7 As 243/2014 — Nejvyšší správní soud

7 As 243/2014- 22 - text pokračování 7 As 243/2014 - 25 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: ALEXANDRIA, spol. s r. o., se sídlem Dělnická 1481/71, Praha 7, zastoupený JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 8 A 111/2011 - 38, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 8 A 111/2011 - 38, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 8 A 111/2011 - 38, zrušil rozhodnutí ústředního inspektorátu České obchodní inspekce (dále jen „stěžovatel“) ze dne 3. 3. 2011, č. j. ČOI 4090/11/O100/1000/10/11/Tu/Št, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „účastník řízení“) a potvrzeno rozhodnutí inspektorátu České obchodní inspekce Středočeského kraje a hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 12. 2010, č. j. 10/1141/10/34/I o uložení pokuty ve výši 20.000 Kč za správní delikt podle ust. § 24 odst. 7 písm. h) zákona č. 634/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), spočívající v porušení ust. § 12 odst. 1 citovaného zákona, kterého se účastník řízení dopustil tím, že na svých webových stránkách www.alexandria.cz neinformoval v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o konečné ceně zájezdu, když na úvodní stránce v části „Last minute“ uváděl ceny zájezdů bez povinných poplatků (palivové a letištní taxy), ačkoliv konečná cena nabízených zájezdů v okamžiku nabídky byla již známá. Kontrolou provedenou dne 27. 4. 2010 v provozovně účastníka řízení bylo zjištěno, že cena zájezdu „Egypt 8 dní, termín 10. 5. 2010, cena 10.200 Kč“ deklarovaná v nabídce na úvodní stránce, je nižší než cena zobrazená následně po kliknutí na příslušný hypertextový odkaz (13.880 Kč). Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že účastník řízení sice nerozporoval, že ceny na úvodní webové stránce www.alexandria.cz nezahrnovaly některé povinné příplatky tvořící podle zákona součást konečné ceny, avšak toto jednání nepovažoval za nezákonné, neboť se nejednalo o nabídku konkrétního zájezdu. Městský soud neakceptoval argumentaci účastníka řízení, že povinnost uvádět konečnou cenu vztahuje pouze na nabídku zájezdu, která musí mít náležitosti jak návrhu na uzavření smlouvy podle ust. § 43a odst. 1 obč. zák., tak cestovní smlouvy podle ust. § 852a obč. zák. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2013, č. j. 9 As 97/2012 - 33, který se těmito argumenty zabýval ve vztahu k informačnímu letáku cestovní kanceláře a neshledal je důvodnými. Městský soud dále uvedl, že z posuzované nabídky bylo možno zjistit tyto údaje: termín (10. 5.), zemi (Egypt), ubytování (H), počet dní (8) a cenu (10.200 Kč). Způsob dopravy nelze z předmětné nabídky určit. K tomu, aby bylo možné nabídku považovat za nabídku zájezdu ve smyslu ust. § 12 zákona o ochraně spotřebitele ve spojení s § 13a zákona č. 526/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), musí podle městského soudu nabídka obsahovat veškeré základní znaky zájezdu v natolik určitých rysech, aby je mohl spotřebitel zahrnout do svých úvah o volbě konkrétního zájezdu. Pokud jsou poskytnuté údaje o nabízených službách natolik neurčité, že si z nich nelze utvořit alespoň přibližnou představu o všech základních rysech zájezdu, pak pozbývá ochrana spotřebitele smyslu, neboť taková nabídka jej nemůže přimět k žádnému rozhodnutí. Městský soud dodal, že znaky zájezdu jsou definované v ust. § 1 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cestovním ruchu“). Předmětná nabídka hovoří pouze o ubytování, a proto byla natolik neurčitou, že se podle ní spotřebitel nemohl jakkoli rozhodnout. Z toho důvodu nelze na jednání účastníka řízení vztáhnout ust. § 12 zákona o ochraně spotřebitele. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že předmětná právní úprava slouží k ochraně spotřebitele, a proto je nezbytné posuzovat informace uvedené na webových stránkách (tj. „Egypt 8 dní, termín 10. 5. 2010, cena 10.200 Kč“) z jeho pohledu. Podle stěžovatele byla uvedená informace dostatečně určitá. Spotřebitel si na jejím základě byl schopen učinit představu o tom, co je mu nabízeno, a mohl se rozhodnout, zda se o nabídku bude dále zajímat. Stěžovatel připustil, že informace neobsahují údaj o dopravě, ale spotřebitel byl o skutečnosti, že se jedná o letecký zájezd, informován na další stránce zobrazené po kliknutí na hypertextový odkaz. Povinnost informovat spotřebitele o ceně uplatňované v okamžiku nabídky a vztažené k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám (§ 13 odst. 2 zákona o cenách) je dána ve vztahu ke zboží obecně, přičemž zbožím se podle ust. § 1 odst. 1 zákona o cenách rozumí výrobky, výkony, práce a služby. Na spotřebitele uvedená informace působí jako dostatečně určitá nabídka, přičemž je nalákán cenou, která není konečná. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas se závěry městského soudu. Odkázal na znění ust. § 1 odst. 1 zákona o cestovním ruchu s tím, že předmětné informace (tj. „Egypt 8 dní, termín 10. 5. 2010, cena 10.200 Kč“) nemohou být nabídkou zájezdu. Na základě této neurčité věty nelze platně a účinně uzavřít smlouvu o zájezdu. Proto účastník řízení navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že spotřebitel se s ohledem na českou právní úpravu a právo EU (např. čl. 12 Smlouvy o fungování EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU o právech spotřebitelů apod.) považuje za smluvní stranu, která je zvláště chráněna. Nyní projednávaný případ se týká ochrany spotřebitele v oblasti poskytování služeb, konkrétně problematiky řádného informování spotřebitele o ceně nabízené služby. Podle konstantní judikatury nelze po spotřebiteli spravedlivě požadovat, aby u každého výrobku či služby zkoumal, zda uvedená cena je cenou konečnou (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 3 As 37/2005 - 59). Navíc informace o ceně musí být spotřebiteli přístupné okamžitě bez toho, že by byl nucen činit jakýkoliv úkon směřující k jejímu zjištění (srv. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006, č. j. 11 Ca 203/2005 - 30, publ. pod č. 898/2006 Sb. NSS). Podle ust. § 24 odst. 7 písm. h) zákona o ochraně spotřebitele se prodávající dopustí správního deliktu tím, že informaci o ceně poskytuje v rozporu s § 12 téhož předpisu. Podle ust. § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen informovat v souladu s cenovými předpisy a přímo použitelným předpisem Evropských společenství spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. Cenovými předpisy, na něž citované ustanovení odkazuje, je zákon o cenách, spolu s předpisy vydanými ministerstvem financí k provedení tohoto zákona. Podle ust. § 13a zákona o cenách musí prodávající při nabídce a prodeji zájezdů spotřebiteli poskytnout informaci o konečné ceně zájezdu, která má být zaplacena. Citované ustanovení odkazuje v poznámce pod čarou na ust. § 1 zákona o cestovním ruchu. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona o cestovním ruchu se zájezdem rozumí předem sestavená kombinace alespoň dvou z následujících služeb, je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin, nebo když zahrnuje ubytování přes noc, a) doprava, b) ubytování, c) jiné služby cestovního ruchu, jež nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část zájezdu nebo jejichž cena tvoří alespoň 20 % souhrnné ceny zájezdu. Z ust. § 13a zákona o cenách podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že prodávající musí při nabídce a prodeji zájezdu poskytnout spotřebiteli informaci o konečné ceně zájezdu, která má b