7 Afs 194/2015 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 194/2015- 33 - text 7 Afs 194/2015 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: K. T., zastoupený Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem ul. 1. máje 97, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 7. 2015, č. j. 59 Af 187/2014 - 26, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 7. 2015, č. j. 59 Af 187/2014 - 26, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 2. 9. 2014, č. j. 22766/14/5000-14302-711674, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 5. 3. 2014, č. j. 338462/14/2601-24801-507298, jímž byla stěžovateli stanovena náhradním způsobem daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 638 727 Kč podle ust. § 98 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o DPH“), za nesplnění povinnosti registrovat se k dani podle ust. § 95 odst. 1 zákona o DPH. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval otázkou, zda byly u stěžovatele splněny zákonné podmínky pro stanovení daně náhradním způsobem podle ust. § 98 zákona o DPH a dospěl k závěru, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, když přistoupil k náhradnímu stanovení daně za období, ve kterém měl být stěžovatel při splnění zákonné registrační povinnosti podle ust. § 95 odst. 1 zákona o DPH již registrován. Ust. § 98 zákona o DPH ani čl. II bod 4 přechodných ustanovení zákona č. 502/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevázaly stanovení daně náhradním způsobem na to, že k okamžiku takového stanovení daně nepřestal být daný subjekt osobou povinnou k dani ve smyslu ust. § 5 zákona o DPH. Výklad těchto ustanovení, kterého se stěžovatel dovolává, by byl absurdní a šel by zcela proti smyslu institutu stanovení daně náhradním způsobem a citovaného přechodného ustanovení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem odvolacího finančního ředitelství, že pro stanovení daně náhradním způsobem nebylo rozhodné, zda stěžovatel následně přestal být osobou povinnou k dani a zda má být k 1. 1. 2013 registrován jako plátce DPH. Krajský soud dále neshledal, že by byla daňová povinnost stěžovateli stanovena v rozporu se zákonem, pokud nebyla v jeho prospěch zohledněna daň na vstupu. K tomuto poukázal na rozsudek ze dne 30. 7. 2014, č. j. 8 Afs 59/2013 - 33, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že při náhradním stanovení daně správce daně není oprávněn přihlédnout k možným odpočtům daně vztahujícím se k daným plněním za období, kdy se osoba povinná k dani měla stát plátcem podle zákonné registrační povinnosti. Podle názoru krajského soudu správce daně nepochybil, když v souladu s ust. § 98 odst. 2 zákona o DPH stanovil stěžovateli DPH náhradním způsobem ze základu, kterým byl souhrn úplat náležejících stěžovateli v uvedeném období za uskutečněná zdanitelná plnění podle předloženého soupisu tržeb za období od 1. 8. 2011 do 30. 9. 2012, a to bez přihlédnutí k DPH na vstupu. Ze všech uvedených důvodů krajský soud neshledal žalobní námitky opodstatněnými. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti předně namítal, že rozhodnutí správce daně bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, když pro vyměření DPH náhradním způsobem nebyl dán zákonný důvod. Podle stěžovatele správní orgány i krajský soud nesprávně posoudily klíčovou otázku, zda byly splněny zákonné podmínky pro stanovení DPH náhradním způsobem. Stěžovatel v kasační stížnosti také namítal, že stanovení DPH náhradním způsobem podle ust. § 98 zákona o DPH v jeho případě odporuje principům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 Afs 35/2013 - 21. Pokud správní orgány aplikovaly ust. § 98 zákona o DPH, měly postupovat tak, aby vyměřená DPH odpovídala výši, kterou by byl stěžovatel povinen v rozhodném období uplatnit, tedy rovněž se zohledněním nezbytných vstupů. Stěžovatel poukázal i na rozsudek Soudního dvora ve věci Ainars Redlihs, C-263/11 ze dne 19. 7. 2012. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na to, že stížní námitky se shodují s námitkami žalobními. Proto odkázalo na svá vyjádření k žalobě a na své rozhodnutí. Stěžovatel nesplnil povinnost vyplývající mu z ust. § 95 odst. 1 zákona o DPH, když nepodal přihlášku k registraci k DPH dne 15. 6. 2011, ale až dne 20. 2. 2013, přičemž skutečnosti rozhodné pro posouzení otázky, zda byl správce daně oprávněn přistoupit ke stanovení DPH náhradním způsobem, stěžovatel nerozporoval. K námitce stěžovatele, že pro postup správce daně v souladu s ust. § 98 zákona o DPH nebyly splněny zákonné podmínky, odkázalo odvolací finanční ředitelství na závěry krajského soudu, se kterými se ztotožnilo. Judikatura uváděná stěžovatelem dopadá na jiné případy. Odvolací finanční ředitelství nesouhlasilo ani s názorem stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal dostatečně se žalobními námitkami, protože v odůvodnění rozsudku řádně reagoval na všechny žalobní námitky. Závěrem navrhlo, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti, přičemž neshledal vady uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval i na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto stížním důvodem. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. § 54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS), v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud také judikoval v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“ Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není nepřezkoumatelný. Stěžovatel označil za nedostatečný způsob, ja