4 As 121/2016 — Nejvyšší správní soud

4 As 121/2016- 37 - text 4 As 121/2016 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. M., zast. Mgr. Michalem Davidem, advokátem, se sídlem K Dolům 1924/42, Praha 4, proti žalované: Policie České republiky, Policejní prezidium, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2016, č. j. 6 A 187/2014 - 139, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Michalu Davidovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 15.504 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 14. 4. 2014, č. j. PPR-7673-3/ČJ-2014-990450, žalovaná zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí ze dne 9. 1. 2014, č. j. KRPA-119403-50/ČJ-2012-0000IY, kterým Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „prvoinstanční orgán“), na základě § 64 odst. 2 a 3 zákona o zbraních z roku 2002, nabídla prostřednictvím podnikatele v oboru zbraní a střeliva zbraně ve vlastnictví žalobce k prodeji. V odůvodnění prvoinstanční orgán připomněl, že žalobce předal poslední den platnosti zbrojního průkazu, tj. 15. 12. 1995 své legálně držené zbraně do komisního prodeje společnosti EL CID. Následně, po zániku společnosti EL CID byly zbraně předány Deringerr Praha s. r. o. Ani v jedné společnosti však nedošlo k prodeji zbraní a poté co naposledy jmenovaná společnost v roce 2000 pozastavila svoji činnost, předala žalobcovy zbraně Policii České republiky. Policie dne 11. 3. 2004 vyrozuměla žalobce, že se jeho zbraně nachází na jejím oddělení a vyzvala jej, aby rozhodl, jak se zbraněmi naloží. Žalobce policii sdělil, že si nepřeje, aby se zbraněmi nakládala, dokud nebude schopen si je převzít. Policie dne 30. 3. 2011 a následně také dne 26. 4. 2012 vyzvala žalobce, aby ve věci svých zbraní postupoval podle § 64 odst. 1 zákona o zbraních z roku 2002. Vzhledem k tomu, že žalobce výzvu policie nevyslyšel, prvoinstanční orgán zahájil z moci úřední řízení o nabídce zbraní, nechal zpracovat znalecký posudek k ceně zbraní a umožnil žalobci nahlédnout do spisu. Po seznámení se spisovou dokumentací žalobce uvedl, že policie převzala zbraně od subjektu, se kterým neměl žádný právní vztah, přičemž nereagovala na rozpor mezi stavem zbraní podle komisní smlouvy a jejich skutečným stavem. Policie České republiky tedy žalobci podle jeho názoru způsobila škodu, která ospravedlňuje jeho dosavadní postup. Žalobce ve vyjádření požádal, aby policie i nadále strpěla úschovu zbraní, neboť není možné, aby ve výkonu trestu odnětí svobody zařizoval jejich předání jinému subjektu. Žalobce se rovněž ohradil proti závěru znaleckého posudku. Podle prvoinstančního orgánu však nelze vinit za škodu policii, neboť je v současném stavu již obdržela od společnosti Deringerr Praha. Prvoinstanční orgán uzavřel, že „[z]něním § 64 odst. 2 zákona o zbraních je příslušný útvar policie zmocněn převzít vlastnické právo účastníka řízení [tj. žalobce] k jeho zbraním za stanovených podmínek. K uvedenému převzetí vlastnických práv došlo na základě prokazatelného převzetí výzvy příslušného útvaru policie účastníkem řízení, ve kterých jsou uvedeny způsoby splnění jeho povinnosti, stanovené zněním § 64 odst. 1 písm. a) až c) zákona o zbraních. Příslušný útvar policie prokazatelně doručil účastníku řízení výzvu k naložení s jeho zbraněmi podle § 64 odst. 1 písm. a) až c) zákona o zbraních dne 1. 4. 2011, dne 5. 4. 2011 a dále dne 10. 5. 2012. Zákon o zbraních nepřipouští při postupu podle § 64 odst. 1 zákona o zbraních jinou variantu naložení se zbraněmi, než ty, které jsou uvedeny pod písm. a) až c). Vzhledem k tomu, že účastník řízení po prokazatelně opakovaně mu doručované výzvě nezvolil žádný z postupů uvedených pod písm. a) až b), vzniklo tak, ve shodě se zněním § 64 odst. 2 zákona o zbraních, příslušnému útvaru policie oprávnění prodat zbraně účastníka řízení prostřednictvím podnikatele v oboru zbraní.“ V závěru prvoinstanční orgán konstatoval, že výtěžek z prodeje zbraní bude po odečtení nákladů prodeje předán žalobci. Pokud by se nepodařilo realizovat prodej do dvou let od opakované písemné výzvy, tj. do 10. 5. 2014, zbraně budou zničeny. Žalovaná se v odůvodnění rozhodnutí ztotožnila se závěry prvoinstančního orgánu. Konstatovala, že jeho postup byl v souladu s § 74 odst. 5 zákona o zbraních z roku 2002 a § 64 odst. 1 a 2 téhož zákona. Vzhledem k dalším řízením, která vyvolal žalobce, si prvoinstanční orgán vyžádal souhlas s prodejem zbraní Ministerstva vnitra a Obvodního soudu pro Prahu 7. Žalovaná rovněž konstatovala, že popis zbraní odpovídá písemným materiálům o převzetí zbraní do úschovy policie. Žalovaná uzavřela, že žalobce mohl zabránit škodě na svých zbraních, kdyby se o ně zajímal. Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2013, č. j. PPR-19401-3/ČJ-2013-990450, žalovaná zamítla odvolání a potvrdila usnesení ze dne 12. 6. 2013, č. j. KRPA-119403-36/ČJ-2012-0000IY, kterým prvoinstanční orgán nevyhověl žádosti žalobce, aby zastavil řízení ve věci prodeje jeho zbraní. V odůvodnění prvoinstanční orgán popsal skutkový stav věci obdobně jako v rozhodnutí ze dne 9. 1. 2014, č. j. KRPA-119403-50/ČJ-2012-0000IY. Konstatoval, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky podle § 66 odst. 2 správního řádu k vydání usnesení o zastavení řízení zahájeného z moci úřední. Žalovaná se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ztotožnila s právními závěry prvoinstančního orgánu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 6 A 187/2014 - 139, zamítl žalobu proti oběma rozhodnutím žalované. V odůvodnění připomněl znění § 53 odst. 1 a 2 zákona č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 1. 3. 1996, § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 a 3 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění účinném do 1. 1. 2003, a § 64 odst. 1 a 2 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, ve znění účinném do 30. 6. 2014. Soud se zabýval námitkou, že po pozbytí platnosti zbrojního průkazu již žalobce se zbraněmi naložil v souladu s tehdy účinným § 53 odst. 2 zákona o zbraních z roku 1983, neboť zbraně předal dne 15. 12. 1995 společnosti EL CID, a prvoinstanční orgán tedy nebyl oprávněn vyzývat jej, aby s nimi naložil podle zákona o zbraních z roku 2002. Soud připustil, že žalobce tvrzeného dne předal zbraně uvedené společnosti, a to na základě smluv o komisním prodeji, nicméně připomněl, že podle žalobce k prodeji zbraní vůbec nemělo dojít. Naopak, jeho úmyslem bylo ponechat zbraně v úschově, dokud je nebude oprávněn znovu převzít. Podle soudu však žalobce nebyl oprávněn předat zbraně do úschovy společnosti EL CID, neboť podle § 53 odst. 1 zákona o zbraních z roku 1983 byl povinen odevzdat je okresní správě Sboru národní bezpečnosti nebo na místo touto správou určené. Ze stejného důvodu by postup žalobce neodpovídal § 53 odst. 2 zákona o zbraních z roku 1983, i kdyby bylo jeho úmyslem skutečně nabídnout zbraně k prodeji. K prodeji zbraní nedošlo a žalobce je nepřevzal, ačkoliv se k tomu smluvně zavázal. Zbraně tedy nadále skladovala EL CID, spol. s r. o. za poplatek stanovený pro tento případ ve smlouvách o komisním prodeji. Po zániku společnosti EL CID byly zbraně převedeny na Deringerr Praha, s. r. o. a později se dostaly do úschovy Policie České republiky. Policie vyrozuměla žalobce o této skutečnosti a vyzvala jej, aby se zbraněmi naložil podle § 64 odst. 1 zákona o zbraních z roku 2002, a to dopisem, který byl žalobci doručen dne 11. 3. 2004 a dále také dopisy ze dne 30. 3. 2011 a 26. 4. 2012. Vzhledem k tomu, že žalobce ani po těchto výzvách s předmětnými zbraněmi dle uvedeného ustanovení nenaložil, rozhodl prvoinstanční orgán v souladu s § 64 odst. 2 zákona o zbraních z roku 2002, že zbraně nabídne k prodeji. Soud zdůraznil, že uvedený stav zapříčinil žalobce, a to tím, že se po předání zbraní společnosti EL CID nadále nezajímal o osud zbraní, přestože nedošlo k jejich prodeji. Podle soudu se žalobce nemůže s úspěchem dovolávat, že nebyl včas informován o změně držitelů zbraní, popřípadě, že prvoinstanční orgán nepostupoval bez prodlení. Soud nepřisvědčil námitce, že prvoinstanční orgán žalobci znemožnil převést zbraně na třetí osobu, neboť mu neumožnil prohlídku zbraní. Z obsahu spisového materiálu soud dovodil, že dne 10. 6. 2013 byl žalobce seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí, mezi nimiž byly i doklady popisující stav zbraní. Prvoinstanční orgán tedy žalobci nikterak nebránil, aby se zbraněmi naložil v souladu s § 64 odst. 1 zákona o zbraních z roku 2002. Vzhledem k tomu, že podle soudu byly splněny