6 Afs 172/2015 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 172/2015- 37 - text 6 Afs 172/2015 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové, soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. Š., zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. března 2014, č. j. 5292/14-5000-14304-702525 a č. j. 5294/14-5000-14304-702525, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2015, č. j. 10 Af 44/2014 - 29, t a k t o : I. Kasační stížnost žalobce s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení případu [1] Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) zahájil dne 2. června 2011 u žalobce daňovou kontrolu zaměřenou na daň z přidané hodnoty za jednotlivé kalendářní měsíce roku 2009 a 2010. Správci daně vznikly v průběhu daňové kontroly pochybnosti ohledně některých zdanitelných plnění (stavebních prací), a proto žalobce vyzval, aby jinak než daňovým dokladem doložil, že se předmětná plnění skutečně odehrála tak, jak je deklarováno na vystavených daňových dokladech. Následně správce daně naznal, že žalobce dostatečně nevyhověl uvedené výzvě a neprokázal nárok na odpočet přijatých zdanitelných plnění od společností ML-Service s. r. o. a HUMEŠ MILAN STAVEBNÍ s. r. o. (za rok 2009) a od společností HUMEŠ MILAN STAVEBNÍ s. r. o., CHASV-INVEST s. r. o. a Roderick s. r. o. (za rok 2010). Na základě kontrolních zjištění správce daně vydal platební výměry, jimiž žalobci doměřil daň z přidané hodnoty za předmětná období. Za rok 2009 správce daně celkem doměřil daň ve výši 1 017 530 Kč, za rok 2010 ve výši 1 272 384 Kč. Žalobce se uvedeným platebním výměrům bránil odvoláními, které však žalovaný zamítl v návětí uvedenými rozhodnutími. [2] Proti rozhodnutím žalovaného žalobce brojil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Soud uvedl, že dokazování před správními orgány splňovalo zákonné požadavky a že v případě neprovedených důkazů správní orgány řádně odůvodnily, proč nevyhověly důkazním návrhům. Krajský soud následně konstatoval, že žalobce v daňovém řízení unesl pouze primární důkazní břemeno předložení formálně řádných daňových dokladů. Správce daně následně důvodně zpochybnil věrohodnost a průkaznost dokladů předložených žalobcem. Žalobce však podle soudu neunesl svou část důkazního břemene, neboť se mu nepodařilo vyvrátit pochybnosti správce daně. Krajský soud nepřisvědčil ani žalobcově argumentaci judikaturou Soudního dvora EU a Ústavního soudu, neboť v případě žalobcem odkazovaných rozhodnutí shledal, že nedopadají na nyní projednávaný případ. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [3] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu žalobce (nyní stěžovatel) brojil včas podanou kasační stížností. [4] Stěžovatel nejprve namítl, že správce daně vyhodnotil svědecké výpovědi neobjektivním způsobem. Svědek M. vypověděl, že zprostředkovával subdodávky od společností HUMEŠ MILAN STAVEBNÍ s. r. o., CHASV-INVEST s. r. o. a Roderick s. r. o. a uvedl, že dané společnosti „pracovaly pro pana Š. ve větším objemu.“ Žalovaný však vyhodnotil výpověď pana M. jako nedůvěryhodnou. Také výpověď P. P., zaměstnance Roderick s. r. o., podle stěžovatele potvrzuje, že sporné stavební práce byly skutečně provedeny. P. P. vypověděl, že Roderick s. r. o. sice s žalobcem nevedla žádná jednání, ale potvrdil, že prostřednictvím žalobce prováděla práce a že se s žalobcem na stavbách mohl potkat. K poznámce krajského soudu, podle níž stěžovatel v žalobě neuvedl proti hodnocení svědeckých výpovědí žádné konkrétní výtky, stěžovatel podotkl, že na s. 4 a 5 žaloby uváděl konkrétní tvrzení vyslechnutých svědků, která podle něj prokazují přijetí deklarovaných plnění. [5] Dále stěžovatel brojil proti neprovedení důkazu stavebními deníky a výslechem druhého jednatele společnosti CHASV-INVEST s. r. o. Stěžovatel uvedl, že na rozdíl od správce daně nedisponuje prostředky, kterými by od společnosti FRANK vymohl předmětné stavební deníky. Dále se stěžovatel vymezil vůči závěru krajského soudu, podle něhož stavební deníky neobsahují natolik konkrétní údaje, aby jejich prostřednictvím bylo možné postavit najisto rozsah správcem daně zpochybňovaných plnění. Stěžovatel upozornil na přílohu č. 9 vyhlášky č. 499/2006 Sb., která upravuje náležitosti a způsob vedení stavebního deníku, a dovodil, že z daných údajů by měl být seznatelný rozsah prací, jakož i subjekty, které práce prováděly. Správní orgán přitom podle stěžovatele nemůže odmítnout provést důkaz jen proto, že od něj nelze očekávat potvrzení pravdivosti tvrzené skutečnosti. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení je možné pouze, pokud by byl důkaz nerelevantní, nadbytečný či nedisponoval vypovídací potencí. Žádný takový důvod v případě stavebních deníků nebyl dán. [6] Ve vztahu k dokazování stěžovatel ještě namítl, že povinností správce daně bylo vyslechnout nejenom Jiřího Chaloupka, ale i druhého jednatele společnosti CHASV-INVEST s. r. o. Jiří Chaloupka totiž mimo jiné vypověděl, že si „každý ze společníků jede sám na sebe a uzavírá zakázky za sebe včetně podepisování smluv.“ Nelze proto souhlasit s krajským soudem, který neprovedení výslechu druhého jednatele ospravedlnil tím, že pan Chaloupka, který byl osobou zodpovědnou za organizaci obchodní činnosti a za vystavování dokladů, spolupráci se stěžovatelem jednoznačně popřel. [7] V rámci poslední námitky stěžovatel poukázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, konkrétně na rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Dankowski, C-438/09. Stěžovatel na základě daného rozsudku rozporoval skutečnost, že jediným důvodem neuznání jednoho ze sporných nároků na odpočet bylo, že společnost ML-Service s. r. o. v době plnění nebyla registrována jako plátce DPH. Krajský soud opomenul, že správce daně ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že skutečnost, že ML-Service s. r. o. nebyla v době plnění registrována k DPH, představovala jediný důvod pro neuznání nároku. [8] Na základě všech výše uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že výslechy pana M. a P. byly zhodnoceny objektivně. Co se týče neprovedení důkazu stavebními deníky, žalovaný zdůraznil, že to byl stěžovatel, koho tížilo důkazní břemeno. Právě stěžovatel proto měl dané deníky předložit, jak slíbil. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, neunesl důkazní břemeno, jež ho tížilo. Navíc stěžovatel předmětné deníky označil pouze zcela nekonkrétně v rámci příslibu jejich dodání správci daně; ani v odvolacím řízení však deníky nepředložil. Podle žalovaného proto stěžovatel ve vztahu ke stavebním deníkům ani neučinil důkazní návrh. Ve vztahu k námitce neprovedení výslechu druhého jednatele CHASV-INVEST s. r. o. žalovaný podotkl, že jednatel Chaloupek zcela jasně vypověděl, že CHASV-INVEST s. r. o. faktury vedené v účetnictví stěžovatele nevystavila a uvedené práce neprovedla. Výslech druhého jednatele proto byl zjevně nadbytečný. Stěžovatel navíc v průběhu daňových řízení provedení výslechu pana S. vůbec nepožadoval. Rozsudek Soudního dvora ve věci Dankowski pak podle žalovaného na nyní projednávanou věc vůbec nedopadá. Ze všech uvedených důvodů žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 102 s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů plynoucích z ustanovení § 104 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [11] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [12] Z rozsáhlé judikatury týkající se rozložení důkazního břemena v daňovém řízení (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2008 č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 16. dubna 2007 č. j. 8 Afs 165/2005-67 nebo ze dne 30. října 2013 č. j. 8 Afs 75/2012 - 46; srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 29. září 2004 sp. zn. III. ÚS 365/04 nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 38/95, č. 130/1996 Sb., N 33/5 SbNU 271, dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyplývá, že je to daňový subjekt, kdo nese břemeno tvrzení ve vztahu ke své daňové povinnosti a břemeno důkazní ve vztahu k těmto tvrzením (§ 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v r