7 As 223/2015 — Nejvyšší správní soud

7 As 223/2015- 46 - text 7 As 223/2013 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Farma Svitavka s. r. o., IČ 27326411, se sídlem Nové Zákupy 315, Zákupy, zastoupena JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 1601/47, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015, č. j. 11 A 79/2013 - 27, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015, č. j. 11 A 79/2013 – 27, (dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva zemědělství ze dne 4. 4. 2013, č. j. 10902/2013-MZE-14132, (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. V napadeném rozsudku Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) nejprve poukázal na relevantní evropskou i národní právní úpravu a uzavřel, že žádný z žalobních bodů není opodstatněný. Nepřisvědčil námitce, že žalovaný neměl při výpočtu výše platby za přírodní znevýhodnění v oblastech s jiným znevýhodněním (dále také jen „kompenzační platba“ nebo „platba“) použít ustanovení § 5 odst. 1 nařízení vlády č. 75/2007 Sb., o podmínkách poskytování plateb za přírodní znevýhodnění v horských oblastech, oblastech s jinými znevýhodněními a v oblastech Natura 2000 na zemědělské půdě (dále jen „nařízení vlády č. 75“), ale že měl při výpočtu poskytnuté kompenzační platby pro rok 2012 použít pro přepočet eur na české koruny pevný směnný kurs ve výši 29,784 Kč/1€, uvedený v Programu rozvoje venkova České republiky na období let 2007 až 2013 (dále jen „Program“). Směnný kurs z roku 2005 byl podle městského soudu použit jako příklad prvního směnného kursu a jako vodítko pro způsob výpočtu výše sazeb kompenzačních plateb. Program není obecně závazným předpisem, a proto nemůže zakládat práva ani povinnosti fyzických a právnických osob, které jsou v postavení příjemců plateb. Právním přepisem, z něhož mohou plynout veřejná subjektivní práva žalobkyně je zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zemědělství“) a nařízení Rady (ES) č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (dále jen „nařízení 1698/2005“) a ty jsou provedeny právě nařízením vlády č. 75. Proto správní orgány stanovily výši kompenzační platby žalobkyně v oblasti se specifickými omezeními typu S správně za použití směnného kursu podle § 5 odst. 1 nařízení vlády č. 75 a příkladmo v Programu uvedený směnný kurs 29,784 Kč/1€ tedy nebylo možno pro výpočet výše kompenzační platby použít. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně, že žalovaným aplikované ustanovení § 5 odst. 1 nařízení vlády č. 75 je v rozporu s nařízením 1698/2005 a s obsahem Programu. Dovodil, že § 5 odst. 1 nařízení vlády č. 75 vychází z nařízení 1698/2005 a upravuje obecný princip určení směnného kursu, který je v národní právní úpravě koncipován obdobně jako v čl. 11 nařízení Komise (ES) č. 1913/2006, kterým se stanoví prováděcí pravidla k agromonetární úpravě pro euro v zemědělství (dále jen „nařízení 1913/2006“). Tedy je založen na principu použití směnného kursu stanoveného Evropskou centrální banku k určitému datu, nikoliv na fixně stanoveném směnném kursu. Program ani nařízení 1698/2005 konkrétní ustanovení týkající se směnného kursu neobsahují a současně z nařízení 1698/2005, ani z nařízení 1913/2006 nevyplývá úmysl stanovit stálý a neměnný směnný kurs, naopak je zřejmé, že je předpokládán pohyblivý směnný kurs vyhlášený v Úředním věstníku Evropské unie. Nařízení vlády č. 75 je proto také v souladu s nařízením 1913/2006, neboť ani z něj nevyplývá, že by rozhodným měl být směnný kurs, který platil v roce 2005. Naopak z jeho čl. 11 vyplývá předpoklad pohyblivého směnného kursu, shodně jako z odstavce 3 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 2799/1998, o agromonetární úpravě pro euro (dále jen „nařízení 2799/98“), jež obsahuje obecná hlediska, která se následně projeví ve výši plateb a která mají zajistit, aby nedošlo ke zvýhodnění České republiky tak, že při využití eur nebude poskytnuta výhoda ve srovnání s použitím národní měny. Městský soud nepřisvědčil žalobě, ani pokud jde o námitku, že nárok žalobkyně vyplývá přímo z nařízení 1698/2005 a Česká republika není oprávněna do jeho obsahu zasahovat a měnit jeho rozsah. Městský soud zdůraznil, že nezpochybňuje přímé účinky nařízení 1698/2005, z čl. 37 odst. 1 uvedeného nařízení však vyplývá, že platby jsou poskytovány na krytí dodatečných nákladů a ušlých příjmů do výše maximálně stanovené částky podle přílohy tohoto nařízení bez ohledu na to, zda v konkrétním případě tato platba skutečné náklady a ušlé příjmy pokrývá v plném rozsahu. S ohledem na skutečnost, že nařízení 1698/2005 neobsahuje směnný kurs, nelze podle něho postupovat a přepočet plateb provést. Ani Program, který nadto není obecně závazným právním předpisem, neobsahuje závazný směnný kurs přepočtu české měny na euro. Vzhledem k tomu, že z uvedené evropské právní úpravy nevyplývá právo žalobkyně na náhradu všech skutečně vynaložených dodatečných nákladů a skutečných ušlých příjmů, ani na určitý přepočet kompenzačních plateb z eur na české koruny, nemohlo přijetím nařízení vlády č. 75 v kombinaci s článkem 7 nařízení 1913/2006 dojít k popření právních a ekonomických jistot zemědělců, jak tvrdí žalobkyně. Městský soud ze všech uvedených důvodů žalobu zamítl. Proti napadenému rozsudku se brání žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž uplatňuje kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“). Nezákonnost napadeného rozsudku spočívá podle ní v tom, že městský soud nesprávně posoudil a vyhodnotil otázku souladu nařízení vlády č. 75 s nařízením 1698/2005. Tvrzenou vadu předcházejícího řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisu a že byl zásadním způsobem porušen zákon o řízení před správním orgánem, sice blíže nespecifikuje, poukazuje však na absenci výpočtu výše kompenzační platby v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku posléze vidí v tom, že se městský soud nevypořádal s řadou žalobních námitek a nevyhodnotil všechny žalobní body. Stěžovatelka v kasační stížnosti setrvává na všech námitkách, které uplatnila v žalobě. Především má za to, že právo na náhradu dodatečných nákladů a ušlých příjmů souvisejících s přijetím kvalifikovaných dlouhodobých závazků hospodaření vyplývá z nařízení 1698/2005. Tyto kompenzační platby jsou dále paušálně stanoveny i v Programu schváleném vládou České republiky a mají jí být vypláceny buď s využitím sazeb stanovených v Programu v českých korunách, nebo sice s využitím sazeb stanovených v nařízení vlády č. 75 v měně euro, avšak přepočtených pevným směnným kursem z roku 2005 uvedeným v Programu. Pouze takto provedený výpočet kompenzačních plateb kryje dodatečné náklady a ušlé příjmy zemědělských subjektů v důsledku přijatého závazku podle čl. 37 nařízení 1698/2005. Městský soud přitom nesprávně dovodil, že se domáhala poskytnutí kompenzačních plateb ve výši, která by kryla v individuálním případě skutečné dodatečné náklady a ušlé příjmy. Ve skutečnosti se však dovolávala pouze toho, že nařízení vlády č. 75 je v rozporu s nařízením 1698/2005, neboť v něm stanovená výše plateb nekompenzuje zemědělským subjektům platby podle čl. 37 odst. 1 nařízení 1698/2005. Podle čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie má nařízení 1698/2005 přímé účinky na vztahy mezi ní a Českou republikou a bezprostředně zakládá její práva. Z čl. 37 nařízení 1698/2005 vyplývá, že platby zemědělským subjektům mají krýt dodatečné náklady v plné výši tak, jak byly stanoveny Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky v Praze (nyní působícím pod názvem Ústav zemědělské ekonomiky a informací, dále jen „Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky“). Povinností každého členského státu je tyto náklady stanovit, výpočet dodatečných nákladů provést a v uvedené výši platby zemědělským subjektům také poskytovat. Toho se jí však nedostalo. Přestože výpočet sazeb kompenzačních plateb schválila Evropská komise, Česká republika se od tohoto výpočtu provedeného Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky v Praze protiprávně odchýlila a přiznala kompenzační platby v jiné, než v Programu schválené, výši. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud opatřil výpočet prostřednictvím Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky v P