10 As 190/2016 — Nejvyšší správní soud

10 As 190/2016- 36 - text 10 As 190/2016 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Petra Mikeše v právní věci žalobců: a) I. H., b) N. G. R. F. H., oba zast. JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2015, čj. S-MHMP 650373/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016, čj. 3 A 159/2015-39, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Klíčovou otázkou této věci je ústavnost a aplikovatelnost § 19 vystěhovaleckého patentu ze dne 24. března 1832, č. 2557 sb. zák. soud. (dále též jen „vystěhovalecký patent“), který zbavoval ženy státní příslušnosti tehdy, pokud uzavřely sňatek s příslušníkem cizího státu. [2] Žalobci žádali o vydání potvrzení o státním občanství České republiky jejich zemřelé matky A. M. R. F., rozené H., nar., zemř. X. Úřad městské části Praha 5 rozhodnutím ze dne 24. 3. 2015, čj. 40/2008, dospěl k názoru, že matka žalobců nebyla českou, resp. československou občankou, neboť sňatkem s maďarským státním příslušníkem dne 1. 8. 1928 ztratila československé občanství. Žalovaný odvolání žalobců zamítl. [3] Žalobci se domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť aplikovalo neplatnou protiústavní normu. Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl s tím, že matka žalobců platně pozbyla československé občanství. II. Stručné shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) se kasační stížností domáhají zrušení rozsudku městského soudu a správních rozhodnutí. Stěžovatelé v první řadě namítají, že v době svatby účinný § 19 vystěhovaleckého patentu z roku 1832 byl z důvodu své diskriminační povahy vůči ženám v rozporu s § 106 a § 128 odst. 1 ústavní listiny Československé republiky. Dále tvrdí, že není možno směšovat tehdejší znění vystěhovaleckého patentu, který mluvil o pozbytí vlastností rakouských poddaných, s pojmem „státní občan“. Nadto stěžovatelé zmiňují, že dle potvrzení Ministerstva vnitra ze dne 12. 8. 1945 byla matka stěžovatelů vyňata z opatření vůči maďarským státním příslušníkům, a že s ní mělo být nakládáno jako s Čechy. Výklad městského soudu, že se potvrzení mělo vztahovat pouze na opatření vydaná v rámci poválečného uspořádání, je třeba posoudit jako příliš zužující. Jejich matka nebyla nijak spojena s Velkoněmeckou říší, proto konfiskace jejího majetku v poválečném období vedla ke zjevné nespravedlnosti, kterou městský soud nesprávně aproboval. [5] Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s odůvodněním městského soudu. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [6] Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 103 odst. 1 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Podle § 19 vystěhovaleckého patentu ženské, kteréž zemského měšťanství požívají, a kteréž za cizozemce se provdají, an stav manželův následují, ztratí tím vlastnost rakouských poddaných. [9] První argument stěžovatelů míří k tomu, že se tato norma nemohla na jejich matku vztahovat jednoduše proto, že v roce 1928 nebyla „rakouskou poddanou“. K tomu lze uvést, že podle čl. 2 zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, [v]eškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. V platnosti tak zůstal a nadále byl aplikován i vystěhovalecký patent. Termín „poddaný“ původně označující příslušnost k panovníkovi jakožto suverénovi se v průběhu času, nejpozději právě prohlášením československého státu, proměnil v termín „občan“, který naopak vyjadřuje právní vztah mezi občanem jako fyzickou osobou a státem jakožto veřejnoprávní korporací. „Rakouským poddaným“ proto od roku 1918 nutno rozumět československé státní občany, což plyne i z prvorepublikové rozhodovací praxe (srov. např. nálezy NSS ČSR Boh. A 5335/25 nebo Boh. A 9076/1931). [10] Druhým argumentem stěžovatelů je, že § 19 vystěhovaleckého patentu byl v roce 1928 v rozporu s tehdejší československou ústavní listinou. K tomu uvádí NSS následující. Je nepochybné, že § 19 vystěhovaleckého patentu by byl neslučitelný se současnými lidskoprávními standardy, neboť zjevně diskriminuje ženy oproti mužům, kteří státní občanství sňatkem s cizinkou neztráceli. Ústavnost § 19 vystěhovaleckého patentu v podobě, jak byl aplikován na právní skutečnost z roku 1928, však není posuzována ve vztahu k dnešním lidskoprávním katalogům. To stěžovatelé ani netvrdí a namísto toho namítají protiústavnost § 19 ve vztahu k ústavní listině Československé republiky z roku 1920. Tomuto argumentu však již přisvědčit nelze. [11] Události, které se děly v meziválečné Evropě i v době krátce poválečné, nelze vnímat optikou soudobé úrovně ochrany lidských práv [srov. obecně nález ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (N 14/3 SbNU 73, č. 55/1995 Sb.) - Legalita a legitimita dekretů prezidenta republiky]. Stejně tak nelze celou otázku diskriminace žen v roce 1928 obejít tím, že se dobové ústavní dokumenty vyplní obsahem z počátku 21. století. Zákaz diskriminace žen byl vnímán zcela jinak v roce 1928 a zcela jinak je vnímán dnes (srov. k tomu též usnesení ÚS ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 43/03, týkající se srovnatelné skutkové situace). Ústavní listina z roku 1920 (zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky), které se stěžovatelé dovolávají, v § 106 odst. 1 obecně prohlásila, že se [v]ýsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají. Ovšem již další ustanovení, na které stěžovatelé poukazují, vůbec nepamatuje na diskriminaci na základě pohlaví – podle § 128 odst. 1 všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství. [12] Jak uváděla dobová judikatura, „[ž]ena provdaná, jejíž manželství nebylo rozvedeno soudem ani prohlášeno za neplatné, nemůže samostatně nabýt státního občanství, nýbrž sleduje […] v tomto směru svého manžela“ (viz nález NSS ČSR Boh. A 2599/23). Tento, z dnešního pohledu zjevně diskriminační právní závěr vyplýval nejen ze samotného vystěhovaleckého patentu, ale z celkového vnímání postavení žen v 19. století i v prvé půli století dvacátého. Ostatně až do konce roku 1949 platil § 91 a § 92 obecného zákoníku občanského, z něhož vyplývalo nerovné a závislé postavení manželky v rodině (podle § 91 byl muž hlavou rodiny, podle § 92 [m]anželka obdrží jméno mužovo a požívá práv jeho stavu. Jest povinna následovati muže do jeho bydliště, pomáhati, seč jest, v domácnosti a ve výdělku a, pokud toho vyžaduje domácí pořádek, sama plniti i dáti plniti opatření mužem učiněná; viz k tomu blíže Rouček, F. – Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, V. Linhart, Praha 1935, výklad k § 32 na s. 300 a dále komentář k § 92, marg. rubrika 8). [13] Lze proto shrnout, že vystěhovalecký patent byl až do zrušení zákonem č. 194/1949 Sb. platnou a aplikovatelnou součástí československého právního řádu (§ 10 odst. 1 bod 2 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství; srov. např. Rouček, F. – Sedláček, J. cit. dílo, výklad k § 32 na s. 298; Verner, V. Státní občanství a domovské právo republiky Československé, Praha 1946, s. 113; Slovník veřejného práva československého, Brno 1932, svazek II., s. 989 - 990). Již 24. 6. 1947 byl nahrazen § 19 vystěhovaleckého patentu poněkud „měkčí“ normou, která dávala možnost československé státní občance v případě sňatku s cizincem žádat o ponechání československého občanství ministerstvo vnitra. Ministerstvo mělo správní uvážení, zda jí občanství ponechá (viz § 2 zákona č. 102/1947 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství sňatkem, srov. § 6 tohoto zákona, který rušil mj. § 19 vystěhovaleckého patentu). [14] Nelze bezmála po sto letech účelovou reinterpretací prvorepublikové ústavy dospět k závěru, že vystěhovalecký patent byl po roce 1920 protiústavní a neaplikovatelný. Takovýto závěr by byl v rozporu se zásadou pravé retroaktivity a zcela by změnil status matky stěžovatelů, kterého v roce 1928 sňatkem s maďarským státním příslušníkem dosáhla. Tohoto statusu si byla matka stěžovatelů ostatně velmi dobře vědoma [např. před notářkou v Hamburku v roce 1990 výslovně uvedla, že sňatkem v roce 1926 (jde pravděpodobně o chybu v datu) získala maďarskou státní příslušnost – viz překlad notářského zápisu ze dne 18. 11. 1990, založený ve správním spise]. [15] Relevantní rovněž není