní sankce. Z rozhodnutí žalované není zřejmé, proč přikročila k závažnějšímu druhu trestní sankce v situaci, kdy je stěžovatelka trestána poprvé.