5 As 123/2014 — Nejvyšší správní soud

5 As 123/2014- 20 - text 5 As 123/2014 - 23 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Mgr. M. K., zast. JUDr. Danielem Teleckým, advokátem se sídlem v Chomutově, Klostermannova 138, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471/27, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014, č. j. 11 Ad 8/2011 - 46, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci na nákladech soudního řízení částku 4114 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Daniela Teleckého. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým městský soud zrušil jeho rozhodnutí ze dne 14. 2. 2011, č. j. 421/3-963V-2/2001-7542, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 202516/VP-6/23, ve věci výsluhového příspěvku žalobce. I. Podstatný obsah kasační stížnosti V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že posouzení městského soudu, který dospěl k závěru, že z hlediska části třetí zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, bylo na pracovněprávní vztah žalobce u hasičského záchranného sboru (dále „HZS“) pohlíženo jako na pracovní poměr příslušníka tohoto sboru, a jako na takový je třeba na něj pohlížet i z hlediska ustanovení § 21 odst. 3 zákona č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky (dále „zákon o ZHS“), je nesprávné, neodpovídá výkladu předmětných právních ustanovení a je v rozporu s úmyslem zákonodárce. Dle stěžovatele ustanovení § 21 odst. 3 zákona o HZS nemá na mysli příslušníky HZS obecně, ale pouze příslušníky HZS ČR, což ostatně vyplývá z ustanovení § 3 odst. 1 tohoto zákona. Podpůrně v této souvislosti stěžovatel uvádí, že problematika hodnocení pracovněprávního vztahu žalobce u HZS byla před rozhodnutím o jeho výsluhových náležitostech konzultována s věcně příslušnými orgány Ministerstva vnitra, které je gestorem služebního zákona. Jak v době rozhodování orgánů sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, tak po vydání předmětného rozsudku městského soudu, byl výše uvedený právní názor stěžovatele těmito orgány potvrzen. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkazuje na žalobu podanou u městského soudu a na ní navazující rozsudek městského soudu, se kterým se ztotožňuje, a to jak ve výroku, tak zejména v jeho odůvodnění. II. Obsah soudního a správního spisu Rozhodnutím žalovaného Ministerstva obrany, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 202516/VP-6/23, byl žalobci přiznán výsluhový příspěvek ve výši 23 384 Kč. Z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že žalobci byla započítána doba služby v rozsahu 19 roků 9 měsíců a 5 dnů, tedy 19 ukončených roků činné služby. Rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku žalobci bylo vydáno v souvislosti s tím, že dnem 30. 11. 2010 žalobce ukončil služební poměr vojáka uplynutím stanovené doby. O výsluhových náležitostech tedy bylo rozhodováno podle zákona o vojácích z povolání. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, ve kterých argumentoval shodně, jako v posléze podané žalobě, tedy namítal, že mu nesprávně nebyla započtena doba pracovního poměru u HZS sboru okresu Žďár nad Sázavou, která se dle jeho názoru měla do rozhodné doby započíst jako pracovní poměr, který je podle zvláštních předpisů posuzován jako doba služebního poměru. Ve spise je založena pracovní smlouva, kterou žalobce uzavřel s HZS dne 1. 2. 1996, jako sjednaný druh práce je uvedeno provádění hasebních prací, záchrana osob a věcí při požárech a mimořádných událostech, provádění soustavné fyzické a odborné přípravy, práce na požární stanici typu ošetřování techniky, úklid apod. Opatřením ředitele HZS okresu Žďár nad Sázavou ve věcech personálních ze dne 11. 3. 1996, č. 2/1996, č. j. 227/1996-V, byl žalobce ke dni 1. 2. 1996 jmenován do hodnosti rotmistr jako hasič HZS okresu Žďár nad Sázavou. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že pracovní poměr žalobce v období od 1. 2. 1996 do 31. 5. 1996 nelze započíst do rozhodné doby proto, že žalobce nebyl ke dni účinnosti zákona o HZS České republiky v pracovním poměru, z tohoto důvodu se jeho pracovní poměr podle § 21 odst. 1 nezměnil v poměr služební. Ustanovení § 21 zákona o HZS se proto na žalobce nevztahovalo, jeho pracovní poměr nezískal charakter služebního poměru, a nemůže být započten do rozhodné doby pro nárok výsluhového příspěvku. Žalobce v podané žalobě proti rozhodnutí stěžovatele namítl, že v rámci rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku mu nebyla do doby rozhodné pro výsluhové nároky započtena doba pracovního poměru u HZS od 1. 2. 1996 do 31. 5. 1996, kdy žalobce podle pracovní smlouvy z 1. 2. 1996 byl prokazatelně zařazen do přímého výkonu služby a měl i hodnost. Poukázal na ustanovení § 224 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále „služební zákon“), na který odkazuje ustanovení § 143 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) s tím, že ze zmíněného ustanovení § 224 odst. 3 služebního zákona vyplývá, že do doby rozhodné pro výsluhové nároky se započtou též doby pracovního poměru, které se podle zvláštních právních předpisů posuzují jako doby služebního poměru. Zvláštním zákonem je v poznámce pod čarou mimo jiné uveden i zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru, který v ustanovení § 21 odst. 3 stanovil, že příslušníkům se do rozhodné doby započítávají i doby, které byly započítávané podle dosavadních předpisů pro pracovní poměr příslušníka Hasičského záchranného sboru. Dle žalobce při stanovení rozhodné doby mělo být vycházeno z uvedených právních ustanovení, pokud se tak nestalo, jde o protizákonný postup, který žalobce poškozuje na jeho právech. Městský soud se s jeho námitkami ztotožnil a rozhodnutí žalovaného zrušil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku [§ 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.). Kasační stížnost je podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Podle § 143 odst. 1 zákona o vojácích z povolání není-li stanoveno jinak, je dobou trvání služebního poměru rozhodnou pro nárok na výsluhový příspěvek a jeho výši doba trvání činné služby vojáka, vyjma doby trvání základní a náhradní vojenské služby, a doba trvání služebního poměru v bezpečnostních sborech podle zvláštního právního předpisu. Tímto zvláštním právním předpisem je služební zákon, který v ustanovení § 224 stanoví, že příslušníkům se ke dni účinnosti tohoto zákona provede zápočet doby pro účely výsluhových nároků, přičemž do doby rozhodné pro výsluhové nároky se započtou doby, po které trval služební poměr podle zvláštních právních předpisů (§ 224 odst. 2 služebního zákona), do doby rozhodné pro výsluhové nároky se započtou též doby pracovního poměru, které se podle zvláštních právních předpisů posuzují jako doby služebního poměru (§ 224 odst. 3 služebního zákona) s výjimkou doby, která je uvedena pod písm. a) až písm. d) tohoto právního ustanovení. Z uvedených právních ustanovení vyplývá, že do rozhodné doby pro nárok na výsluhový příspěvek se s přihlédnutím ke znění ustanovení § 143 zákona o vojácích z povolání započítává nejen doba trvání činné služby vojáka, ale také doba trvání služebního poměru v bezpečnostních sborech podle služebního zákona, resp. také doba pracovního poměru, který se podle zvláštních právních předpisů posuzuje jako doba služebního poměru. V případě žalobce bylo tedy třeba posoudit, zda pracovní poměr, v jehož rámci žalobce vykonával povolání hasiče HZS, lze posoudit jako služební poměr, tak jak jej má na mysli § 224 odst. 3 služebního zákona. Obecně je třeba konstatovat, že výsluhové nároky přísluší pouze zaměstnancům státu v kvalifikovaném pracovním poměru, který zákon označuje